ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.448.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 448/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) P. P., a b) Z. T., zastoupených JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovaným: 1) PaedDr. V. K., a 2) R. K., zastoupeným JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 15, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 26/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č.j. 36 Co 70/2007-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Uzla, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu v žalobě specifikovaného, jehož jsou žalovaní společnými nájemci, a to z důvodu, že žalovaní tento byt bez vážného důvodu neužívají nejméně od ledna 2003, v bytě nebydlí, pouze občas se v bytě zdržuje dcera žalované 1) se svým přítelem.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. října 2005, č.j. 15 Co 290/2005-54, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 9. prosince 2004, č.j. 5 C 221/2004-34, který žalobu zamítl. Soudy dovodily, že výpovědní důvod uplatněný v žalobě a spočívající v tom, že žalovaní neužívají byt bez vážných důvodů nebo byt bez vážných důvodů užívají jen občas [§711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění do 30. 6. 2006 (dále „obč. zák.“)], nebyl dán, když v bytě se trvale zdržuje dcera žalované 1), čímž nemůže být naplněn uplatněný výpovědní důvod, když byt užívá trvale příslušník společné domácnosti.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) rozsudkem ze dne 25. října 2006, č.j. 26 Cdo 1199/2006-76, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. února 2007, č.j. 5 C 26/2007-90, přivolil k výpovědi žalovaných z nájmu „bytu č. 10, sestávajícího se z 2+1, II. kategorie, ve 2. patře domu č.p. 1197 v P. 3, kat. území Ž., Ž. nám. 5“ (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), který je ve vlastnictví žalobců a je zapsán v Katastru nemovitostí pro kat. území Ž., vedeném Katastrálním úřadem Praha-město, na LV 1290, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího pro právní moci rozsudku, a žalovaným uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. září 2007, č.j. 36 Co 70/2007-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že žalovaní se po uzavření manželství stali společnými nájemci předmětného bytu a současně i společnými nájemci bytu v P. 2, Ch. 4. Dále dovodily, že žalovaným žádná překážka v trvalém užívání předmětného bytu nebrání (když soudu o tom nenabídli žádný důkaz) a rovněž se nejedná ze strany žalovaných pouze o dočasné neužívání bytu, když tento stav trvá již od roku 2003. Žalovaní užívají byt na P. 2, kde je také po celou dobu zajištěna jejich potřeba bydlení. Předmětný byt užívá již zletilá dcera žalované (příslušnice společné domácnosti žalovaných), která v něm uspokojuje svoji bytovou potřebu, aniž by však byla jeho nájemkyní. Soudy obou stupňů shledaly naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., když neměly prokázáno, že by žalovaní k neužívání předmětného bytu měli vážné důvody. O neposkytnutí bytové náhrady rozhodly soudy s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 a §3 odst. 1 obč. zák. a uzavřely, že vázat vyklizení žalovaných na zajištění bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaní mají svoji bytovou potřebu zajištěnu v bytě na P. 2, Ch. 4.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009, neboť rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 7. 2009, kdy zákon nabyl účinnosti (čl. II bod 12. tohoto zákona). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci poté, co předchozí rozsudek byl zrušen dovolacím soudem.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku založeno rovněž na právním závěru, že žalovaní nemají k neužívání předmětného bytu vážný důvod a že za této situace je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Zmíněný právní závěr by proto mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 287/2003), že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. O „neužívání (občasné užívání) bytu“ ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod poř. č. 65) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu. Takovým důvodem může být též nájemcův výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází, či jeho pobyt mimo území republiky (např. z důvodů pracovních nebo rodinných). Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
Ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000). Pokud soud relevantní hlediska vymezí, zjištěný skutkový stav takto vymezené hypotéze právní normy podřadí a způsobem věcně a logicky udržitelným své závěry odůvodní, nelze na základě odlišného názoru na vymezení okruhu relevantních okolností a jejich významu pro rozhodnutí v konkrétní věci dovodit splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem (soudem prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal) prosadila v konkrétní věci, na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí s obecným přesahem řešené otázky do soudní praxe) usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 6).
K námitkám dovolatelů, že judikatura je již ustálena v názoru, že manželé (resp. rodina) mohou užívat více bytů, pokud ani jeden z bytů nenaplňuje zcela potřeby rodiny, což v praxi vede k situacím, že každý z manželů užívá jeden byt, a bylo by proto nelogické, aby mohli být takto jednající manželé postiženi za to, že některý z bytů, resp. oba byty užívají jen občas, je třeba uvést následující.
Dovolatelé přehlédli, že podle ustálené judikatury (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, pod pořadovým číslem 36, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 375/2001) v případě bytu, který je ve společném nájmu manželů, musí být skutečnost, že byt není bez vážných důvodů užíván vůbec nebo občas [§711 odst. 1 písm. h) obč. zák.], prokázána u obou těchto společných nájemců, nikoli jen u jednoho z nich. Od této judikatury nenastal odklon ani po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Tak kupříkladu v rozhodnutí ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura a v dalším rozhodnutí ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96 Nejvyšší soud vyslovil, že právo společného nájmu bytu manžely podle §703 odst. 1 a §704 odst. 1 obč. zák. je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, což se projevuje jak pokud jde o výkon tohoto práva, tak pokud jde o jeho zánik, s tím, že v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje tím, že výpověď musí směřovat vůči oběma manželům a oběma musí být také doručena.
Jestliže odvolací soud na základě skutkového stavu, který přejal od soudu prvního stupně (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.), měl mimo jiné za prokázané, že žalovaný 2) předmětný byt neužívá (a neužíval) vůbec a žalovaná 1) předmětný byt neužívá od roku 2003, a za absence tvrzení žalovaných o existenci vážných důvodů neužívání předmětného bytu dovodil, že žalovaní nemají pro neužívání předmětného bytu vážné důvody, a na základě toho shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
K námitce dovolatelů, že předmětný byt užívala dcera žalované 1) jako příslušník její domácnosti a tedy předmětný byl užíván a nemohlo dojít k naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., je třeba uvést, že právní teorie i praxe je již dávno ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je třeba posuzovat vždy ve vztahu k nájemci bytu (žalovaným). Na závěrech, že žalovaní předmětný byt neužívají, nemůže nic změnit ani skutečnost, že předmětný byt užívala dcera žalované (členka společné domácnosti) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1347/2004, a ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 361/2005.
Dovolatelé podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) jako další důvod dovolání označili rovněž to, že šlo o výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Dovolatelé v dovolání namítali, že „by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby byli postiženi výpovědí z nájmu bytu jen proto, že uzavřeli sňatek, když byty užívají tak, jako před sňatkem…“, k tomu je třeba především konstatovat, že odvolací soud žádné závěry s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. neučinil; navíc otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, svazek 3, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003). Proto tato otázka by ani nemohla založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1 , §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (2 x 300,- Kč), jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), jakož i z DPH ve výši 20 %, tj. 510,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu