ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3513.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3513/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a/ I. P. Š. , a b/ M. Š. , zastoupených JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 42, proti žalované J. S. , zastoupené JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Náměstí Míru 15, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 71/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-267, ve spojení s usnesením ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-265, takto:
I. Dovolání proti nákladovému výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-267, ve spojení s usnesením ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-265, se odmítá.
II. Dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-267, ve spojení s usnesením ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-265, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 9 C 71/2005-228, vyhověl žalobě žalobců a/, b/ a tehdejší žalobkyně městské části Praha 8, (dále jen „původní žalobkyně c/“) a přivolil k jejich výpovědi z nájmu žalované k „bytu o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím v 6. nadzemním podlaží domu č. p. 39 v Praze 8, Karlíně, Pernerově ulici 3“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni, v němž rozsudek nabude právní moci, a že posledním dnem této lhůty nájem končí, uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků a původní žalobkyně c/ a o nákladech řízení státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 13. ledna 2009, č. j. 17 Co 330/2008-257, citovaný rozsudek soudu prvního stupně – v důsledku zpětvzetí žaloby ze strany původní žalobkyně c/ – zrušil ve vztahu mezi původní žalobkyní c/ a žalovanou a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi původní žalobkyní c/ a žalovanou. Následně rozsudkem ze 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-267, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu o přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalované k předmětnému bytu zamítl (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). Usnesením ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-265, pak změnil rozsudek soudu prvního stupně také ve výroku o nákladech řízení státu.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 12. ledna 2005 žalobci a původní žalobkyně c/ (tehdejší spoluvlastníci předmětného domu a pronajímatelé předmětného bytu) dali žalované (nájemkyni bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „výpověď ze dne 12. ledna 2005“) z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/, g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), že uplatněné výpovědní důvody skutkově vymezili tak, že žalovaná má dva nebo více bytů (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), že byt neužívá bez vážných důvodů (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) a že se ho snažila přenechat třetím osobám, což se také dnem 1. července 2004 stalo (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), že tytéž výpovědní důvody (včetně jejich skutkového vymezení) uplatnili rovněž ve výpovědi vtělené do textu žaloby (dále jen „výpověď obsažená v žalobě“), že v době dání výpovědi ze dne 12. ledna 2005 a výpovědi obsažené v žalobě byli podílovými spoluvlastníky předmětného domu žalobci (každý z nich v rozsahu jedné ideální čtvrtiny domu) a hlavní město Praha (v rozsahu jedné ideální poloviny domu) a že hlavní město Praha pověřilo správou předmětného domu původní žalobkyni c/, která žalované vypověděla (spolu s žalobci) nájem bytu bez předchozího souhlasu rady městské části Praha 8.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že je-li – jako v posuzovaném případě – dům v podílovém spoluvlastnictví, lze výpověď z nájmu bytu dát pouze na základě většinového souhlasu podílových spoluvlastníků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, pak zdůraznil, že rozhodnutí o dání výpovědi z nájmu bytu u spoluvlastníka domu hlavního města Prahy, byla-li – jako v tomto případě – správa domu svěřena městské části, je zákonem (zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu) vyhrazeno radě městské části a teprve na základě jejího rozhodnutí je starosta městské části oprávněn tuto vůli projevit navenek. V této souvislosti pak dovodil, že úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva nebo rady města, může starosta učinit jen po jejich předchozím schválení; jinak jsou od počátku neplatné (§39 obč. zák.). Protože v projednávané věci žalobci přes výzvu soudu takové předchozí schválení rady městské části Praha 8 nedoložili, uzavřel, že výpověď z nájmu bytu učiněná za původní žalobkyni c/ je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. K tomu dodal, že uvedený nedostatek nelze ani dodatečně zhojit. V závislosti na tom pak dovodil, že jsou-li výpověď ze dne 12. ledna 2005 a výpověď obsažená v žalobě, dané za původní žalobkyni c/, neplatné podle §39 obč. zák., pak platnou výpověď z nájmu bytu dali žalované pouze spoluvlastníci, jejichž spoluvlastnické podíly na předmětném domě činily v době dání výpovědi v součtu pouze jednu ideální polovinu. Poté uzavřel, že výpověď z nájmu bytu nebyla žalované dána na základě většinového souhlasu podílových spoluvlastníků, a proto ji nelze pokládat za řádnou. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání uvedli, že v daném případě dal žalované za městskou část Praha 8 výpověď z nájmu bytu vedoucí majetkového odboru, a to na základě zmocnění, jehož se mu dostalo v „Organizačním řádu / řádu městské části Praha 8, schváleného jako příloha usn. č. 398/58. RMČ/2001 rady městské části Praha 8 ze dne 20. června 2001 – příloha 1 bod 16“ . Dodali, že výpověď z nájmu bytu byla ještě obsažena v žalobě a že k podání žaloby zmocnil právní zástupkyni starosta městské části Praha 8, jenž opět měl k takovému pověření „danou kompetenci“ . Z uvedeného dovozovali, že závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti výpovědi z nájmu bytu „nemají oporu v provedených listinných důkazech a jsou nesprávné“ . Ve vztahu k těmto závěrům dále uvedli, že jsou aplikovatelné jen v případě jediného vlastníka – obce. Měli dále za to, že odvolací soud nesprávně použil ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti uvedli, že „v dané věci nejsou spoluvlastníci věci = pronajímatelé ve vzájemném sporu, proto pro třetí osoby platí, že úkon kteréhokoliv ze spoluvlastníků zavazuje oba dva ostatní společně a nerozdílně“ , že v době dání výpovědi byli „polovičními spoluvlastníky“ domu a že „obec jednoznačně vyjádřila svůj souhlas s podáním výpovědi, a to bez ohledu na to, zda i její výpověď je platným a účinným právním úkonem“ . Namítli, že pokud poloviční vlastník věci vyjádřil souhlas s úkonem druhého vlastníka a tento souhlas nikdy neodvolal, platí, že takový úkon druhého polovičního vlastníka je „platný, účinný, a proto i závazný vůči třetím osobám“ . V dovolání rovněž odkázali na usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 8. července 2009, z něhož usuzovali na dodatečné zhojení nedostatků výpovědi z nájmu bytu. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. března 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelů (obsažené v dovolání), že jejich dovolání směřuje i proti nákladovému výroku II. napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – především názor, že ve vztahu k citovanému nákladovému výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). S přihlédnutím k uvedenému Nejvyšší soud dovolání proti nákladovému výroku II. napadeného rozsudku podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v tomto případě nelze v dovolacím řízení přihlédnout k dovolacím námitkám (podřaditelným pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.), že za městskou část Praha 8 dal žalované výpověď z nájmu bytu vedoucí majetkového odboru na základě zmocnění, jehož se mu dostalo v „Organizačním řádu / řádu městské části Praha 8, schváleného jako příloha usn. č. 398/58. RMČ/2001 rady městské části Praha 8 ze dne 20. června 2001 – příloha 1 bod 16“ . Nelze však vycházet ani z listinnému důkazu (označeného až v dovolání) – usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 8. července 2009, z něhož dovolatelé usuzovali na dodatečné zhojení nedostatku výpovědi z nájmu bytu v podobě absence předchozího souhlasu rady městské části Praha 8 s dáním výpovědi žalované. Jde totiž o skutkové „novoty“, které nelze podle §241a odst. 4 o. s. ř. uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Nad rámec řečeného lze – ke zmíněnému listinnému důkazu – uvést, že dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák., jež působí ex tunc; absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. V podrobnostech lze odkázat na rozsudek ze dne 3. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 3479/2007, v němž Nejvyšší soud České republiky odmítl právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 11 Co 320/2000 (na nějž odvolací soud odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí), že je-li výpověď z nájmu, kterou dal v zastoupení města (mandanta) správce bytového fondu (mandatář) bez předchozího rozhodnutí pronajímatele, dodatečným usnesením městské rady schválena, dochází tím k ratihabici právního úkonu s účinky ex tunc.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §136 odst. 1 obč. zák. věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Ustálená soudní praxe dovodila (srov. rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005, uveřejněné pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2007 časopisu Soudní judikatura), že hospodařením se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. je též rozhodování o zániku nájemního vztahu, tj. o dání výpovědi nájemci věci (v daném případě bytu). Výpověď z nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví tedy lze dát pouze na základě většinového souhlasu podílových spoluvlastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1153/2006, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávaného případu pak nelze přehlédnout ani právní názor, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněný pod č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že oprávnění rozhodnout o dání výpovědi z nájmu bytu je vyhrazeno radě městské části (pokud si jej nevyhradilo zastupitelstvo městské části, což však v posuzovaném případě nebylo ani tvrzeno) a teprve poté je starosta městské části oprávněn tento úkon projevit navenek. V tomto směru Nejvyšší soud poukázal i na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000 (na nějž v napadeném rozsudku odkázal rovněž odvolací soud), z něhož vyplývá, že starosta obce podle dřívější i současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Uvedené závěry platí jak v intencích zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), na který v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně odkázal odvolací soud, tak v mezích zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu, z něhož je naopak zapotřebí v souzené věci vycházet (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007).
Zmíněné teze se v poměrech daného případu prosadí tak, že pro rozhodnutí o dání výpovědi z nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví se musí vyslovit nadpoloviční většina spoluvlastníků věci určená podle výše podílů (tj. nad 50 %), přičemž souhlas s dáním výpovědi z nájmu bytu za městskou část hlavního města Prahy může udělit pouze rada městské části.
V posuzovaném případě není žádných pochyb o souhlasu obou žalobců s dáním výpovědi žalované z nájmu předmětného bytu. Protože však jejich spoluvlastnický podíl k domu činil v době dání výpovědi ze dne 12. ledna 2005 a také výpovědi obsažené v žalobě v součtu pouze jednu ideální polovinu (tj. nešlo o souhlas většinový ve smyslu shora uvedeného), byl z hlediska platnosti výpovědi z nájmu bytu nezbytný také předchozí souhlas hlavního města Prahy coby polovičního spoluvlastníka předmětného domu. V souzené věci byla v tomto ohledu oprávněna vytvářet vůli hlavního města Prahy rada městské části Praha 8 jako orgán městské části, jíž byla svěřena správa předmětného domu. Souhlas rady městské části Praha 8 s dáním výpovědi z nájmu bytu v daném případě doložen nebyl, a to ani na výzvu odvolacího soudu. Jeho absenci přitom nemůže nahradit úkon starosty městské části Praha 8 nebo jiné osoby zmocněné navenek projevovat její vůli, pokud předtím nebyla vytvořena k tomu oprávněným orgánem (radou) městské části. Za této situace je výpověď z nájmu bytu absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť v rozporu se zákonem (s principem majority vyjádřeným v §139 odst. 2 obč. zák.) byla učiněna bez předchozího souhlasu většinových spoluvlastníků domu.
Lze uzavřít, že odvolací soud se od shora uvedené judikatury v konečném důsledku neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost se dovolatelům prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit) změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl; žalobci a původní žalobkyně c/ – vzhledem k uvedeným právním názorům – totiž v důsledku nedostatku předchozího kvalifikovaně vytvořeného souhlasu v radě městské části Praha 8 nemohli dát žalované platnou výpověď z nájmu předmětného bytu.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím užitých dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost výroku I. napadeného rozsudku, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalované nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu