ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2146.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2146/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce E. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. V. P., zastoupené advokátem, a 2. M. P., o zaplacení částky 273.220,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 129/2006, o dovolání prvé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 28 Co 259/2008-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve vyhovujícím
i nákladovém výroku potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
26. 4. 2007, č. j. 15 C 129/2006-51 (ve znění usnesení ze dne 21. 9. 2007, č. j. 15 C 129/2006-61), kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 273.220,- Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení a zamítnuta žaloba do částky 69.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení s odůvodněním, že požadavek žalobce na zaplacení částky 342.220,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.) je zčásti důvodným, neboť po rozvodu manželství žalobce a prvé žalované v roce 1991 užívali v rozhodném období (od 18. 3. 2004 do 18. 1. 2006) byt (spolu se zahradou ve výlučném vlastnictví žalobce) v domě ve výlučném vlastnictví žalobce pouze oba žalovaní (druhý žalovaný je synem zbylých účastníků), kteří za toto užívání žalobci ničeho nezaplatili. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 5. 2005, č. j. 38 C 122/2004-51, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 16 Co 310/2006-101, které nabylo právní moci dne 25. 10. 2006, bylo rozhodnuto o vyklizení předmětného bytu žalovanými po zajištění náhradního ubytování.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání pouze prvá žalovaná. Namítá, že za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní předmětnou bytovou jednotku do doby zajištění náhradního ubytování neužívali bez právního důvodu, bylo třeba blíže vysvětlit, v čem tedy spočívalo jejich bezdůvodné obohacení. Dle mínění dovolatelky měla být navíc výše bezdůvodného obohacení určena podle počátku doby užívání zmíněné nemovitosti (konkrétně zmíněného bytu). Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, vrátil mu věc k dalšímu řízení
a odložil vykonatelnost uvedeného rozhodnutí.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Tvrdí, že dovolání není přípustné, a to z důvodu nedostatku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a taktéž s ohledem na skutečnost, že dovolatelka ve svém podání neadekvátně vznáší skutkové novoty, které jsou zákonem striktně vyloučeny. Navrhl tedy, aby dovolací soud dovolání prvé žalované zamítl (podle obsahu zjevně odmítl).
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla prvou žalovanou dovozována z ustanovení §237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním prvé žalované nesplňuje.
Za problém zásadního právního významu nelze totiž považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v rozhodnutí odvolacího soudu, které je v tomto případě plně souladné s jeho závěry. Jedná se především o rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že ,,v případech, v nichž po skončení nájmu svědčí osobě právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru. Stejnou povinnost a v téže výši musí mít i osoba, jejímuž právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí za totéž právo
(tj. za právo na bydlení)“. V daném případě byl právním důvodem bydlení dovolatelky jednak případný souhlas žalobce, zejména pak rodinně právní vztah – jejich manželství. Odvoláním souhlasu (nejpozději k 17. 3. 2004) a rozvodem manželství tyto důvody zanikly. Jde tedy o právo bývalého manžela na bydlení, jemuž nepředcházelo nájemní právo, přičemž rozhodnutí o vyklizení bytu zde nemá konstitutivní charakter. V této souvislosti je tak vhodné uvést, že ačkoli odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně opomenul vymezit, v čem konkrétně spočívalo bezdůvodné obohacení žalovaných, nemění to nic na skutečnosti, že nárok na vydání tohoto plnění na straně žalobce nepochybně dán je. Jelikož žalovaní úhradu za právo na bydlení neplatili, je správný závěr odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení získali, a to konkrétně tím, že se jejich majetek nezmenšil, ač by k tomu jinak, tj. pokud by tuto povinnost plnili, došlo. Navíc nelze přehlédnout ani to, že dovolatelka nevymezila otázku zásadního právního významu, jak to vyžaduje již ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005).
Dále je třeba upozornit například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, v němž byl mimo jiné učiněn závěr ohledně výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti, a to, že ,,majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy“. Nutno dodat, že obvyklá výše nájemného se zjišťuje ke dni vzniku bezdůvodného obohacení. Jak vyplývá též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, okamžik vzniku bezdůvodného obohacení je spojován již se samotným přijetím plnění, avšak toto plnění samozřejmě nemůže mít vliv na určení vzniku bezdůvodného obohacení v případě odlišného plnění, jež je posuzováno samostatně, a lze poukázat i na to, že při užívání nemovitosti se obvyklá hladina nájemného může měnit i ze dne na den. Nesprávnou je tedy námitka dovolatelky, že výše bezdůvodného obohacení měla být v daném případě určena podle počátku doby užívání předmětné nemovitosti, přičemž soudy obou stupňů přiléhavě vycházely při svém rozhodování o výši plnění z užívání předmětného bytu žalovanými v rozhodném období (nikoliv z užívání celé nemovitosti).
S ohledem na výše uvedené není možné usoudit na jakýkoli judikatorní přesah projednávané věci, a nelze tudíž ani dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání prvé žalované dle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) a za použití §243c odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce má podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon advokáta náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny redukovaná dvakrát na polovinu (§3 odst. 1, §14, §15 a §18 odst. 1). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. , v. r.
předseda senátu