ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2084.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2084/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Mgr. J. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované ProMedica spol. s r. o. , IČ: 00560073, se sídlem v Prostějově, E. Valenty 3969/19, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, o zaplacení 2,340.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 80/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2010, č. j. 21 Co 180/2007-280, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2010, č. j. 21 Co 180/2007-280, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil ve výroku I rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 1. 2007, č.j. 7 C 80/2005-178, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2,122.740,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 17. 12. 2004 do zaplacení (výrok I); ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni i zbylých 217.260,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, které vznikly státu a účastnicím před soudy obou stupňů (výroky III, IV a V). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná jako nájemce uzavřela dne 20. 2. 1992 s podílovými spoluvlastníky domu čp. 191 v P. (pronajímateli) smlouvu o nájmu označených nebytových prostor v tomto domě a stejné nebytové prostory pak přenechala do užívání žalobkyni (podnájemci), podnájemní smlouvou uzavřenou těmito účastnicemi dne 14. 10. 2000. Jelikož smlouva o nájmu nebytových prostor je pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu s jejím uzavřením neplatná (§3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999) a její neplatnost byla deklarována v již dříve skončeném řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 3/2003, je neplatná i na ni navazující podnájemní smlouva uzavřená účastnicemi tohoto řízení dne 14. 10. 2000. Majetkový prospěch, jež získala žalovaná platbami „nájemného“ se strany žalobkyně, je tak podle právního závěru odvolacího soudu bezdůvodným obohacením, jež vzniklo plněním z neplatného právního úkonu podle §451 odst. 2 obč. zák., které je žalovaná povinna žalobkyni vydat. Jelikož na základě neplatné nájemní smlouvy se žalovaná nájemcem nebytových prostor nestala, nemohla je podle odvolacího soudu přenechat žalobkyni do užívání a pokud se i žalobkyni dostalo majetkového prospěchu faktickým užíváním nebytových prostor, dělo se tak plněním, které jí reálně poskytovali vlastníci (podíloví spoluvlastníci) domu, nikoliv žalovaná. Za právně nezávažné proto odvolací soud označil i skutečnosti o výši případného prospěchu žalobkyně a uzavřel, že k uplatnění tohoto nároku (pohledávky namítané žalovanou k započtení proti žalobou uplatněné pohledávce) není žalovaná věcně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu, oběma výrokům ve věci samé, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), resp. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Za něj pokládala řešení otázky věcné legitimace účastníků k vydání bezdůvodného obohacení, jež získala žalobkyně užíváním nebytových prostor. Konstatovala, že tyto prostory přenechala žalobkyni ona (žalovaná) a stalo se tak se souhlasem vlastníků domu, byť nájemní smlouva, kterou o tom uzavřeli, byla shledána neplatnou. Dovozovala, že věcně legitimováni k vydání bezdůvodného obohacení jsou podle §457 obč. zák. účastníci neplatné smlouvy, nikoliv jiné osoby. Proto by i bezdůvodného obohacení, které získala užíváním nebytových prostor žalobkyně, mělo být vydáno žalované, nikoliv vlastníku nemovitosti. Právní názor, který zaujal odvolací soud v této věci, označila současně za rozporný s názorem, k němuž se tentýž soud přihlásil ve věci sp. zn. 6 C 115/2005 a který jej vedl k zamítnutí žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, jehož vydání se žalovaná domáhala na vlastnících domu. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání za neopodstatněné a rozsudek odvolacího soudu za správný. S jeho závěry se ztotožnila a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství (§237 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn a žalované uložena povinnost k zaplacení dalších 217.260,- Kč s příslušenstvím, je tedy dovolání přípustné bez dalšího podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatímco proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zaplacení 2,122.740,- Kč s příslušenstvím potvrzen, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v uvedeném rozsahu po právní stránce zásadní význam; tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanou v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v nastolené otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Z citovaných ustanovení zákona vyplývá, že právní předpis rozlišuje mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení §457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srovnej například rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05).
Již v rozsudku ze dne 30. 10 . 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, přitom Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že uživatel nebytových prostor umožnil jinému, aby je užíval k provozování své činnosti, nečiní z této třetí osoby samo o sobě příjemce plnění ze strany vlastníka těchto nebytových prostor . V rozsudku ze dne 19.10 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, pak dospěl k závěru, že pro posouzení vztahu účastníků neplatné nájemní smlouvy je nerozhodné, jakým způsobem konzumoval „nájemce“ plnění, jehož se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo; podnájemní smlouva uzavřená tímto nájemcem s další osobou – coby neplatný právní úkon – s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení jen mezi jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Naproti tomu v posuzované věci odvolací soud při nezpochybněném závěru o neplatnosti nájemní smlouvy a na ni navazující podnájemní smlouvy uzavřené účastníky tohoto řízení dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení, které platbami „nájemného“ získala na základě neplatné podnájemní smlouvy žalovaná, je povinna vydat žalobkyni, zatímco k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež získala žalobkyně užíváním nebytových prostor na základě stejné (neplatné) podnájemní smlouvy, jsou aktivně legitimováni vlastníci nemovitosti, ač ti přenechali nebytové prostory do užívání žalované. Jak je patrno ze shora citovaných ustanovení zákona a judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jde o právní názor zřetelně nesprávný, který přehlíží vzájemnou restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy, zakotvenou v ustanovení §457 obč. zák. Jeho přijetím odvolací soud současně nesprávně odhlédl od skutečností, které zakládají právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatněné žalovanou a nezabýval se proto ani skutkovými okolnostmi o výši této pohledávky, korespondující zpravidla nájemnému obvyklému v daném místě a čase, a neprovedl vzájemné zúčtování pohledávek uplatněných účastnicemi tohoto řízení.
Shledávaje právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci, Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty prvé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d, §226 odst. 1 o. s. ř. ). V konečném rozhodnutí o věci odvolací soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu