ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2494.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2494/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. F. , zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou v Praze 1, V Jámě 1, za účasti 1. JUDr. Renaty Ernestové, správkyně konkursní podstaty Obchodu průmyslovým zbožím Praha v likvidaci, se sídlem v Kladně, Na Vítku 105, 2. Městské části Praha – Štěrboholy, se sídlem v Praze 10, Ústřední 15, zastoupené JUDr. Alexandrou Řehákovou, advokátkou v Praze 10, Královická 92, 3. Pozemkového fondu ČR, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, a za účasti vedlejšího účastníka na straně JUDr. Renaty Ernestové, a to Euro Park Praha, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou v Příbrami, Komenského nám. 289, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 106/2003, o dovolání účastnice 1) JUDr. Renaty Ernestové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009, č. j. 24 Co 317, 318/2008-274, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009, č. j. 24 Co 317, 318/2008-274, a to ve výrocích I., III., IV., V., VI., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2007, č. j. 5 C 106/2003-189, ve znění doplňujícího a opravného usnesení ze dne 7. 3. a 8. 9. 2008, ten ve výrocích I., II., IV., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 výše označeným rozsudkem určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 348/73 v katastrálním území Štěrboholy o výměře 13.942 m2. Tímto rozsudkem nahradil rozhodnutí Pozemkového úřadu – Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 11. 2001.
Týž soud zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobkyně k pozemkům parc. č. 349/277 a 349/280 a výměrách 69 m2 a 120 m2.
Proti posledně zmíněnému zamítavému výroku nebylo podáno odvolání a zůstal tedy v právní moci. Naproti tomu bylo podáno odvolání proti vyhovujícímu výroku o určení vlastnictví žalobkyně k pozemku parc. č. 348/73, tedy pozemku svou výměrou podstatně převažujícímu.
O tomto odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že potvrdil tento výrok rozsudku soudu prvního stupně a v návaznosti na to rozhodl též o nákladech řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že stran předmětného pozemku byly splněny podmínky podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále „zákon o půdě“). Došlo k převodu (všech sporných) pozemků v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, tedy v souladu s §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Žalobkyni přiznaný pozemek zůstal nezastavěn a byl oddělen geometrickým plánem, vyhotoveným znalcem Ing. Rydlem. Zatímco zastavěná část požadovaných pozemků nebyla vydána (viz dva pozemky , ohledně nichž byla soudem prvního stupně žaloba zamítnuta ), geometrickým plánem oddělená část pozemků, a to část podle odvolací instance nezastavěná, vydána být mohla. Jde o pozemek parc. č. 348/73 v k.ú. Š., který svou výměrou podstatně převyšuje oba zbylé.
Proti potvrzujícímu výroku odvolací instance podala účastnice JUDr. Renata Ernestová (správkyně konkursní podstaty povinné osoby) dovolání. Namítla v něm, že podmínky vydání podle zákona o půdě nebyly v žádném ohledu splněny. Kupní cena byla v převodních smlouvách stanovena v souladu s právními předpisy, v tomto případě s vyhláškou č. 128/1984 Sb. (poukaz též na vyhlášku č. 43/1969 Sb.). Tedy v ceně 0,40 Kč za 1 m2. Postup při výkupu pozemků byl vůči právnímu předchůdci žalobkyně panu Stolařovi zcela standardní, bez jakékoli tísně. Není jasné, proč odvolací soud odlišil podmínky smlouvy z roku 1984 a 1987, přičemž až druhou z nich označil za neplatnou. Předmětné pozemky byly v rozhodné době a jsou nadále zastavěny, nelze je tedy vydat. V tomto ohledu bylo dokazování neúplné, neboť znalec měl být vyslechnut při jednání soudu. Též měla být vyžádána zpráva stavebního úřadu Štěrboholy. Na předmětném pozemku se nachází nezakrytý kolektor potrubních rozvodů (teplovod), kanalizační řad, skrývka ornice. Jde tedy o pozemek fakticky zastavěný. Pozemek je zastavěn i tzv. právně, neboť byl vyňat ze zemědělského půdního fondu a bylo ohledně něj rozhodnuto o umístění stavby. Ze všech těchto i dalších důvodů žádala dovolatelka, aby Nejvyšší soud zrušil v příslušném rozsahu rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K věci se vyjádřila žalobkyně, nesouhlasila s dovolacími tvrzeními a žádala odmítnutí dovolání. Dále se vyjádřil i účastník 2) Městská část Praha – Štěrboholy. Také on považoval rozhodnutí nižších instancí za správné a žádal, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud shledal, že dovolatelka, tedy účastnice 1), podala dovolání včas a je právně zastoupena (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolatelka tvrdila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Dovolání se dotklo též procesních vad napadeného rozhodnutí, spočívajících v tvrzeném nedostatečném dokazování ohledně zastavěnosti pozemku – jde tu o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Ve věci je dovozován restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy převod pozemků na stát či jinou právnickou osobu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Při přezkumu důvodů rozsudku odvolací instance však není zcela zřejmé, proč by po právní stránce měly být (eventuálně) odlišeny dvě kupní smlouvy, kterými byly předmětné pozemky převedeny na stát, a to kupní smlouva ze dne 6. 6. 1984 a kupní smlouva ze dne 14. 8. 1987. V obou případech šlo o výkup za 0,40 Kč/m2 a pouhý fakt nevyužití opravného prostředku žalobkyní (v tomto případě) zajisté nemůže být důvodem rozdílného právního posouzení těchto smluv. Dovolací soud sice sdílí interpretaci ústavního soudu o nápadně nevýhodných podmínkách v případě mnohých převodů za uvedenou cenu (srov. nález I. ÚS 168/95), tuto interpretaci však nutno používat podle okolností konkrétního případu. Předmětné převody byly učiněny podle tehdy platných cenových předpisů a stalo se tak v době, kdy půda již nebyla – s limitovanými výjimkami soukromého vlastnictví, viz §490 tehdejšího znění obč. zák. – reálným předmětem případného individuálního vlastnictví, k němuž by bylo možné vykonávat kterékoli z vlastnických oprávnění. Její hodnota byla tedy silně snížena. Rozdíl mezi oběma převody nelze spatřovat ani v tom, že snad měl být převodce hrozbou (vyvoláním tísně) k druhému převodu donucen. V případě výzvy či upozornění, které mu bylo dne 6. 5. 1987 adresováno, šlo o tehdy běžný postup, který předcházel případnému vyvlastnění, a nelze jej klást naroveň např. kolektivizaci. Vlastníku bylo oznámeno, že dojde k výstavbě skladového areálu Š.; nic dalšího, co by mělo být považováno za tíseň.
Je tedy věcí dalšího právního posouzení věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu, zda byly splněny podmínky existence restitučního titulu.
Klíčovou právní otázkou ve věci je však zejména eventuální zastavěnost vydávaného pozemku parc. č. 348/73. Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se v mezidobí od odnětí fyzickým osobám zastavěné pozemky – s výjimkami tamtéž vypočtenými – nevydávají.
Je třeba předeslat, že dne 18. 4. 1986 rozhodl Útvar hlavního architekta hl. města Prahy o umístění stavby skladového areálu. Poté proběhl výkup pozemků a po stránce stavební bylo se stavbou zřejmě započato (či pokračováno) v 90. letech. Nelze tedy konstruovat přímý záměr na straně povinné osoby vyhnout se restituci. Stav pozemku ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy k 24. 6. 1991, navíc není (alespoň podle textu obou rozhodnutí nižších instancí) jednoznačně zjištěn.
Pro následné mezidobí od data účinnosti zákona o půdě je navíc otázkou, nakolik lze hovořit o porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Je skutečností, že konkursní správkyně povinné osoby, tedy účastnice 1), převedla dne 15. 11. 2000 pozemky na Euro Park Praha jako společnost provozující předmětné sklady. Na druhé straně však tento převod byl učiněn v rámci konkursu, tedy za situace, která je specifická, a samotný převod podle všeho nic nezměnil na způsobu hospodaření s nemovitostmi.
Především však jde o samostatnou zastavěnost pozemku. Nejvyšší soud má zato, že není žádoucí se spokojit s oddělovacím geometrickým plánem a měly by být provedeny další důkazy, na něž poukazuje dovolatelka. Je otázkou, zda je možno za zastavěné považovat jen ty pozemky, na nichž je umístěna stavba skladu. Také přilehlý pozemek je možno, a to z důvodu vedení inženýrských sítí, považovat za zastavěný či za součást skladového areálu. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu o právní otázce areálu s ohledem na vydání nemovitosti, jak byla založena již sub R 16/99 (dále 28 Cdo 2518/2006, 28 Cdo 4229/2008, 28 Cdo 3572/2008, 28 Cdo 1726/2008, též II. ÚS 78/98). Jestliže by se ukázalo, že pro provoz skladového areálu je potřebný i pozemek parc. č. 348/73, pak jej lze jen velmi obtížně vydat; obstojí tu poukaz na zastavěnost ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Nelze opomenout ani další skutečnost, kterou též prezentuje dovolatelka, totiž že vydávaný pozemek má být snad jediným, ohledně něhož bylo rozhodnuto ve prospěch restituce – a to ve vztahu k celému skladovému areálu.
Ohledně otázky zastavěnosti je záhodno ještě konstatovat, že rozhodné budou vždy konkrétní okolnosti případu, a nelze dospět k naprosté uniformitě judikatury. Tak kupříkladu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2502/2008 Nejvyšší soud kladl větší důraz (z hlediska významu zastavěnosti pro rozhodnutí ve věci) na restituci než na vyvlastnění. Naproti tomu ve věci sp. zn. 5130/2009 týž soud dovodil, že nelze odhlédnout od stavebního stavu (zastavěnosti pozemku) v době, kdy má být pozemek reálně vydáván. Restituční předpisy – kromě již citovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě srov. též §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. – mají za jeden z cílů nevyvolat odlišnost vlastnických subjektů ve vztahu k pozemku a stavbě na něm stojící.
Přípustnost byla dovolání účastnice ad 1) přiznána, neboť již potenciálně nesprávné právní posouzení pro věc určujících hmotněprávních otázek (restituční důvod, zastavěnost pozemku) zakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvody pak – jak patrno výše - byly naplněny a Nejvyšší soud proto podle §243 odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 o. s. ř. v příslušných výrocích zrušil rozsudky obou nižších instancí, které obě pochybily, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu