ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4779.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4779/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti žalované Údolí 46, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Nad Údolím 308/46, IČ: 48534781, zastoupené Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 27/7, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 180/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 19 Co 385/2008-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Tatiany Poupové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaná dovoláním napadla potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 19 Co 385/2008-51, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) uplatnila (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“).
K vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – namítla (dovolací námitkou, že soud prvního stupně neprovedl důkazy výpověďmi navrhovaných svědků), a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává následující. Podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě obě účastnice řízení již v řízení před soudem prvního stupně navrhly výslech dalších svědků. Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. a uvedené důkazy neprovedl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. uvedl důvody, pro které tyto důkazy neprovedl (pokládal je za nadbytečné, neboť dosud provedené důkazy podle jeho názoru postačovaly ke zjištění rozhodného skutkového stavu). Negativně se k této otázce vyjádřil i odvolací soud (srov. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci lze uvést následující. Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právních názorech, že „žalobkyně se správně, v souladu s ustanovením §80 písm. c/ o.s.ř., domáhá určení, že je nájemkyní bytu“ , že „rozhodnutí o určovací žalobě má charakter deklaratorní, nikoli konstitutivní“ , a že tudíž „není správný výklad žalované, že žalobkyni právo nájmu k bytu nesvědčí a že bude teprve soudním rozhodnutím založeno, neboť přezkoumávané rozhodnutí spočívá na závěru, že nájem bytu na žalovanou přešel, tedy že se stala nájemkyní po smrti předcházejícího nájemce, nikoli až rozhodnutím soudu“. Protože správnost uvedených názorů byla v dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázky zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
V procesní nauce se rozsudky třídí podle různých hledisek; vedle jiných je známé také třídění rozsudků na deklaratorní a konstitutivní. Rozhodnutí deklaratorní se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění. Rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní založené závazným výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, a dále např. ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004). Rozsudek o určení, že zde existuje určitý právní vztah nebo právo, lze jednoznačně pokládat za rozhodnutí deklaratorní. Hmotné subjektivní právo, jehož existence byla takovým rozsudkem deklarována, tu proto existovalo již v době před vydáním rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007).
Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř umožňuje učinit předmětem řízení určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, to vše za předpokladu, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení mají naléhavý právní zájem. Výklad zmíněného ustanovení nevylučuje, aby předmětem řízení podle §80 písm. c/ o.s.ř. bylo i posouzení právní skutečnosti, která nastala v minulosti, jestliže byla důsledkem jedné či více právních skutečností, jež měly podle platné úpravy za následek vznik, změnu či zánik právního vztahu mezi účastníky. Přechod nájmu bytu sám o sobě je jedním z právních důvodů změny závazkového vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem (resp. osobou, která do práv původního nájemce při splnění zákonných podmínek vstoupila). Obsahově jde tedy o současný zánik vztahu mezi původním nájemcem a pronajímatelem a vznik nového právního vztahu mezi nově nastoupivším nájemcem a dosavadním pronajímatelem (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 923/99).
V posuzovaném případě odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že žalobkyně se správně – v souladu s ustanovením §80 písm. c/ o.s.ř. – domáhala určení, že je nájemkyní bytu, že rozhodnutí o určovací žalobě má charakter deklaratorní a nikoli konstitutivní (jak se dovolatelka mylně domnívala) a že žalobkyně se tudíž stala – za splnění předpokladů normovaných ustanovením §706 odst. 2 obč. zák. – nájemkyní bytu v důsledku přechodu nájmu již smrti předcházejícího nájemce a nikoli až rozhodnutím soudu. Lze konstatovat, že odvolací soud se v těchto právních názorech neodchýlil od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu