ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1532.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1532/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Amatérského sportovního klubu Trojmezí , IČ 26598060, se sídlem v Nové Peci 29, zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti žalované obci Nová Pec , IČ 00250619, se sídlem v Nové Peci, zastoupené Mgr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a/489, o zaplacení částky 638.096,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 19/2005, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 Co 595/2008-486, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 Co 595/2008-486, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 56.899,12 Kč, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 12. 2007, č. j. 5 C 19/2005-420, v části výroku I., jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 56.899,12 Kč, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalované odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 694.995,91 Kč s přísl. oproti povinnosti žalobce vyklidit část objektu č. p. 41 na stavební parcele č. 6 v k. ú. N. P. a předat jej žalované s tvrzením, že žalobce jako nájemce uzavřel dne 1. 6. 2003 se žalovanou jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nebytových prostor v uvedené nemovitosti. Krom toho požadoval zaplacení částky 21.012,40 Kč s přísl., představující náhradu nákladů předchozích řízení. Nájemní vztah měl trvat od 1. 6. 2003 do 31. 1. 2018. V nájemní smlouvě se žalobce zavázal provést rekonstrukci předmětu smlouvy v rozsahu investičních nákladů odpovídajících částce cca 680.000,- Kč. Žalobce rekonstrukci provedl, přičemž k jejímu uhrazení z větší části využil účelovou dotaci, již získal od Jihočeského kraje. Následně však byla nájemní smlouva shledána neplatnou v řízení vedeném před Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 152/2004 pro rozpor se zákonem, konkrétně ust. §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, tzn. že žalovaná svůj záměr pronajmout předmětné prostory řádně nezveřejnila. Žalobce žalované prostory předal a návrh na jejich vyklizení byl vzat zpět. Žalobce se svého nároku domáhal podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení a náhradě škody.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 5 C 19/2005-420, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 638.096,79 Kč s přísl. (výrok I.), rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II. a III.) a zastavil řízení o vyklizení předmětných nebytových prostor (výrok IV.). Především je třeba poznamenat, že usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 11. 2007, č. j. 5 C 19/2005-412, bylo řízení částečně zastaveno, pokud jde o částku 56.899,12 Kč s přísl. (výrok I.), stejně jako o částku 21.012,40 Kč s přísl. (výrok II.). V případě prvního výroku se jednalo o částku, představující náhradu za užívání předmětných nebytových prostor, teplo, vodné a stočné, v případě druhého výroku pak o náhradu nákladů předchozích řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalované vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši 300.000,- Kč. K uvedené částce dospěl na základě vypracovaného znaleckého posudku, který měl zjistit výši zhodnocení dané nemovitosti. Okresní soud uvedl, že zatímco žalobce již hodnoty získané z neplatné nájemní smlouvy vypořádal tak, že předmětné nebytové prostory vyklidil, žalované je předal a jeho bezdůvodné obohacení spočívající v užívání prostor po vzájemné shodě strany vyřešily částečným zpětvzetím žaloby (toho se týkala částka 56.899,12 Kč s přísl.), žalovaná obec dosud to, oč se obohatila, nevydala. Soud prvního stupně je toho názoru, že žalovaná je povinna zaplatit tuto částku celou, nikoliv pouze její poměrnou část vzhledem k tomu, že větší část rekonstrukce (celkem šlo o částku 550.000,- Kč) byla hrazena z účelové dotace, jak se domnívá žalovaná. Žalobce nelze krátit jen proto, že část finančních prostředků použitých na rekonstrukci získal z dotace, už vzhledem k tomu, že v případě bezdůvodného obohacení nejde o to, co oprávněný do rekonstrukce vložil, ale o to, oč majetek povinného zhodnotil.
Jde-li o charakter výše citované dotace, okresní soud se domnívá, že tato se stala majetkem žalobce (to dovodil především z přípisu poskytovatele této dotace, tedy Jihočeského kraje), a z toho se odvíjí i jeho názor na otázku náhrady škody v daném případě. Žalobce na rekonstrukci vynaložil celkovou částku 694.995,91 Kč, z toho 300.000,- Kč je mu hrazeno z titulu bezdůvodného obohacení, ve zbytku mu pak vznikla škoda. V souzené věci došlo k porušení ust. §39 zákona o obcích, což je jediným důvodem absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. Pokud by žalovaná postupovala v souladu s cit. ustanovením, avšak žalobce by nevybrala a neuzavřela s ním nájemní smlouvu, žádné finanční prostředky by žalobcem na rekonstrukci nebyly vynaloženy, z čehož vyplývá, že je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti na straně žalované a vznikem škody na straně žalobce. Žalovaná neprokázala, že by škodu nezavinila, a odpovědnosti se tak nezprostila.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 Co 595/2008-486, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč, potvrdil (výrok I.), ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 338.096,79,- Kč, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení i ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III.; o úroku z prodlení a nákladech řízení bylo následně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 2. 2009, č. j. 5 C 19/2005-503, proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání a Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. 6. 2009, č. j. 7 Co 1317/2009-556, řízení přerušil s tím, že bude vyčkáno výsledků dovolacího řízení). Pokud jde o částku 300.000,- Kč, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, neshledal krajský soud odvolání důvodným, neboť nejen prostředky, které do nemovitosti vložil žalobce jako prostředky vlastní, ale i ta část prostředků, jež byla uhrazena z účelové dotace, byla poskytnuta z majetku žalobce a zhodnotila se jí nemovitost žalované. Žalobce do nemovitosti investoval s přihlédnutím k tomu, že očekával protihodnotu ve formě minimálního nájemného po dobu patnácti let. Jestliže bylo následně zjištěno, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, musí si účastníci vzájemně vrátit veškerá plnění z takové smlouvy. Žalobce má právo na vrácení investice do nemovitosti, ovšem pouze v takové výši, v jaké se předmětná nemovitost zhodnotila. Žalobci naopak vznikla povinnost nemovitost vyklidit, což bylo realizováno ještě před rozhodnutím soudu. Žalovaná se původně domáhala ještě zaplacení částky 56.899,12 Kč, přičemž tato částka představovala úhradu za užívání nebytových prostor ode dne 1. 6. 2003 do vyklizení a úhradu za spotřebované teplo, vodné a stočné za dobu, kdy žalobce prostory užíval. O tomto nároku bylo rozhodnuto samostatně usnesením soudu prvního stupně č. j. 5 C 19/2005-412.
Jde-li o důvodnost žaloby v souvislosti s nárokem žalobce na zaplacení částky 338.096,79 Kč, odvolací soud ji neshledal. Účelová dotace na rekonstrukci předmětných prostor byla sice skutečně poskytnuta žalobci, avšak v daném případě se nejednalo o takové finanční prostředky, které by se staly bezvýhradným vlastnictvím žalobce, ale šlo naopak o prostředky, jež byly vázány na obnovu předmětných prostor za účelem vybudování turistického centra. Obnova nevyužitých prostor byla provedena a okolnost, že následně nebylo vybudováno turistické informační centrum, neboť účastníci řízení po zjištění, že uzavřená nájemní smlouva je absolutně neplatná, již novou smlouvu neuzavřeli, nemůže vést podle názoru odvolacího soudu k závěru, že žalobci vznikla v tomto rozsahu škoda. Dotace byla účelově vázána, a žalobce tak na jejím základě získané finanční prostředky nemohl použít jiným způsobem. V situaci, kdy žalobci (dosud) nebyla uložena povinnost uvedené prostředky vrátit, nemohla mu ani vzniknout škoda, neboť nešlo o jeho prostředky, ale o prostředky, které byly poskytnuty ve smyslu Zásad grantové a dotační politiky Jihočeského kraje, takže majetek žalobce se žádným způsobem nezmenšil.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu (dovolatel zmiňuje i ust. §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/, avšak toto ustanovení se týká přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu), jeho důvodnost pak v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce ve svém dovolání obsáhle rekapituluje skutkový stav věci a průběh jiných řízení. Uvádí, že předmětná nájemní smlouva stanovila, že nájemní vztah bude mezi účastníky ukončen ke dni 31. 1. 2018. Povinností nájemce podle této smlouvy bylo provést vlastním nákladem rekonstrukci předmětu smlouvy v rozsahu investičních nákladů odpovídajících částce ve výši cca 680.000,- Kč. Celkově zaplatil žalobce společnosti Swietelsky stavební, s. r. o., která rekonstrukci prováděla, 694.995,91 Kč. Dovolatel zdůrazňuje, že absolutní neplatnost smlouvy byla způsobena porušením právní povinnosti obsažené v ust. §39 zákona o obcích ze strany žalované, a dovozuje, že mu dle ust. §442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), náleží náhrada škody ve výši 694.995,91 Kč. Dovolatel dále uvádí, že je sice pravdou, že žalovaná se provedenou rekonstrukcí bezdůvodně obohatila, avšak nad rámec hodnoty tohoto bezdůvodného obohacení vznikla žalobci škoda, která se projevila zejména ve ztrátě práva nájmu ve výši 100 Kč/rok na dobu 15 let, přičemž žalobce byl povinen investovat částku 680.000,- Kč. Dovolatel rovněž vyvrací možnost, že by schválení nájemní smlouvy nebylo platným právním úkonem s odkazem na ust. §83 odst. 2 zákona o obcích vzhledem k tomu, že někteří členové zastupitelstva byli v době schvalování současně členy žalobce. Coby důkaz toho, že prostředky získané z účelové dotace se staly majetkem žalobce, je uváděn přípis Krajského úřadu v Českých Budějovicích, v němž je uvedeno, že dotace má ve své podstatě charakter daru a stala se tak vlastnictvím žalobce. Podle názoru dovolatele tak došlo ke zmenšení jeho majetku a nedojde-li k naplnění účelu, pro nějž byla dotace poskytnuta, může být požadováno její vrácení. Deklarace ze strany Jihočeského kraje, že tento nebude požadovat navrácení finančních prostředků, na tom nic nemění, když na základě kontroly finančního úřadu může stále dojít k uložení povinnosti prostředky vrátit. Pokud by tedy v budoucnu došlo k uložení povinnosti vrátit dotaci, neměl by žalobce žádné finanční prostředky, jeho majetek by se zmenšil a ještě by hradil případné penále. I za situace, kdy k vrácení dotace nedojde, byl majetek žalobce zmenšen a bylo mu odebráno právo nájmu, který byl investicí z této dotace zajištěn. Dovolatel rovněž konstatuje, že žalovaná v předmětných prostorách v současné době provozuje technické služby. Žalobce také cituje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 1999, sp. zn. 38 Ca 354/1997, podle nějž vztah mezi poskytovatelem dotace a jejím příjemcem nelze měnit dohodou mezi příjemcem dotace a třetí osobou, a uvádí, že částka 680.000,- Kč, kterou měl podle nájemní smlouvy do předmětných prostor investovat, byla stanovena coby odpovídající obvyklému nájemnému a médiím za předpokládanou dobu trvání nájemního vztahu. Závěrem pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a „potvrdil závěr rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, případně věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vzhledem k tomu, že výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn, a jedná se tedy o rozsudek měnící. Dohady žalobce o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, resp. přípustnosti dovolání podle ust. §239 o. s. ř. jsou tak nadbytečné. Důvodnost dovolání je výslovně tvrzena pouze podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., podle obsahu však i podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však důvodné není.
Domnívá-li se dovolatel, že mu dle ust. §442 obč. zák. náleží náhrada škody ve výši 694.995,91 Kč, je třeba říci, že tomu tak není. Předně se citované ustanovení týká pouze způsobu a rozsahu náhrady škody a samotný nárok v tomto směru nemůže založit. Judikatura je pak jednotná v tom, že investuje-li někdo do rekonstrukce nemovitosti, jejímž vlastníkem je jiná osoba, náleží mu právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu, v němž byla nemovitost zhodnocena. Pro institut náhrady škody zde není místo. V určitých konkrétních situacích samozřejmě může dojít k tomu, že nad rámec bezdůvodného obohacení vznikne i škoda. V souzeném případě je možné si vznik škody představit například v tom, že nájemní smlouva mezi účastníky žalobci zaručovala prostory za symbolické nájemné, a pokud by chtěl provozovat turistické centrum v jiných prostorách, zřejmě by musel platit nájemné vyšší. Obdobně tak, pokud se na rekonstrukci podíleli členové či zaměstnanci žalobce, bylo by i v tom možné shledat vznik škody. Taková škoda by však musela být řádně specifikována, což se v daném případě nestalo. Pro vyčíslení vzniklé škody nestačí říci, že škoda je vše, co dovolatel do rekonstrukce investoval nad rámec znalcem stanoveného zhodnocení nemovitosti, stejně jako nestačí pouhé konstatování, že obvyklému nájemnému a médiím odpovídá částka 680.000,- Kč.
Jde-li o žalobcovu poznámku, týkající se platnosti schválení nájemní smlouvy zastupitelstvem žalované, dovolací soud dodává, že na závěru, že by se v daném případě jednalo o neplatný právní úkon, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a je tedy zcela bezpředmětné se jím na tomto místě zabývat. Nejvyšší soud se pak neztotožňuje s tvrzením dovolatele, že finanční prostředky získané z dotace se staly jeho majetkem bez omezujících podmínek, což dokládá přípisem Krajského úřadu v Českých Budějovicích. Uvedené prostředky získal totiž dovolatel formou přísně účelové dotace a nemohl je použít jiným způsobem, než že je investoval do rekonstrukce předmětné nemovitosti. Tyto prostředky by nezískal, kdyby se nezavázal, že uvedenou rekonstrukci provede. Dovolatel ke zmíněným prostředkům nemohl získat neomezené vlastnické právo už proto, že obsahem vlastnického práva je vedle jiného též právo věc užívat a disponovat s ní (v tomto případě jsou věcí míněny získané finanční prostředky). Zde však dovolatel byl v právu věc užívat omezen v tom směru, že dané prostředky mohl užít jediným způsobem, a to investicí do nemovitosti žalované, a v právu s věcí disponovat byl opět limitován tím, že mohl prostředky poskytnout jiným subjektům pouze ve formě úhrad spojených s realizací projektu, na nějž byly uvolněny. V tomto světle je třeba chápat zmínku odvolacího soudu o nedostatku „bezvýhradného vlastnictví žalobce“. I s přihlédnutím k těmto okolnostem se pak majetek žalobce nemohl zmenšit o částku poskytnutou z dotace.
O vzniku škody však nelze hovořit především vzhledem k tomu, že nedošlo k vrácení dotace jejímu poskytovateli. V tomto směru je nerozhodné, zda by toto vrácení muselo být poskytovatelem požadováno či zda má žalobce automaticky povinnost dotaci vrátit, domnívá-li se, že nedošlo k naplnění účelu dotace. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 14/2005, totiž „dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem“. Podotýká-li pak dovolatel, že žalovaná v předmětných prostorách v současné době provozuje technické služby, nelze v tom spatřovat nic pro tento spor zásadního, neboť v situaci, kdy nedošlo k uzavření nové nájemní smlouvy, se dá očekávat, že žalovaná nebytové prostory, které jsou jejím vlastnictvím, bude nějakým způsobem využívat. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 1999, sp. zn. 38 Ca 354/1997, pak na danou situaci nedopadá, neboť nedošlo k tomu, že by byl dohodou mezi žalobcem a třetí osobou měněn vztah mezi žalobcem a poskytovatelem dotace.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal právní závěry odvolacího soudu v napadeném rozsahu správnými a dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná, avšak pouze proti výroku I. tohoto rozsudku (podle obsahu dovolání žalovaná nenapadá část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3.100,88 Kč). Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v tom, že se podle jejího názoru jedná o rozsudek měnící, důvodnost pak v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, stejně jako v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka je přesvědčena, že napadený výrok je ve skutečnosti výrokem měnícím, byť je v něm uvedeno, že se jím potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, a to proto, že rozhodnutí okresního soudu nemělo samostatný výrok, jímž by ukládalo žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč. Pokud by pak dovolací soud dospěl k závěru, že napadený výrok není výrokem měnícím, formulovala dovolatelka právní otázku, o níž se domnívá, že má zásadní právní význam, přičemž tato otázka zní: „Může se pronajímatel v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy na nemovitost úspěšně domáhat vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení této nemovitosti za situace, kdy zhodnocení (rekonstrukce) této nemovitosti bylo provedeno podle smlouvy o poskytnutí grantu a bylo financováno z prostředků takto účelově získané dotace?“ Na tomto místě je třeba dodat, že přestože žalovaná použila při koncipování této otázky výraz „pronajímatel“, podle obsahu je zjevné, že měla ve skutečnosti na mysli výraz „nájemce“. Žalovaná zdůraznila, že v částce 550.000,- Kč byla rekonstrukce její nemovitosti hrazena z účelové dotace, žalobce tak investoval částku výrazně nižší. Dovolatelka se domnívá, že na její straně nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, jelikož žalobce investovanou částku nepozbyl neoprávněně. Dotace byla poskytnuta výlučně za účelem obnovy konkrétní budovy žalované, k jinému účelu žalobce získanou částku použít nemohl. Je-li tedy smlouva o poskytnutí dotace stále platná, nelze hovořit o bezdůvodném obohacení. Podle názoru žalované jí nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení proto, že žalobce vložil do nemovitosti prostředky, které mu byly poskytnuty, aby je do dané nemovitosti vložil. Dovolatelka se pak domnívá, že představuje-li částka, kterou žalobce hradil rekonstrukci z vlastních zdrojů, 20 % částky celkové, a zhodnocení nemovitosti bylo znalcem vyčísleno na 300.000,- Kč, náleží žalobci pouze 20 % z této částky, tedy 60.000,- Kč. Žalovaná je dále toho názoru, že odvolací soud nevzal v úvahu částečné smírné řešení sporu v souvislosti s vzájemným bezdůvodným obohacením účastníků, pokud jde o částku 56.899,12 Kč. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak v dané situaci se nejedná o měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, ale v souladu s formulací odvolacího soudu o výrok potvrzující, neboť o potvrzující rozsudek odvolacího soudu jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vtazích shodně jako soud prvního stupně, což se v případě výroku týkajícího se bezdůvodného obohacení stalo. Nic na tom nemůže změnit fakt, že rozsudek soudu prvního stupně neměl samostatný výrok ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč, a to proto, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud dospěly k závěru, že žalované povinnost k zaplacení citované částky vznikla. To, že se soudy neshodly, pokud jde o samostatný nárok na náhradu škody, je v tomto směru nerozhodné. V úvahu tak přichází pouze přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání by tak bylo přípustným v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání je částečně přípustné.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Závěr odvolacího soudu, že v případě neplatnosti smlouvy jsou její účastníci povinni vydat si plnění, které na základě této smlouvy obdrželi, je zcela v souladu s hmotným právem i jeho ustáleným výkladem v judikatuře Nejvyššího soudu. Povinnost žalované vydat to, oč se neplatnou smlouvou obohatila, nemůže být ovlivněna tím, za jakých okolností získal prostředky investované do její nemovitosti žalobce. Dovolací soud již dříve zdůraznil, že ve vzájemném vztahu z bezdůvodného obohacení daného neplatností smlouvy jsou v souladu s §457 obč. zák. pouze její účastníci, bez ohledu na to, zda v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy došlo k získání obohacení na úkor majetkové sféry někoho jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004). Je-li nepochybné, že žalovaná se v důsledku neplatné smlouvy obohatila zhodnocením své nemovitosti, musí toto obohacení vydat. Pro posouzení vztahu žalobce a žalované v této věci je rozhodující pouze to, že žalobce prostředky, které byly v jeho dispoziční sféře, zhodnotil nemovitost žalované. Zpochybňuje-li tak žalovaná závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně ve výši odpovídající zhodnocení její nemovitosti, nelze dospět k závěru, že by tato otázka činila napadené rozhodnutí zásadně právě významným.
Dovolací soud pak nesouhlasí s argumentací žalované v tom, že by se částka, představující její bezdůvodné obohacení, měla jakýmkoliv způsobem krátit. Znaleckým posudkem bylo bezdůvodné obohacení vyčísleno na částku 300.000,- Kč, dovolatelka se obohatila právě touto částkou a neexistuje právně relevantní důvod pro to, aby uvedená částka byla snížena. V rámci institutu bezdůvodného obohacení je akcentováno především postavení toho, kdo se na úkor jiného obohatil. Vložil-li tak žalobce na základě neplatné smlouvy finanční prostředky do nemovitosti žalované (lhostejno, z jakých zdrojů tyto prostředky pocházely), a ona se v důsledku toho bezdůvodně obohatila, musí žalobci bezdůvodné obohacení vydat, a to ve výši, v jaké došlo ke zhodnocení nemovitosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že v naznačeném rozsahu nelze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S ohledem na judikaturu Ústavního soudu, jež zdůrazňuje, že při řešení otázky přípustnosti dovolání je třeba přihlížet i k tomu, zda zásadní právní význam napadeného rozhodnutí není dán dovolacím důvodem ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícím ve vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II ÚS 2837/07), se dovolací soud zabýval i námitkou žalované, že odvolací soud nerespektoval částečné smírné řešení sporu v souvislosti se vzájemným bezdůvodným obohacením účastníků. V této části pak lze dovolání považovat za přípustné. Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. 11. 2007 (č. l. 384 a násl.) byl účastníkům dán prostor pro „smírné vyřešení nároků dle bezdůvodného obohacení“. Na tomto jednání pak došlo k tomu, že žalobce vzal žalobu zpět v rozsahu částky 56.899,12 Kč, s čímž žalovaná souhlasila, a následně bylo o tomto vyhlášeno usnesení, kterým bylo řízení o citovanou částku s přísl. zastaveno, přičemž písemné vyhotovení tohoto usnesení je na č. l. 412 spisu. Byť v tomto usnesení není výslovně řečeno, že pokud jde o částku 56.899,12 Kč, bylo řízení zastaveno vzhledem k vzájemným nárokům stran z bezdůvodného obohacení, jednoznačně to vyplývá ze zmíněného protokolu o jednání. Pokud pak odvolací soud přiznal žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 300.000,- Kč bez zohlednění částečného zpětvzetí žaloby, ač si byl podle odůvodnění svého rozsudku tohoto zpětvzetí vědom, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž naplnil dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že jde-li o částku 56.899,12 Kč, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné a současně i důvodné. Jelikož důvody, pro které je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení příslušných částí rozsudků soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu