ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4361.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4361/2009-601
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně I. P. , zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Riegrova 336/5, proti žalovanému JUDr. Mgr. V. P. , za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Bc. H. P. K., zastoupené JUDr. Milanem Boreckým, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Zahradníčkova 1319, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 288/98, o dovoláních žalovaného a vedlejší účastnice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2007, č. j. 25 Co 36/2007-404, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č. j. 4 C 288/98-290, zrušil společný nájem „bytu č. 6 sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v 1. poschodí domu čp. 537, or. č. 19, v ulici K Rovinám, v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že výlučnou nájemkyní bytu je žalobkyně, žalovanému uložil byt vyklidit a předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství dne 26. 10. 1985. Předmětný byt byl žalovanému přidělen rozhodnutím odboru bytového hospodářství Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 30. 4. 1986 a dne 14. 5. 1986 uzavřel Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 5 se žalovaným dohodu o jeho užívání. Z těchto důkazů dovodil, že žalobkyně a žalovaný se stali společnými uživateli bytu ve smyslu §155 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku, neboť byl žalobci přidělen podle §20 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, jak bylo v rozhodnutí výslovně uvedeno. Soud prvního stupně tak považoval za nedůvodnou námitku žalovaného, že šlo byt podnikový, neboť mu byl přidělen jako byt stabilizační, a že uvedení §20 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. v rozhodnutí je zjevná nesprávnost. Proto také neprovedl důkazy, které žalovaný k tomuto tvrzení navrhoval. Právo společného užívání žalobkyně a žalovaného tohoto bytu se k 1. 1. 1992 transformovalo na právo společného nájmu. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně z 30. 4. 1997, č. j. 26 C 176/96-30, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 3. 6. 1998, č. j. 12 Co 219/98-95, který nabyl první moci dne 13. 7. 1998. Nezletilé dcery A. P., a I. P., byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy žalobkyně. Na zrušení práva společného nájmu bytu se žalobkyně a žalovaný po rozvodu manželství nedohodli. O tom svědčila rozsáhlá korespondence, kterou spolu vedli ještě v počátku tohoto řízení, kdy jednali o výměně bytu za dva byty menší. Stejně tak se nedokázali v průběhu let 1998 – 2001 dohodnout, kolik má každý z nich platit na nájemné a za služby spojené s užíváním bytu. Žalovaný tak neprokázal tvrzení, že žalobkyně po rozvodu byt opustila nebo že se dohodli na zrušení práva společného nájmu s tím, že bude výlučným nájemcem bytu. V řízení o výživné manželky vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 118/98 žalovaný sám v podání ze dne 18. 11. 1998 uváděl, že se vzhledem ke svým pracovním aktivitám zdržuje dlouhodobě v B. Nebylo ani prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dohodu o výměně bytů. Řízení o splnění dohody o výměně bytů vedené proti žalobkyni a žalovanému u soudu prvního stupně bylo usnesením tohoto soudu ze dne 7. 9. 2000, č. j. 11 C 520/99-23, zastaveno, neboť město Dulona, údajné bydliště tam uvedených žalobců, v Republice Tádžikistán, neexistuje a byla zpochybněna i existence žalobců. Soud prvního stupně proto podle §705 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného bytu zrušil a určil, že byt bude jako výlučná nájemkyně užívat žalobkyně. I když se žalobkyně nezasloužila o získání bytu, přihlédl k zájmu nezletilých dětí, které jí byly svěřeny do výchovy, a shodnému stanovisku pronajimatele (předmětný byt se nachází v domě náležejícím hlavnímu městu Praha a je spravován městskou částí Praha 5). Návrh žalovaného na změnu výchovy nezletilých dětí, kterým se domáhal, aby byly svěřeny do jeho výchovy, byl zamítnut rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 P 434/97-400. I když šlo o nepravomocné rozhodnutí, ze spisu vyplývalo, že ve výchově nezletilých dětí nebyly shledány žádné nedostatky a bylo zohledněno stanovisko dětí. Vzal dále v úvahu, že žalovaný a vedlejší účastnice (která je od 12. 6. 1999 manželkou žalovaného) jsou podle kupní smlouvy z 23. 12. 2003, s účinky vkladu k 15. 4. 2004, každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky bytové jednotky v P., nacházející se v 5. a 6. podlaží domu č. p. 1384 v ulici Tusarova, sestávající z kuchyně, příslušenství, tří ložnic, obývacího pokoje, jejíž podlahová plocha přesahuje 123 m2. Dále na žalovaného přešlo právo nájmu jeho babičky k bytu v T., ulici Jankovcova 12, kde je od roku 1999 hlášen k trvalému pobytu. Vzhledem k tomu, že žalovaný je minimálně spoluvlastníkem bytové jednotky v P., dospěl k závěru, že mu není třeba podle §712 odst. 3 obč. zák. zajišťovat bytovou náhradu, a uložil mu, aby byt vyklidil ve lhůtě, kterou stanovil delší tak, aby měl dostatek času si věci z bytu odstěhovat.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalovaný a vedlejší účastnice. Řízení o odvolání žalovaného bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 11. 2006, č. j. 4 C 288/98-377, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č. j. 25 Co 36/2007-404, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že „se zrušuje právo společního nájmu bytu č. 6 sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím v 1. poschodí domu č. p. 537 v P., ulice K rovinám č. 19 s tím, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako výlučná nájemkyně a že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.“ Rozsudek byl potvrzen i ve výroku o nákladech řízení a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 21 Co 496/2006-930, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na změnu výchovy nezletilých dětí, a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Postup žalovaného, který podal ihned po skončení řízení nový návrh na změnu výchovy označil jako účelový. K bytové jednotce v P., náležející žalovanému a jeho manželce, uvedl, že nelze přičítat k tíži žalobkyně, že žalovaný s manželkou hodlají z tohoto bytu vytvořit kanceláře. Odvolací soud také uvedl, že svým výrokem upřesnil označení předmětného bytu tak, aby bylo v souladu s rozhodnutím o jeho přidělení z 30. 4. 1986 a dohodou o užívání ze 14. 5. 1986.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která je podle publikované judikatury odvolacími soudy rozhodována rozdílně, přičemž ji řeší v rozporu s hmotným právem.
Uvádí, že pomíjí-li důvody, pro které byla jemu i vedlejší účastníci odňata možnost jednat před soudem prvního stupně při jednání ze dne 15. 11. 2006 a odvolacím soudem při jednání dne 15. 3. 2007, pro něž podal z opatrnosti žalobu pro zmatečnost, pak namítá, že
a) odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že předmětný byt mu byl přidělen v roce 1986 podle §20 odst. 2 zákona o hospodaření s byty po zápisu do pořadníku uchazečů o přidělení stabilizačního bytu k návrhu jeho tehdejšího zaměstnavatele, který jej získal v souladu s §66 zákona o hospodaření s byty ze státní výstavby. V souvislosti s přidělením bytu se zaměstnavatelem uzavřel pracovní smlouvu na deset let, podle níž měl po uvedenou dobu setrvat v pracovním poměru u Ústředního výboru Národní fronty ČSSR nebo u zájmové společenské organizace (od roku 1990 občanské sdružení), což dodržel i po roce 1988, kdy se stal zaměstnancem Jednoty českých právníků. Pokud je v rozhodnutí o přidělení bytu z 30. 4. 1986 uvedeno, že byt mu byl přidělen podle §20 odst. 2 zákona o hospodaření s byty, jedná se o zřejmou chybu, neboť v té době nezastával žádnou z tam vypočtených funkcí,
b) soudy neprovedly a nehodnotily důkazy, které navrhl v podání z 30. 10. 2002 (výslechem účastníků a svědků, pracovními smlouvami žalovaného, vyrozuměním o zápisu žalovaného do pořadníku uchazečů o přidělení stabilizačního bytu, listinami ÚV NF ČSSR a JČP, spisem soudu prvního stupně sp. zn. 6 C 171/90),
c) odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že žalobkyně s ním po pravomocném rozvodu v červenci 1998 uzavřela dohodu o vyklizení bytu s tím, že má zajištěno jiné bydlení, a byt i s oběma nezletilými dcerami opustila s prokazatelným úmyslem se do něj nevrátit. Následně však podala tuto žalobu a do bytu se znovu nastěhovala. Jestliže rozvedení manželé uzavřeli konkludentně nebo v daném případě písemně dohodu o dalším nájmu bytu po rozvodu manželství (žalovaný uvádí jako důkaz text dohody z 15. 8. 1998), resp. o tom, kdo bude výlučným nájemcem, nemohou se následně dožadovat vydání soudního rozhodnutí o zrušení společného práva nájmu tohoto bytu,
d) odvolací soud nehodnotil, proč soud prvního stupně odpovídajícím způsobem nezdůvodnil své skutkové zjištění, že ve sporném bytě bydlela převážně žalobkyně, která pečovala o jeho údržbu, když ze spisu a spisu sp. zn. 4 C 118/98 vyplývá opak,
e) odvolací soud bez dalšího převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je minimálně spoluvlastníkem bytu v P. Nevysvětlil, kde se nachází spis soudu prvního stupně sp. zn. 5 P 437/97, kterým provedl důkaz, a proč nepřihlédl k obsahu veřejné listiny exekutorského zápisu z 23. 11. 2004, sp. zn. Exz 124/04, který jednoznačně osvědčuje, že byt v H. je užíván se souhlasem vedlejší účastnice (jeho manželky), jako spoluvlastnice, a osoby v podnikání spolupracující k výkonu profese žalovaného, který je soudním exekutorem, a v bytové jednotce jsou umístěny kanceláře Exekutorského úřadu Praha 7, současně ignoroval, že po provedených stavebních úpravách u příslušného stavebního úřadu probíhalo a probíhá správní řízení o změně užívání této bytové jednotky na kanceláře,
f) odvolací soud bez jakéhokoliv prověření a přes podání pana O. O. z 29. 8. 2006, podle kterého bylo vedlejší účastnici a jejímu synovi rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 18 C 125/99-38 uloženo vyklidit jeho byt ve S., dovozuje, že jmenovaní tento byt obývají nebo jej mají k dispozici,
g) odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrokové části změnil, aniž připustil změnu žalobního petitu,
h) přičemž výrok rozsudku odvolacího soudu ukládá vyklizení jiného než bytu předmětného, který se nenachází v 1. ale ve 2. poschodí, což vedle nesrozumitelnosti a částečné nepřezkoumatelnosti způsobuje nevykonatelnost napadeného rozsudku,
ch) odvolací soud rovněž „nezkoumal, proč nalézací soud nesprávně po právní stránce posoudil projednávanou věc, neboť na základě nedostatečně provedeného důkazního řízení nemohl objektivně zhodnotit okolnosti vzniku užívání bytu žalovaným“,
i) v neposlední řadě soudy obou stupňů pochybily, když žalovanému a vedlejší účastnici nepřiznaly právo na náhradní byt podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Nesouhlasí s tím, že jejich bytová potřeba je uspokojena bytem v P., v prostorách, jež po provedení stavebních úprav slouží jeho podnikání. Navíc připomíná, že uzavření kupní smlouvy k bytu bylo podmíněno změnou právního stavu těchto prostor.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice podala samostatné dovolání, v němž rovněž navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu s tím, aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila.
Usnesením ze dne 3. 10. 2007, č. j. 4 C 288/98-479, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 1. 2008, č. j. 4 C 288/98-502, soud prvního stupně zrušil usnesení ze dne 24. 11. 2006, č. j. 4 C 288/98-377, jímž bylo řízení o dovolání žalovaného zastaveno s odůvodněním, že žalovaný prokázal, že se nezdržoval na adrese, kam mu byla výzva k zaplacení soudního poplatku z odvolání doručena a po novém doručení poplatek včas zaplatil. Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 25. 11. 2008 č. j. 25 Co 538/2008-544, odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně jako bezpředmětné s odůvodněním, že rozsudek byl již přezkoumán na základě odvolání vedlejší účastnice. Dovolání, které žalovaný proti tomuto usnesení podal, bylo jako opožděné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, č. j. 26 Cdo 2193/2009-580.
Podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 15. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“) a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval dovoláním vedlejší účastnice.
Dovolací soud již v usnesení z 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikovaném pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, vyložil, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Proto bylo dovolání vedlejší účastnice podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se mylně domnívá dovolatel, neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, nikoliv měnícím. Odvolací soud ve výroku svého rozsudku pouze formulačně upravil označení bytu. Práva a povinnosti účastníků byla posouzena stejně, když odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k témuž bytu zrušil, jeho výlučnou nájemkyní určil žalobkyni a žalovanému uložil, aby byt ve stanovené lhůtě bez nároku na bytovou náhradu vyklidil.
Protože §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jestliže tedy dovolatel brojil námitkami označenými ad a), c) a ch) proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci, uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud poznamenává, že poprvé až v dovolání přichází dovolatel s tvrzením, že dohoda o zrušení práva společného nájmu byla uzavřena písemně. Zjištění ad f) není v rozsudku odvolacího soudu ani soudu prvního stupně uvedeno.
Pokud jde o námitky označené shora ad b), d), e), g), h), uplatňuje dovolatel existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, a z 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1425/2007, ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a z 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1369/08).
Nad rámec těchto úvah dovolací soud uvádí, že:
ad b) Podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Jak bylo uvedeno výše, soudy obou stupňů při posuzování charakteru předmětného bytu v době jeho přidělení žalovanému vyšly z rozhodnutí odboru bytového hospodářství Národního výboru hlavního města Prahy o přidělení bytu z 30. 4. 1986, v němž je výslovně uvedeno, že byt byl žalovanému přidělen podle §20 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty. Jde o rozhodnutí správního orgánu, kterým je soud vázán, z něhož vychází a jehož věcnou správnost není oprávněn přezkoumávat. Důvod přidělení bytu vymezený odkazem na příslušné zákonné ustanovení nelze považovat za chybu v psaní. Skutečnost, že šlo o přidělení bytu podle §20 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. tak byla spolehlivě prokázána.
ad d) Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na řízení o výživné manželky vedené u něj pod sp. zn. 4 C 118/98, v němž žalovaný sám v podání ze dne 18. 11. 1998 uváděl, že se vzhledem ke svým pracovním aktivitám zdržuje dlouhodobě v B. Dále bylo zjištěno, že na žalovaného přešlo právo nájmu jeho babičky k bytu v T., ulici Jankovcova, kde byl od roku 1999 hlášen k trvalému pobytu.
ad e) Kopie rozsudků soudu prvního stupně z 4. 9. 2002, č. j. 5 P 434/97-400, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 21 Co 496/2006-930, kterými odvolací soud provedl dokazování při jednání 15. 3. 2007, se nachází ve spise jako příloha. Co se týče exekutorského zápisu a správního řízení o využití bytové jednotky v P., ulici Tusarova, která se nachází ve spoluvlastnictví žalovaného a vedlejší účastnice, je zřejmé, že odvolací soud považoval za rozhodující, že faktické využití této bytové jednotky (ke dni jeho rozhodování nebylo ve správním řízení rozhodnuto a dovolatel uvádí i v dovolání, že dosud pokračuje) nelze přičítat k tíži žalobkyně.
ad g) Jak již bylo uvedeno, odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně. Ve výroku svého rozhodnutí toliko upřesnil označení nemovitosti, v níž se byt nachází, aniž by rozhodnutí soudu prvního stupně změnil.
ad h) Dovolací soud konstatuje, že označení předmětného bytu plně koresponduje s údaji uvedenými v rozhodnutí o jeho přidělení z 30. 4. 1986 a dohodě o jeho užívání 14. 5 1986. Zároveň poukazuje na své rozhodnutí z 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, publikované pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v němž dospěl k závěru, že „je-li vyklizovaný byt ve vykonávaném rozhodnutí identifikován dostatečně určitě tak, aby jej při výkonu rozhodnutí nebylo možné zaměnit s bytem jiným, nelze rozhodnutí upřít vykonatelnost jen proto, že neuvádí patro nebo podlaží, v němž byt je“.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], když namítal, že soudy obou stupňů měly jemu a vedlejší účastnici přiznat právo na náhradní byt podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.
ad i) Nejvyšší soud v rozsudku z 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 298/2002, uveřejněném pod č. C 1826 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2004, uvedl, že „rozvedenému manželovi může být odepřeno právo na bytovou náhradu, vyplývající ze zákona, svědčí-li mu jiný právní důvod bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit jeho bytovou potřebu“. Už jen ze skutečnosti, že žalovanému a vedlejší účastnici svědčí právo užívání bytové jednotky v P., ulici Tusarova, z titulu jejich spoluvlastnického práva, vyplývá, že odepření bytové náhrady žalovanému je v souladu s judikaturou i dotčenou právní úpravou. Zajištění bytu pro vedlejší účastnici nepřipadá v úvahu, neboť o jejím hmotném právu nebylo v tomto řízení jednáno, když společný nájem bytu uzavřením manželství může vzniknout pouze v případě, kdy manžel je výlučným nájemcem bytu ve smyslu §685 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší. Dovolání proti napadenému rozhodnutí není proto podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. by žalobkyni vůči žalovanému a vedlejší účastnici náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu