ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2571.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2571/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Město Bystřice nad Pernštejnem se sídlem Bystřice nad Pernštejnem, Masarykovo nám. 57, zastoupeného JUDr. Dobromilou Alexovou, advokátkou se sídlem Bystřice nad Pernštejnem, Masarykovo nám. 55, proti žalovaným 1) M. B. a 2) M. B. , zastoupených JUDr. Josefem Konečným, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Horní 30 o zaplacení částky 40 000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 28/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka Jihlava ze dne 22. 4. 2009, č. j. 54 Co 86/2009-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 590,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dobromily Alexové, advokátce se sídlem Bystřice nad Pernštejnem, Masarykovo náměstí 55.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovoláním proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 3. 2008, č. j. 10 C 28/2008-39, jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění před změnou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II přechodná ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.) dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv soudy nižších stupňů v posuzovaném případě o žalobě rozhodly jedním výrokem (nepočítaje výrok o nákladech řízení), ve skutečnosti rozhodovaly o dvou různých nárocích, z nichž každý by mohl být žalován zvlášť. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003). Jak již bylo předesláno, v posuzovaném případě se jedná o dva různé nároky, z nichž každý by mohl být žalován zvlášť, a to jednak o nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího nájemnému za užívání předmětného bytu za období od prosince 2005 do října 2006 ve výši 20 581,- Kč a nárok na vydání bezdůvodného obohacení za uhrazené služby spojené s užíváním bytu za totéž období ve výši 19 419,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého posuzovaného nároku má charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Z uplatněných nároků pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající nájemnému za užívání předmětného bytu za období od prosince 2005 do října 2006 ve výši 20 581,- Kč převyšuje částku 20 000 Kč a dovolání proti němu může proto být za splnění dalších dovolacích podmínek přípustné. Jelikož výrokem odvolacího soudu v tomto případě bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání je přípustné pouze v případě, dospěje – li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř./. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o.s.ř. ve znění před změnou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II přechodná ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.) zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Námitka žalovaných uvedená v dovolání ze dne 18. 2. 2010, dle které soudy neprovedly potřebné dokazování ke zjištění toho, jaká byla konkrétní spotřeba jednotlivých médií, dodávaných jako služby do bytu , se týká výlučně nároku na vydání bezdůvodného obohacení za uhrazené služby spojené s užíváním bytu za období od prosince 2005 do října 2006 ve výši 19 419 Kč, tedy nároku nepřevyšujícím 20 000 Kč; Jelikož tato námitka nemůže s ohledem na §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a shora uvedené založit přípustnost dovolání, dovolací soud se jí s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení dále nezabýval.
Dovolatelé v dovolání ze dne 18. 2. 2010 dále namítali, že:
a) nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy,
b) odvolací soud nedostatečně zohlednil tíživou situaci žalovaných, když rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit 50 % nákladů řízení
Žalobce ve vyjádření k dovolání ze dne 15. 3. 2010 navrhnul, aby dovolací soud dovolání zamítl. Poukázal zejména na to, že s ohledem na prokázané skutečnosti je dovolání nepřípustné a neopírá se o žádný zákonem stanovený důvod.
1. K námitce ad a) týkající se rozporu s dobrými mravy
Podle §3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění a následně individuálně posouzen. Tato skutečnost obvykle vylučuje, aby posouzení rozporu s dobrými mravy mohlo představovat otázku zásadního právního významu, neboť zásadní právní význam rozhodnutí je dán tehdy, je-li v něm řešená právní otázka významná nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010,. sp. zn. 28 Cdo 3226/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000). Jinými slovy, odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným, mělo by vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem. Jak již také bylo uvedeno, rozpor výkonu práva s dobrými mravy musí být v každém konkrétním případě individuálně posouzen. Tento požadavek mohou lépe naplnit soudy nižších stupňů, u nichž řízení probíhá za přítomnosti účastníků a kde každý z účastníků má možnost se k věci vyjádřit. Za této situace je možno uzavřít, že paušální námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v posuzovaném případě přípustnost dovolání založit nemůže.
2. K námitce ad b) týkající se nákladů řízení
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a jeho přípustnost není založena ani ustanovením §238, §238a a §239 o .s .ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1901/2008). Námitka žalovaných, že odvolací soud nedostatečně zohlednil tíživou situaci žalovaných, když rozhodl o povinnosti zaplatit 50 % nákladů řízení, proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku o zaplacení částky 19 419 Kč není s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zák. č. 7/2009 Sb. přípustné, zatímco rozhodnutí o zaplacení částky 20 581 Kč nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalobce k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, jejíchž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 3 525,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu