ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.45.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 45/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, proti žalovanému R. K. , zastoupenému Mgr. Dušanem Minaříkem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 2, o zaplacení částky 89.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 370/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2009, č. j. 38 Co 442/2007-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.932,- Kč k rukám Mgr. Dušana Minaříka, advokáta se sídlem v Brně, Slovákova 2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2007, č. j. 33 C 370/2004-51, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 89.590,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 25. října 2004 do zaplacení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. července 2009, č. j. 38 Co 442/2007-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 88.867,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 25. října 2004 do zaplacení a 2,5 % úrok z prodlení z částky 723,- Kč od 25. října 2004 do 10. ledna 2005, a ve výroku II. (výrok I.); v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 723,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 11. ledna 2005 do zaplacení, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto směru žalobě vyhověl (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Proti potvrzujícímu výroku I. a nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává rovněž proti nákladovému výroku III. napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovému výroku III. nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila rovněž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (námitkou, že soudy obou stupňů „pominuly skutečnosti“ , které v dovolání podrobně specifikovala).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést následující. Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že nárok na zaplacení částky 88.876,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 25. října 2004 do zaplacení a 2,5 % úrok z prodlení z částky 723,- Kč od 25. října 2004 do 10. ledna 2005 je promlčen. K tomu dovolatelka uvedla, že – z důvodů v dovolání rozvedených – je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době vznesení námitky promlčení – dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud – a ani soud prvního stupně – se nezabýval otázkou rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), a proto na takovém právním názoru napadené rozhodnutí nespočívá (a – logicky vzato – ani spočívat nemůže). Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu nelze úspěšně vytýkat, neboť žalobkyně v nalézacím řízení existenci příslušných právně významných okolností ani netvrdila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/99, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, jehož závěry týkající se aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jsou využitelné i v poměrech projednávané věci). V této souvislosti totiž nelze opomenout, že (i) v zájmu unesení břemena tvrzení a důkazního břemena jsou účastníci v tzv. řízení sporném (jímž je i dané řízení) povinni příslušné právně významné okolnosti tvrdit a zároveň označit důkazy k prokázání takovýchto tvrzení (§120 odst. 1 o.s.ř.).
I kdyby napadené rozhodnutí na takovém názoru spočívalo, je zapotřebí navíc zdůraznit, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nad rámec uvedeného pak lze dodat, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi již vyřešil otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud zaujal názor, že není vyloučeno, aby i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, byl shledán v rozporu s dobrými mravy a byla mu proto soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud opakovaně vyslovil též názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod č. 59 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, z 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a z 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v sešitě č. 11 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.632,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu