ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4241.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4241/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. I. L. , zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1288/6, IČ: 26429586, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 23/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 18 Co 83/2009-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 17 C 323/2007-58, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s žalobkyní tam specifikovaný dodatek č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 1. února 2005 (dále jen „Nájemní smlouva); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2009, č. j. 18 Co 83/2009-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastnicím řízení znám a nelze ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“ /viz posléze uvedený výklad/) se odvolací soud ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal, a tudíž shodně s ním dovodil, že – z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně – je absolutně (od počátku) neplatná Nájemní smlouva, jejíž změny se dovolatelka – prostřednictvím požadavku na uložení povinnosti žalované uzavřít s ní v žalobě specifikovaný dodatek č. 1 k této smlouvě – v dané věci domáhala. Přitom na neplatnost Nájemní smlouvy oba soudy usoudily jednak pro rozpor se zákonem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy – dále jen „obč. zák.“) a jednak pro neurčitost (§37 obč. zák.). V návaznosti na to pak uzavřely, že právní úkon, který je od počátku neplatný, nelze dodatečně zhojit a tudíž ani následně měnit. Podle názoru odvolacího soudu je navíc uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor a eventuálních dodatků k ní věcí svobodné vůle (smluvní volnosti) účastníků takové dohody, do níž nepřísluší soudu zasahovat, není-li zde pro takový postup „platný smluvní základ“ .
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Jde-li o dovolací námitky, že „pokud soud vyslovil neplatnost předmětného právního vztahu nájmu …, … měl ve svém rozsudku zabývat se i výší bezdůvodného obohacení vzniklého z toho stranám“ , a že odvolací soud „v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř.“ pominul a nevyrovnal se s „právním zdůvodněním žaloby“ podle §51 obč. zák., dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou zmíněné dovolací námitky formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi dovolatelka uplatnila. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými námitkami blíže zabývat.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. a také k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (uplatněným především námitkou, že „naznačeným a žalobcem uplatněným právním důvodem žaloby se odvolací soud vůbec nezabýval …“ ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Nad rámec uvedeného dovolací soud shodně s odvolacím soudem dodává, že právní úkon, který je od počátku neplatný, nelze dodatečně zhojit a tudíž ani následně měnit; ostatně správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním ani zpochybněna. Z toho současně vyplývá, že za této situace byl pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující především (předběžný) právní závěr, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V posuzovaném případě odvolací soud předně dovodil, že Nájemní smlouva je – z důvodů rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně, na něž jako na správné odkázal odvolací soud – absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Následně rovněž dovodil, že Nájemní smlouva je – opět z důvodů rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně, na něž odkázal odvolací soud – absolutně neplatná také pro neurčitost (§37 obč. zák.). Protože správnost posléze uvedeného právního závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněna, je nerozhodné, zda v pořadí první právní závěr (závěr, jehož správnost byla prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu dovoláním napadena) může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu druhého právního závěru napadené rozhodnutí obstojí a nemůže tedy jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ani zpochybněna.
Jelikož – se zřetelem k uvedenému – je zapotřebí pokládat za správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti Nájemní smlouvy, dovolací soud se již (pro nadbytečnost) nezabýval otázkou, zda z hlediska uplatněných dovolacích námitek může činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným právní názor, který odvolací soud přijal s poukazem na smluvní volnost účastníků. Tato otázka totiž také nemůže mít vliv na jeho celkový závěr o nedůvodnosti uplatněného požadavku na uložení povinnosti žalované uzavřít s dovolatelkou dodatek č. 1 k Nájemní smlouvě.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu