ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2212.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2212/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Eliáše, PhD., v právní věci žalobce Ing. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalované MUDr. A. Č., zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, o zaplacení 137.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 593/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2010, č. j. 20 Co 489/2009-124, takto:
I. Dovolání žalované do prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 20 Co 489/2009-124, se zamítá.
II. Dovolání žalované do druhého výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 20 Co 489/2009-124, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 137.700,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli v roce 2003 ústní smlouvu o půjčce s tím, že žalobce žalované půjčoval částky, které vkládal na její účty stavebního spoření s tím, že žalovaná se zavázala žalobci tyto částky vrátit po skončení stavebního spoření, když jako úrok byl sjednán úrok ve výši státní podpory a úroků z uspořené částky.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.4.2009, č. j. 7 C 593/2007 - 94, žalobu zamítl. Věc posoudil podle ustanovení §657 a 658 o. z., o půjčce, podle §558 o. z. o uznání dluhu, podle §451 o.z., jakož i podle §101 odst. 1 o.z. ohledně lhůt o promlčení nároků obecně a z titulu bezdůvodného obohacení zvlášť (§107 odst. 1 a 2 o. z.). Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení o uzavření ústní smlouvy o půjčce mezi účastníky. Dále zaujal názor, že v dané věci se nejedná o platné uznání dluhu podle §558 o. z. Podle soudu prvního stupně nemůže stranou zůstat ani ta skutečnost, že žalobce v průběhu řízení měnil svá skutková tvrzení, neboť se nejprve domáhal zaplacení neurčité částky z titulu bezdůvodného obohacení, a až následně změnil svá tvrzení, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť s ohledem na skutečnost, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky, lze případný nárok žalobce na vyplacení částky 137.700,- Kč posuzovat z titulu bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28.1.2010, č. j. 20 Co 489/2009-124 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce ve smyslu ujednání účastníků vložil na účet stavebního spoření žalované č. 4457148011 za dobu od 1. 8. 2001 do 8. 11. 2004 částku 76.700,- Kč a na účet stavebního spoření č. 4480739012 za dobu od 10. 12. 2003 do 26. 1. 2005 částku 61.000,- Kč, tedy celkem částku 137.700,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal ohledně finančních prostředků, vkládaných na účty stavebního spoření žalované, uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky podle §657 a násl. o. z. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že listinu označenou ,,potvrzení“ ze dne 22. 11. 2004 nelze považovat za uznání dluhu žalované vůči žalobci co do důvodu a výše podle §558 o. z.. Zaujal názor, že z obsahu tohoto prohlášení je jednoznačně zřejmé, komu patří finanční prostředky na uvedených účtech, jakož i závazek žalované je žalobci vrátit po skončení spořícího cyklu, tedy vyplývá z něj dohoda účastníků o tom, že žalobce bude vkládat finanční prostředky na stavební účty žalované s tím, že po ukončení spoření mu budou tyto prostředky vráceny. Dospěl k závěru, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, ve smyslu §451 odst. 1,2 o. z. teprve tehdy, když žalovaná žalobci odmítla na jeho výzvu ze dne 10. 8. 2007 finanční prostředky ze stavebního spoření vyplatit. Podle odvolacího soudu tehdy se žalobce dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil ve smyslu §107 odst. 1 o. z. Zaujal názor, že běh dvouleté subjektivní promlčecí doby podle tohoto ustanovení tak počal nejdříve dnem 10. 8. 2007 a nárok žalobce, uplatněný žalobou, došlou soudu dne 6. 11. 2007, není promlčen. Odvolací soud vyslovil závěr, že celkem vložil žalobce na účty žalované částku 137.700,- Kč, představující bezdůvodné obohacení žalované plněním z právního důvodu, který odpadl, které je povinna žalobci podle §458 odst. 1 věta první o.z. vydat. Podle odvolacího soudu žalobce písemně vyzval žalovanou 10. 8. 2007 k vyplacení prostředků ze stavebního spoření, žalovaná se tak dostala do prodlení nejpozději dnem 13. 8. 2007 a od uvedeného data náleží žalobci podle §517 odst. 1,2 o. z. úroky z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném od 28. 4. 2005.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prvně uvedený dovolací důvod spatřovala v tom, že odvolací soud, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, posoudil věc po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem a tím jim neumožnil se k němu vyjádřit. Podle dovolatelky tedy porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 523/02 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2983/2007 a sp. zn. 22 Cdo 2125/2006. Dále namítala nesprávné právní posouzení věci s tím, že v souladu s ustanovením zákona č. 96/1993 Sb. o stavebním spoření je účastníkem stavebního spoření je osoba, která uzavře smlouvu o stavebním spoření se stavební spořitelnou. Jedině takový účastník může vkládat částky na účet stavebního spoření a jedině on má na vyplacení těchto částek nárok. Pokud by bylo vzato za prokázané, že mezi účastníky došlo k dohodě, o které hovoří odvolací soud, tedy, že žalobce bude vkládat finanční prostředky na stavební účty žalované s tím, že po ukončení spoření mu bude celá naspořená částka vydána, byla by takováto dohoda neplatná, neboť je v rozporu se zákonem, resp. zákon obchází, když se touto cestou měl žalobce snažit získat příspěvek státní podpory, na který neměl nárok on, nýbrž žalovaná. V této souvislosti vznesla námitku promlčení s tím, že se jedná o bezdůvodné obohacení poskytnuté z neplatného právního úkonu. Podle dovolatelky promlčecí doba začíná okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. kdy mohl žalobce žádat vrácení poskytnutého plnění, tedy zvlášť u každé jednotlivé platby, a to vždy dnem následujícím po dni, kdy byla platba ze strany žalobce poskytnuta. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dány důvody uplatněné v dovolání.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Dovolací soud předně poukazuje na podrobnou rekapitulaci řízení, jak ve vztahu k podané žalobě, tak ke kvalifikaci, kterou zaujal soud prvního stupně. Z ní je patrno, že už soud prvního stupně zkoumal podrobně, zda skutečnosti žalobcem tvrzené a následně prokázané, respektive ty, které se žalobci nepodařilo prokázat, vedly soud prvního stupně k tomu, že posuzoval výsledky řízení v návaznosti na zákonné předpisy v odůvodnění svého rozsudku uvedené. Platí přitom, že je na soudu, nikoliv na účastnících, aby posoudil, jaké zákonné ustanovení lze aplikovat na zjištěný skutkový stav. Tomuto oprávnění dostál soud prvního stupně, který vyšel nakonec ze zjištění o neprokázání ústní dohody o uzavření půjčky, ani podpisu písemnosti, která by splňovala náležitosti uznání dluhu. Dokonce v této souvislosti se zabýval i otázkou kvalifikace nároků podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Pakliže za této situace odvolací soud převzal – mezi účastníky jinak nesporná – skutková zjištění a zaujal odlišný právní názor na důvodnost žaloby, nezakládala tato okolnost důvod k předchozímu upozornění odvolacího soudu, tak jak to dovolatelka tvrdí. Oběma stranám bylo jasné – a dovolatelka dokonce s tímto argumentem vystupuje i v dovolání – že skutková tvrzení žalobce v průběhu řízení měnil, s čímž souvisel logický důsledek možnosti odlišného právního posouzení věci nejen v jednotlivých fázích řízení před soudem prvního stupně, nýbrž i v řízení odvolacím. Odvolacímu soudu nelze upírat právo na přiléhavém, zjištěnému skutkovému stavu odpovídajícím, právním posouzení, jak se to stalo v této věci. Odvolací soud pouze na rozdíl od soudu prvního stupně srozumitelně a přehledně vyložil podstatu „potvrzení“ ze dne 22. 11. 2004 s důsledky dohody účastníků o tom, že žalobce bude vkládat finanční prostředky na stavební účty žalované s tím, že po ukončení spoření mu budou tyto prostředky vráceny. Pokud pak tuto úmluvu žalovaná nedodržela, a úhradu podle jeho výzvy ze dne 10. 8. 2007 odmítla, získala tak bezdůvodné obohacení na úkor žalobce.
Z porovnání toho, co bylo shora uvedeno, nelze proto přisvědčit existenci dovolacího důvodu uplatněného dovolatelkou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ježto v této věci postup pro nějaké předchozí upozornění odvolacího soudu nebyl důvod. Výklad citovaného ustanovení musí směřovat k naplnění účelu jím sledovaného, tedy předvídatelnosti soudního rozhodnutí, nikoliv k formalistickému lpění na procesních postupech za situace, kdy průběh řízení a v úvahu se nabízející právní kvalifikace nevede k závěru o nějakém neočekávaném nebo překvapivém rozhodnutí soudu.
K druhé dovolací námitce dovolatelky lze uvést, že tato nespadá do předmětu dovolacího přezkumu. Dovolatelkou zmíněná argumentace míří na poměry mezi účastníkem stavebního spoření a spořitelnou. To je dvoustranný vztah, který nebyl předmětem tohoto řízení. Tím je vztah mezi dvěma fyzickými osobami, totiž žalobcem a žalovanou, a to z titulu nepojmenované smlouvy v té podobě, jak byla kvalifikována odvolacím soudem. Okolnost, že žalovaná měla prospěch z částek ukládaných na její účet stavebního spoření, je pak předmětem žaloby v této věci. Z hlediska vztahu mezi občanem jako účastníkem stavebního spoření a stavební spořitelnou je lhostejno, z jakých prostředků účastník stavebního spoření jednotlivé částky ukládal. Může se tak dít z výtěžku pracovního či jiného příjmu, daru nebo i půjčky. Tato okolnost se do vztahu účastníka stavebního spoření a stavební spořitelny nepromítá. Dovolatelkou uplatněná námitka je tak nepřípadná.
Dovolatelce se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimiž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
Pokud jde o dovolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalované do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu