ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4631.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4631/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Š. Š. , zastoupené JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Albínova 3/24, proti žalovanému Z. M. , zastoupenému JUDr. Ondřejem Hanákem, PhD., advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 3, o určení práva k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 23/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2008, č.j. 54 Co 546/2007-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Ondřeje Hanáka, PhD., advokáta se sídlem Praha 5, Radlická 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č.j. 4 C 23/2006-29, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným nájemcem bytu č. 4 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, ve II. podlaží domu č.p. 66, K. 93 v P. – V. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, č.j. 54 Co 546/2007-45, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Ve shodě s ním vzal za prokázáno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 11 C 177/2003, že v řízení vedeném k návrhu žalovaného Z. M. (v této věci žalobce) proti městské části Praha 6, bylo rozsudkem ze dne 4. 8. 2004, č.j. 11 C 177/2003-78, který nabyl právní moci 23. 11. 2004, určeno, že Z. M. je výlučným nájemcem předmětného bytu, neboť na něho přešlo právo nájmu bytu opuštěním společné domácnosti žalobkyní, s níž žil ve společné domácnosti jako druh a družka nejméně po dobu tří let před tím, než z bytu v první polovině roku 1999 odešla i s jejich nezletilou dcerou, a přestěhovala se ke svým rodičům do K. Odvolací soud převzal i zjištění, učiněné soudem prvního stupně z obsahu opatrovnického spisu Okresního soudu Praha – východ sp.zn. P 20/2002, týkajícího se úpravy práv a povinností účastníků k jejich nezletilé dceři, že dle tvrzení žalobkyně došlo k ukončení společného soužití se žalovaným po narození dcery (tj. po 3. 3. 1999), a že se po té nastěhovala do K.; žalobkyně, která v opatrovnickém řízení vystupovala jako účastnice řízení, nepodala návrh na opravu odůvodnění rozsudku v něm vydaného dne 24. 4. 2002, pod č.j. P 20/2002-36, v němž soud z tohoto jejího tvrzení vycházel. Konstatoval, že vzhledem k uvedeným zjištěním učiněným z listinných důkazů, zejména s přihlédnutím k tvrzení samotné žalobkyně, lze považovat dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné. Na existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně v projednávané věci odvolací soud usoudil na základě závěru, že nebyla účastnicí řízení vedeného pod sp.zn. 11 C 177/2003, a tudíž jí rozhodnutí v něm vydané nebrání domáhat se vůči žalovanému určení, že je nájemkyní předmětného bytu. Přesto však neshledal její žalobu důvodnou, neboť – i když zpochybňuje opuštění společné domácnosti – netvrdí žádné nové skutečnosti, které by již nebyly prokázány v předchozích soudních řízení; do dne podání žaloby v projednávané věci (25. 1. 2006) přitom neučinila žádné kroky k realizaci svého nájemního práva k bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „odvolací soud a prvoinstanční soud se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení tvrdila a k čemuž nabízela i provedení odpovídajících důkazů … a spokojily se s převzatými výsledky dokazování v jiném sporu, vedeném u OS pro Prahu 6, č.j. 11 C 177/2003.“ Za vadu řízení považuje především to, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, důsledkem čehož je i nesprávné právní posouzení. Namítá, že předmětný byt užívala až do roku 2001, kdy jí do něho žalovaný znemožnil přístup, takže byla nucena uchýlit se i s dítětem do K., avšak nikdy neměla v úmyslu opustit společnou domácnost natrvalo. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká rovněž nesprávné hodnocení důkazů a vyjadřuje názor, že měl provést i jiné než účastníky navržené důkazy (§120 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Závěrem uvádí, že namítané vady řízení měly za následek neoprávněný zásah do jejího ústavně založeného práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření obsáhle zdůvodnil nepřípustnost dovolání v dané věci, vyvracel námitky dovolatelky ohledně tvrzené vady řízení a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený ve věci samé napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právě takové nezpůsobilé dovolací důvody uplatňuje dovolatelka; to platí především ve vztahu k dovolatelkou označené otázce zásadního právního významu, jakož i k ostatním námitkám představujícím (výslovně uplatněný) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (neprovedení navržených důkazů), neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, a z 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1425/2007, ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a z 25. 9. 2008, sp.zn. III. ÚS 1369/08).
Jak vyplývá z výše uvedeného, přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka směřující proti nesprávně (neúplně) zjištěnému stavu věci, resp. proti hodnocení důkazů soudem, obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Pro úplnost lze podotknout, že soud rozhoduje o tom, které z navržených důkazů provede (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.); až na výjimky uvedené v §120 odst. 2 o.s.ř. (o takový případ se však v souzené věci nejedná) soud ve sporném řízení není zásadně povinen provádět důkazy, které nebyly navrženy, popřípadě jejichž potřeba se ze spisu (z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení) nepodává. Z navržených důkazů provede jen ty, jež jsou potřebné ke zjištění právně významných skutečností, pokud tyto skutečnosti již nebyly zjištěny jinak.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání v dané věci není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu