ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4115.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4115/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. O. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č.P.P. T., s.p., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.746.185,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 71/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 53 Co 329/2007-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 1.763.418,20 Kč (částku 17.232, 50 Kč požadoval z titulu bezdůvodného obohacení a částku 1.746.185,70 Kč z titulu náhrady škody) s úrokem z prodlení ve výši 7,2 % ročně za dobu od 23. června 2001 do zaplacení. V části týkající se nároku na náhradu škody žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaný jako pronajímatel „rekreačního střediska Š. nacházejícího se v okrese H. B.“ (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o nájmu předmětné nemovitosti ze dne 20. ledna 1998 (dále jen „nájemní smlouva“), čímž mu jako nájemci nemovitosti způsobil škodu v takto vyčíslené výši.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 27. září 2006 vyloučil k samostatnému řízení věc týkající se vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17.232,50 Kč a poté rozsudkem ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 14 C 71/2001-340, zastavil (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) řízení ohledně částky 140.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 1.606.185,70 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2008, č. j. 53 Co 329/2007-371, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku II. a v souvisejícím nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně – s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 2328/2005 – především dovodil, že byla-li v době před 3. prosincem 1999 pronajata jako celek budova, v níž se nacházely místnosti určené k provozování obchodu a služeb (v daném případě nemovitost pronajatá za účelem provozování ubytovacích služeb a hostinské činnosti), pak – byť se takový nájem neřídil zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) – bylo k platnosti uzavřené nájemní smlouvy zapotřebí předchozího souhlasu obecního úřadu (dříve národního výboru) podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. S odkazem na skutkové zjištění, že v poměrech souzené věci nebylo doloženo, že by příslušným obecním úřadem byl udělen předchozí souhlas k pronájmu nemovitosti žalobci a ani že o něj bylo kdy žádáno, odvolací soud (s odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002) uzavřel, že nájemní smlouva je pro tento nedostatek absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. Dospěl – shodně se soudem prvního stupně – rovněž k závěru, že vyvozuje-li žalobce nárok na náhradu škody z porušení smluvních povinností vyplývajících z absolutně neplatné nájemní smlouvy, není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, totiž porušení právní povinnosti žalovaným. Za této situace zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě takový dovolací důvod (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil a je nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V dovolání totiž netvrdil (s poukazem na ustanovení §120 o.s.ř.), že odvolací soud (soud prvního stupně) „ve věci udělení souhlasu k uzavření smlouvy o nájmu“ neprovedl některé z navržených důkazů nebo provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, ačkoli provedeny být neměly. Ve skutečnosti brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky neplatnosti nájemní smlouvy podle §3 odst. 4 ve spojení s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Pokud je v dovolání v tomto ohledu argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru ohledně této otázky.
K dovolací námitce (podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že uplatněný nárok měl být – v případě závěru o neplatnosti nájemní smlouvy – posouzen jako „nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu nekonzumovaného nájmu …“ , lze uvést následující. Rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu §79 odst. 1 o.s.ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Současně nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 – 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
V posuzovaném případě se žalobce (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal, aby mu žalovaný z titulu náhrady škody zaplatil částku 1.606.185, 70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím. Podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§79 odst. 1 o.s.ř.) a v průběhu řízení učiněných skutkových tvrzení (viz zejména podání žalobce ze dne 27. května 2005 na č. l. 240a – 240g spisu) sestávala uvedená částka jednak ze “ztrát“ vyplývajících z nemožnosti využívat část nemovitosti „k účelu provozování ubytovacích služeb včetně provozování restaurace pro hosty střediska“ (celkem 628.425,70 Kč) a dále z ušlého zisku spojeného se stornem zájezdů cestovní kanceláře „D.“ (721.280,- Kč a 220.840,- Kč) a G. Č. (35.640,- Kč).
Dovolací soud – s přihlédnutím k citovaným skutkovým tvrzením – zastává názor, že ohledně uvedené částky šlo v žalobě o nárok na náhradu škody vycházející z toho, co žalobci jako podnikateli ušel zisk v důsledku nemožnosti plnohodnotně realizovat podnikatelskou činnost v předmětné nemovitosti. Přitom je nerozhodné, že při výpočtu ušlého zisku žalobce částečně vycházel rovněž z částek, které žalovanému uhradil na „nájemném“; je tomu tak proto, že vrácení zaplaceného nájemného – ať už z jakéhokoliv právního důvodu – se v žalobě nedomáhal. Soudy obou stupňů proto postupovaly v souladu s ustálenou soudní praxí, posuzovaly-li uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody. Přitom vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, učiněná skutková tvrzení a ani následně zjištěný skutkový stav jim jiný postup ani nedovoloval; zejména výsledky provedeného dokazování jim bez dalšího (tj. bez další procesní aktivity žalobce v daném sporném řízení a v závislosti na tom také bez dalšího dokazování) neumožnily podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení. Za této situace nelze úspěšně namítat, že takto uplatněný nárok měl být – v případě závěru o neplatnosti nájemní smlouvy – posouzen jako „nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu nekonzumovaného nájmu …“.
K vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), které dovolatel rovněž uplatnil (námitkou, že v souvislosti s absolutní neplatností nájemní smlouvy „nebylo provedeno dokazování k výši bezdůvodného obohacení, které … žalovaný … získal“ ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že nešlo-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (viz výklad shora), nelze soudům úspěšně vytýkat neprovedení dokazování k výši bezdůvodného obohacení.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 pol. 5 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.060,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu