ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2195.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2195/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1. Dětskému domovu Strančice, IČ 43750672, se sídlem ve Strančicích, Hrdinů 175, zastoupenému JUDr. Jiřím Medřickým, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 51, a 2. Středočeskému kraji , IČ 70891095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 217/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2009, č. j. 30 Co 296/2009-302, 30 Co 69/2009, 30 Co 174/2008, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. dubna 2010, č. j. 30 Co 296/2009-364, 30 Co 69/2009, 30 Co 174/2008, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje ve výroku I., v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o vydání pozemkové parcely č. 277/1 v k. ú. S., zapsané na LV č. 705 vedeném u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P.-v. pro k. ú. S., obec S., dále pozemkových parcel č. 159/11 a 156 v k. ú. V. u Ř., zapsaných na LV č. 619 vedeném u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P.-v. pro k. ú. V. u Ř., obec V., a v navazujících výrocích o nákladech řízení (IV.,V.,VI.) a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaných proti prvně uvedenému výroku zamítají .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 8. 2007, č. j. 3 C 217/2004-202, ve znění opravných usnesení ze dne 15. 5. 2008, č. j. 3 C 217/2004-241, a ze dne 27. 3. 2009, č. j. 3 C 217/2004-274, uložil žalovaným povinnost vydat žalobkyni budovu čp. 92 ve V. na parc. č. 207, parcelu č. 207 a parcelu č. 277/2 v obci a k. ú. S. (výrok I.), zamítl žalobní návrh na vydání parcely č. 277/1 v obci a k. ú. S., parcel č. 156, č. 159/9 a č. 159/11 v obci V., k. ú. V. u Ř. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.-VI.). Okresní soud toto rozhodnutí učinil poté, co byl jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 26. 9. 2002, č. j. 3 C 17/92-548, ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, v části týkající se vydání uvedených parcel zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2004, č. j. 30 Co 570/2003-773. Krajský soud se sice ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a 1. žalovaný osobou povinnou ve smyslu tohoto zákona, stejně jako se závěrem, že pozemky přešly na stát za podmínek uvedených v §6 odst. 1 písm. k) cit. zák., shledal však, že je zapotřebí, aby se soud prvního stupně blíže zabýval tím, zda-li byly naplněny překážky vydání ve smyslu §8 zákona č. 87/1991 Sb. a v tomto směru doplnil dokazování. Soud prvního stupně v dalším řízení v návaznosti na zjištění učiněná ze znaleckého posudku uzavřel, že dům č. p. 92 nebyl dotčen stavebními úpravami natolik, aby jej nebylo možno jako přestavěný vydat, tím pádem lze vydat i pozemek p. č. 207, na němž se dům nachází, stejně jako nezastavěnou parcelu č. 277/2. Zároveň bylo zjištěno, že na pozemcích č. 277/1, č. 156, č. 159/9 a č. 159/11 se nacházejí veškeré stavby rozvodů jako pilíř elektroměru, revizní šachta, betonová nádrž, vodovodní šachta, další šachta, stavba nad studnou, rozvod elektro, rozvod kanalizace, rozvod vodovodu, rozvod plynu, sadové osvětlení, telefonní přípojka, přičemž tyto stavby byly vybudovány až po odnětí pozemků právnímu předchůdci žalobkyně. Soud dále přihlédl ke zjištění znalce, že uvedené stavby tvoří příslušenství domu č. p. 175 i domu č. p. 92 a bez nich je řádné užívání domu č. p. 175 vyloučeno, z čehož dovodil, že pozemky je třeba považovat za zastavěné ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a nelze je žalobkyni vydat.
K odvolání žalobkyně i žalovaných přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravných usnesení) Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 30 Co 296/2009-302, 30 Co 69/2009, 30 Co 174/2008, jej změnil ve výroku II. tak, že stanovil žalovaným povinnost vydat žalobkyni pozemek p. č. 277/1 v k. ú. S., pozemky p. č. 156, p. č. 159/9, p. č. 159/11 v k. ú. V. u Ř. (výrok I.), potvrdil jej ve výroku I. (výrok II.), odmítl odvolání 2. žalovaného (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.). Odvolací soud shledal odvolání 2. žalovaného opožděným, jako takové je odmítl a ve svém přezkumu se dále zaměřil na námitky předestřené žalobkyní a 1. žalovaným. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o nezastavěnosti pozemků uvedených v jeho vyhovujícím výroku, na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že ani vydání pozemků p. č. 277/1, p. č. 159/9, p. č. 156, p. č. 159/11 nebrání překážka zastavěnosti ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že za stavbu, jež činí pozemek zastavěným ve smyslu uvedeného ustanovení, je třeba považovat pouze stavbu hlavní, k níž mají případné další stavby funkci doplňkovou a která je spojena se zemí pevným základem. Bylo-li prokázáno, že na pozemku p. č. 156 se nachází pouze dešťový svod, na pozemcích p. č. 159/9 a 159/11 pouze přípojky kanalizace, elektřiny a sadové osvětlení, na pozemku p. č. 277/1 kanalizační šachta, rozvody elektro, kanalizace, vodovodu i plynu, telefonní přípojka, sadové osvětlení, vodovodní šachta apod. (odvolací soud v dalším odkázal na výčet staveb uvedený ve znaleckém posudku), nejedná se takové stavby, pro něž by bylo možné považovat pozemky v souladu se závěry obsaženými v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu za zastavěné. Navíc přípojky kanalizace, elektřiny a vodovodní přípojka se na pozemcích nacházely ještě před jejich převzetím státem a později došlo pouze k jejich rozšíření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z měnícího charakteru napadeného rozhodnutí a důvodnost dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. z vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z nesprávného právního posouzení věci. První žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu o nezastavěnosti pozemků uvedených v měnícím výroku. Zdůraznil, že přes pozemek p. č. 277/1 procházejí veškeré rozvody vody, kanalizace, plynu a elektřiny, bez nichž by nebylo možné užívat dům č. p. 175, přičemž s ohledem na rozsah těchto sítí a směr jejich vedení nelze situaci řešit věcnými břemeny. Odvolací soud přitom zcela pominul stavbu příjezdové komunikace k domu č. p. 175 konstruovanou pro pohyb vozidel zajišťujících zásobování, úklid a údržbu této nemovitosti, jíž je třeba považovat za účelovou komunikaci ve smyslu §7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, jako stavbu nepřemístitelnou bez nepřiměřených obtíží i za stavbu ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nezabýval-li se odvolací soud vůbec otázkou příjezdové komunikace, neměl ve vztahu k pozemku p. č. 277/1 měnit prvostupňové rozhodnutí. Odvolací soud rovněž pochybil příliš širokým výkladem ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť v případech pozemků větší výměry nebo zastavěných jen částečně lze vydání řešit geometrickým oddělením zastavěných částí od nezastavěných a takový postup lze považovat za neodporující ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Parcela č. 277/1 je přitom značně rozlehlá a převážná část sítí je soustředěna v jedné její části, měla být tedy posuzována možnost nevydat pouze její část. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání 1. žalovaného vyslovil souhlas s dovolacími důvody uplatněnými 1. žalovaným a ztotožnil se i s jeho návrhem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání 1. žalovaného zpochybnila možnost tohoto žalovaného podat dovolání, jelikož se nejedná o vlastníka ale pouze o osobu mající předmětné nemovitosti ve své správě, obsáhle předestřela argumenty, pro něž nelze pozemky považovat za zastavěné, a navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Ač 1. žalovaný své dovolání označil jako dovolání proti celému rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání vyplývá, že jej napadá pouze ve výroku I., jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnuto o vydání pozemků nad rámec vyhovujícího výroku prvostupňového rozhodnutí. Přípustnost dovolání je tudíž dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Považuje-li 1. žalovaný za nesprávně posouzenou otázku zastavěnosti, je třeba uvést, že zastavěnost pozemku ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nelze dovodit ze skutečnosti, že se na pozemku nacházejí rozvody vody, kanalizace, plynu a elektřiny. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud a jak uvedl rovněž soud odvolací, pro naplnění překážky zastavěnosti je třeba, aby se na pozemku nacházela taková stavba, která činí pozemek zastavěným, přičemž musí jít o stavbu hlavní a nikoliv doplňkovou (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93 civ., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4403/2008). Nedochází-li v důsledku existence předmětných staveb ke změně užívání daného pozemku, nelze podmínku zastavěnosti považovat za naplněnou (tento výklad je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu zdůrazňující potřebu restriktivního výkladu překážek vydání věci podle restitučních předpisů, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01). Nejvyšší soud přitom již dříve dospěl k výslovnému závěru, že na zastavěnost pozemku nelze usuzovat z existence podzemního vedení na pozemcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1752/2002). Tvrzení 1. žalovaného o vlivu uváděných staveb na pozemky přitom nebylo takového rázu, aby z něj bylo možno usuzovat na neaplikovatelnost výše uvedených závěrů, a tudíž i na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. První žalovaný se rovněž mýlí, uvádí-li, že soud měl rozdělit rozsáhlejší pozemek a vydat pouze jeho nezastavěnou část. Povinná osoba s oprávněnou se sice mohly v souladu s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dohodnout na oddělení části pozemku na základě geometrického oddělovacího plánu a vydání takto vzniklého nového pozemku, k tomuto kroku však nemůže přistoupit soud v rámci občanského soudního řádu, jenž je vázán literou zákona a návrhy účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1517/99, 28 Cdo 1519/99, tento závěr vyplývá i z výše citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93).
Důvodnost však lze přiznat námitce dovozující zastavěnost pozemku p. č. 277/1 v k. ú. S. z existence pozemní komunikace. Odvolací soud se vůbec nezabýval tvrzením žalovaných, že se na pozemku nacházejí zpevněné cesty, ač z protokolu z jednání před odvolacím soudem (č. l. 297) je zřejmé, že toto tvrzení bylo žalovanými opakovaně nastoleno k soudnímu přezkumu. Již ve svědeckých výpovědích učiněných v původním řízení před soudem prvního stupně (srov. str. 4 rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 9. 2002, č. j. 3 C 17/92-548) byla konstatována existence komunikací na pozemcích, na příslušné svědecké výpovědi posléze odkazoval 1. žalovaný v rámci svých důkazních návrhů i v novém řízení před soudem prvního stupně (srov. návrh 1. žalovaného na č. l. 168). Soud prvního stupně se však těmito návrhy a tvrzeními blíže nezabýval, jelikož považoval překážku zastavěnosti za naplněnou již jinými skutečnosti. Odklonil-li se odvolací soud ve svém rozhodnutí od závěru o zastavěnosti předmětných pozemků, aniž by k tomuto tvrzení přihlédl, přičemž ve svém posouzení vyšel pouze ze znaleckého posudku, jenž navíc v tomto nelze považovat za zcela jednoznačný, neboť ačkoliv komunikace není obsažena ve výčtu staveb na jednotlivých parcelách, v závěru jsou přístupové cesty zmíněny, porušil tak svou povinnost vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami účastníků plynoucí z §157 odst. 2 o. s. ř. a zároveň i právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08). V rozsahu, v jakém se odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda je předmětná komunikace na pozemku p. č. 277/1 stavbou ve smyslu občanského práva způsobilou založit překážku zastavěnosti ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nelze posoudit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž je tudíž v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pak zakládá vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007). Dovolání bylo tedy v tomto ohledu podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v tomto rozsahu a v navazující části týkající se nákladů řízení mezi účastníky zrušil a podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbylé části pak dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i 2. žalovaný, dovozující jeho přípustnost z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) i okolnosti, že rozhodnutí spočívá na zjištěních, nemajících podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Stavby na pozemcích p. č. 277/1, p. č. 156, p. č. 159/9 a p. č. 159/11 jsou způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů (vodovod, pozemní komunikace, pilíř elektroměru, revizní šachta, kanalizace, přestavěný bazén, kanalizační šachta, velká žumpa, chlorační nádrž, zděná stavba klubovny, betonová nádrž, stavba nad studnou, rozvod elektro, plynu, sadové osvětlení), jedná se přitom o samostatné stavby zřízené po převzetí pozemků státem představující zákonnou překážku vydání ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se podle 2. žalovaného rovněž nezabýval tím, zda byly vůbec naplněny předpoklady pro vydání pozemků podle restitučních předpisů. Rozpor s tehdy platnými předpisy je dovozován z dosloveného výkladu ustanovení zákona č. 114/1948 Sb., což je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Výměr Ministerstva průmyslu ze dne 10. 1. 1949, č. j. 157870/49-V-IV-S, byl vydán na základě rozhodnutí ministra, byl podepsán v zastoupení ministra v souladu se zmocněním vyplývajícím z podpisového řádu, a není tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy. Nesprávné posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně pak mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na uvedené navrhl 2. žalovaný, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání 2. žalovaného opět zopakovala své důvody, pro něž nelze pozemky považovat za zastavěné ve smyslu §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., a navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání 2. žalovaného směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a ve zbytku dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání 2. žalovaného proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnuto o vydání pozemku p. č. 277/1 v k. ú. S. a pozemků p. č. 156, 159/9 a 159/11 v k. ú. V. u Ř., je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Zpochybnil-li 2. žalovaný aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, je nutné připomenout, že tuto otázku shledal odvolací soud správně posouzenou již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí a úvahy obsažené v tomto rozhodnutí, stejně jako ve zrušovaném rozsudku soudu prvního stupně, se staly východiskem i pro nyní přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy obou stupňů přitom shledaly naplnění restitučního titulu ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. v okolnosti, že došlo ke znárodnění majetku, jenž nebyl součástí podniku podléhajícímu znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, a na něj navazujícího zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů, ale byl v osobním vlastnictví právního předchůdce žalobkyně. Rozpor příslušného výměru Ministerstva průmyslu s tehdy platnými zákonnými předpisy shledal odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí i v okolnosti, že výměr nebyl podepsán příslušným ministrem coby osobou zodpovědnou za proces znárodnění, ale pouze pracovníkem Ministerstva. Tento závěr je však zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1994, sp. zn. III. ÚS 114/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 23/1993, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS 305/99), z níž odvolací soud vycházel, a současně odpovídá i závěrům obsaženým v navazující judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/1999 civ., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2128/99, na jejichž odůvodnění lze pro bližší rozbor této otázky odkázat), a není důvodu, aby se od těchto závěrů odkláněl dovolací soud nyní. Tvrdí-li dovolatel, že podpis na výměru byl učiněn zcela v souladu s vnitřním předpisem (podpisovým řádem) Ministerstva, je třeba připomenout, že šlo pouze vnitřní předpis závazný pro pracovníky Ministerstva, jenž v žádném případě nebyl nadán takovou právní silou, aby pozměnil či doplnil ustanovení §1 zákona č. 114/1948 Sb., jež svěřovalo rozhodování o naplnění podmínek pro znárodnění výslovně ministru průmyslu. Námitce zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobkyně tedy nelze přiznat důvodnost.
Dovolací soud se dále zabýval tvrzeními dovozujícími zastavěnost vydávaných pozemků. V tomto lze především odkázat na výše uvedené závěry učiněné při přezkumu dovolání 1. žalovaného, jež lze vztáhnout i na námitky 2. žalovaného, neboť ani on povětšinou nepředestřel ve svém dovolání taková tvrzení (uvádí pouze výčet staveb na jednotlivých pozemcích, a nikoliv argumenty, z nichž by bylo možno usuzovat, že jde o stavby hlavní, mající vliv na způsob využití pozemku), pro něž by bylo možno označit závěr odvolacího soudu o nenaplnění překážky zastavěnosti ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. za nesprávný. Důvodnost lze opět přiznat (mimo tvrzení týkající se stavby komunikace, jež bylo rozebráno výše) pouze jediné námitce, a to zpochybňující posouzení zastavěnosti pozemku stavbou označovanou 2. žalovaným jako „klubovna.“ Zatímco s ostatními stavbami uváděnými v dovolání se odvolací soud vypořádal alespoň odkazem na výčet uvedený ve znaleckém posudku, tvrzení týkající se tohoto objektu, ač bylo v řízení vzneseno - naposledy opět na jednání před odvolacím soudem (viz. protokol na č. l. 298), nijak ve svém rozhodnutí nereflektoval. Nezohlednil-li tedy odvolací soud tuto námitku v odůvodnění svého rozsudku, je jeho rozhodnutí ve vztahu k posouzení zastavěnosti pozemků, na nichž se má tento objekt nacházet, tzn. pozemků p. č. 159/11 a p. č. 156 v k. ú. V. u Ř., opět nepřezkoumatelné, tudíž rovněž stižené v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto rozsahu tedy shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným, rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil i v této části (včetně příslušných výroků o nákladech řízení) a podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, zatímco ve zbylé části dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), krom výše uvedených však žádné další vady řízení neshledal.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu