ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.980.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 980/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Rehabilitačního ústavu Hrabyně , se sídlem Hrabyně č. 204, zastoupeného Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem Opava, Horní náměstí 286/55, proti žalovanému Ing. J. V. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem Ostrava – Zábřeh, Výškovická 122, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 225/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2008, č. j. 42 Co 553/2008-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2008, č. j. 42 Co 553/2008-60, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 6. 2008, č.j. 12 C 225/2007-33, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 12 C 225/2007-33, výrokem I. zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (za účelem předložení věci Ústavnímu soudu), výrokem II. zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 9, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 206 na adrese H. 206 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 42 Co 553/2008-60, potvrdil rozsudek v napadených výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním vzal za prokázáno, že žalobci přísluší právo hospodaření k předmětnému domu ve vlastnictví státu, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 6. 3. 1989 (na základě dohody o výměně bytu ze dne 3. 3. 1989) s matkou žalovaného MUDr. Dagmar Včelařovou dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že žalovaný užíval předmětný byt spolu se svojí matkou, která byla u žalobce v pracovním poměru, že byt užívala jen občas, a zdržovala se v domě v H., J. 439 (dále „dům v Hranicích“), jehož je spoluvlastnicí k ideální polovině, že dopisem ze dne 17. 7. 2006 dal žalobce MUDr. V. výpověď z nájmu bytu z důvodů jednak podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) pro neplacení nájemného, jednak podle §711 odst. 2 písm. c) a d) obč. zák. proto, že má dva byty a předmětný byt neužívá bez vážných důvodů, resp. jej užívá jen občas, že v dopise, doručeném žalobci dne 16. 11. 2006 mu jmenovaná sdělila, že výpověď jí byla doručena dne 14. 9. 2006, že ji vzala na vědomí, a že počátkem srpna 2006 trvale opustila společnou domácnost vedenou se žalovaným v předmětném bytě, čímž došlo k přechodu práva nájmu na jejího syna, a proto se má v záležitostech bytu obracet pouze na něho, že nepodala žalobu na neplatnost výpovědi, a že žalovaný neměl a nemá vlastní byt; v řízení přitom nebylo tvrzeno (tím méně prokazováno), že předmětný byt má charakter bytu služebního. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že právo osobního užívání bytu, svědčící matce žalovaného se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo ze zákona na její právo nájmu bytu, že vedla se žalovaným v předmětném bytě společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zák., že se na danou věc nevztahuje ustanovení §709 obč. zák., neboť nejde o byt služební, a že na žalovaného přešlo podle §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti jeho matkou, když k tomuto jejímu jednání došlo ještě před tím, než jí byla doručena výpověď z nájmu bytu. Stejně tak jako soud prvního stupně, ani odvolací soud neshledal, že by úprava obsažená v §706 až 708 obč. zák. byla protiústavní, resp. že by důsledky z ní vyplývající byly v dané věci v rozporu s dobrými mravy. Takovýto rozpor nelze shledat ani ve skutečnosti, že žalovaný, ačkoliv věděl, že se jeho matka chce z bytu odstěhovat, si nenašel sám jiné bydlení, zůstal v bytě bydlet a dovolává se institutu přechodu nájmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§237 o. s. ř.“ s tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ten spatřuje v tom, že spočívá na řešení právní otázky možného rozporu ustanovení o přechodu nájmu bytu v případě trvalého opuštění společné domácnosti s Listinou základních práv a svobod. V dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že ustanovení §708 obč. zák. není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a namítá, že v současné době je situace zcela (z důvodů, jež uvádí) odlišná od té, jaká byla v době, kdy nabyla účinnosti úprava přechodu nájmu trvalým opuštěním společné domácnosti. Odvolacímu soudu proto vytýká, že v důsledku nesprávného právního posouzení věci nepostupoval podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nepředložil věc Ústavnímu soudu České republiky. Dovolatel má za to, že i „v mezích občanského zákoníku nemohlo dojít k přechodu práva nájmu na žalovaného pro zjevný rozpor s dobrými mravy“. Poukazuje na to, že žalovanému nic nebránilo (vzhledem k jeho zdravotním i majetkovým poměrům) v tom, aby si zabezpečil vlastní bydlení, a to i s přihlédnutím k tomu, že mu bylo známo, že jeho matka má v úmyslu byt opustit a přestěhovat se do domu v H.. Pokud tak neučinil, a vyčkával jejího odchodu, aby získal nájemní právo k bytu, je jeho jednání v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel vyjadřuje názor, že ustanovení §708 obč.zák. by mělo chránit osoby „opuštěné“ v případě neočekávaných událostí, neboť by jinak bylo umožněno nájemci neomezeně disponovat s nájemním právem s vyloučením vlastníka (pronajímatele). Zaujal-li odvolací soud opačné stanovisko, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje taktéž dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s námitkou, že spočívá na řešení právní otázky možného rozporu ustanovení §708 obč.zák. s Listinou základních práv, přičemž vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že uvedené ustanovení není protiústavní. Současně vyjadřuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že na žalovaného přešlo podle uvedeného ustanovení právo nájmu k předmětnému bytu.
Vzhledem k tomu, že otázka přechodu nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti nebyla v podmínkách právní úpravy občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. dovolacím soudem výslovně řešena, shledává dovolací soud pro její řešení dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) spatřuje jeho naplnění v tom, že odvolací soud nepostupoval podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nepředložil věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti ustanovení §708 obč. zák. Pokud jde o namítanou vadu, bude o ní zmínka níže.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním závěru, že na žalovaného přešlo právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zák., přičemž dovolatel uvedený právní závěr zpochybnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci – mimo jiné – také jeho děti, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Ustanovení §706 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost (§708 obč. zák.).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že pro aplikaci ustanovení §708 obč. zák. je rozhodný výklad §706 odst. 1 obč. zák.
K posléze citovanému ustanovení se vyjádřil Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV ÚS 8/05, z něhož se podává, že je neshledal protiústavním. Nicméně zdůraznil, že z ústavního hlediska je nutno chápat je jako ustanovení omezující vlastnické právo, které je ústavně zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny. Listina pro výklad ustanovení omezujících základní práva či svobody stanoví ústavní limit v čl. 4 odst. 4: "Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena." Součástí vlastnického práva je nepochybně jednoduchým právem garantovaná možnost vlastníka věc užívat podle své úvahy a vůle, nekolidují-li se zákonným zákazem (čl. 2 odst. 1 Listiny). Obsahem nájemního vztahu je v zásadě dočasné přenechání užívání věci (zde bytu) za úplatu. Ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto rozsáhlého omezení je ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mj. projevilo tím, že s ním trvale žili před jeho smrtí, a kteří se tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji "ze dne na den" uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k účelům jiným, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, ale nikoli účel omezujícího ustanovení.
Uvedené lze vztáhnout i na přechod nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti podle §708 obč. zák., na nějž odkazuje. Se zřetelem k tomu je dovolací soud toho názoru, že řízení není namítanou vadou postiženo.
Zastává rovněž názor, že i v podmínkách současné právní úpravy (tj. po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.) se uplatní níže uvedené právní závěry, přijaté dosavadní soudní praxí ve vztahu k výkladu ustanovení §708 ve spojení s §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 Sb.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000, dále např. jeho rozsudky z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, z 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005, z 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 507/2006, a z 27. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1731/2008) dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno s úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit, a že jde nejen o úkon faktický, nýbrž i o úkon právní (ve smyslu ustanovení §34 a násl. obč. zák.). V již citovaných rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 1670/2005 a sp. zn.26 Cdo 507/2006 pak vyjádřil Nejvyšší soud názor, že trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu jako právní úkon je nutno posoudit i z hlediska ustanovení §39 a §3 odst. 1 obč. zák., tj. zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu bylo jednání nájemce způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení §708 obč. zák., tj. zánik jeho práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící s ním ve společné domácnosti.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Jde o absolutní neplatnost právního úkonu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti.
V rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp.zn. 26 Cdo 679/2005, jakož i v již citovaném rozsudku sp.zn. 26 Cdo 1731/2008, pak byl vyjádřen právní názor, který dovolací soud sdílí i v souzené věci, že došlo-li k ukončení společné domácnosti nikoli z vůle nájemce bytu, ale z vůle osoby, jež s ním žila ve společné domácnosti a která se odmítla spolu s ním odstěhovat do jiného bytu, nejde o trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu, jež by mělo za následek přechod práva nájmu bytu na spolužijící osobu.
Odvolací soud se však v dané věci posouzením trvalého opuštění společné domácnosti z naznačených hledisek nezabýval, ačkoliv v řízení (viz žaloba – č.l. 1 až 8, stanovisko žalobce – č.l. 16 až 17, protokol o jednání před soudem prvního stupně konaného dne 24. 6. 2008 – č.l. 30 verte), byly tvrzeny okolnosti, jež byly v tomto směru významné. Jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž i nesprávné.
Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2010
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu