ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.357.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 357/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. W., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti žalovanému městu Litvínov , se sídlem v Litvínově, nám. Míru 11, zastoupenému Mgr. Drahomírou Kouteckou, advokátkou se sídlem v Litvínově, nám. Míru 336, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 862/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. února 2009, č. j. 14 Co 192/2008-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč k rukám Mgr. Drahomíry Koutecké, advokátky se sídlem v Litvínově, nám. Míru 336, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. dubna 2008, č. j. 33 C 862/2003-49, zamítl žalobu na určení neplatnosti „nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2000 ( dále jen „Nájemní smlouva“ ) uzavřené mezi pronajímatelem městem Litvínovem a nájemcem Ing. V. W. na objekt č. p. 2042 ve V. ul. v L.“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2009, č. j. 14 Co 192/2008-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ho ve výroku II.; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti Nájemní smlouvy. Podle jeho názoru je tomu tak především proto, že v daném případě lze žalovat na určení existence nájemního vztahu mezi účastníky a v tomto řízení by se řešila otázka platnosti Nájemní smlouvy jako otázka předběžná. Naléhavý právní zájem však nemá také proto, že určením neplatnosti Nájemní smlouvy nelze předejít dalším (např. majetkovým) sporům z této smlouvy, neboť rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro případné spory na plnění ze smlouvy; otázka platnosti Nájemní smlouvy by se pak posuzovala jako otázka předběžná v řízení o plnění ze smlouvy. Poté odvolací soud uzavřel, že není-li dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nelze se zabývat žalobou po stránce věcné; proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím zvolené advokátky písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o věci samé rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil (námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naléhavého právního zájmu /§80 písm. c/ o. s. ř./ na určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 2000). K vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., které dovolatel uplatnil námitkou, že soudy „nepřipustily slyšení jím navržených svědků, čímž mu bylo upřeno právo dle čl. 38 odst. 2 Listiny“ , (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze uvést následující. Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že – z důvodů v něm rozvedených – nemá žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti Nájemní smlouvy. Dovolatel správnost uvedeného právního názoru zpochybnil. Uvedený názor by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 str. 113). Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud mimo jiné také dovodil, že určením neplatnosti Nájemní smlouvy nelze předejít ani dalším (např. majetkovým) sporům z této smlouvy (neboť rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro případné spory na plnění ze smlouvy) a že otázka platnosti Nájemní smlouvy by se posuzovala jako otázka předběžná v řízení o plnění ze smlouvy. Kromě toho také dovodil, že není-li dána naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je vyloučeno, aby se soud zabýval žalobou po stránce věcné. Uvedené závěry korespondují s názory dlouhodobě ustálené soudní praxe (viz judikatura uvedená v předchozím odstavci), a proto napadené rozhodnutí nemůže být zásadně právně významné. S ohledem na uvedené také nelze pokládat za relevantní dovolatelovy námitky vztahující se k otázce neplatnosti Nájemní smlouvy, a to i proto, že odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a tudíž na posouzení této otázky (otázky neplatnosti Nájemní smlouvy) správně své rozhodnutí nezaložil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 560,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu