ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2794.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2794/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti žalovaným: 1) A. K. , 2) J. M. , 3) J. S. , a 4) K. M. , žalovaní 1) a 2) zastoupeni Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce 16/1105, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 165/2003, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č. j. 35 Co 382/2007-155, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítají .
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem zaplatit žalobci k rukám advokáta Mgr. Tomáše Machurka celkem 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. února 2007, č.j. 22 C 165/2003-87, jímž bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí bez čísla popisného využívaných jako garáže a nacházejících se na pozemcích parc. č. 663/5, 663/6, 663/7 a 663/8 v katastrální území S., obec Praha (výrok I); změněn byl rozsudek pouze ve výroku II o náhradě nákladů řízení a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud pokládal za nesporné, že žalobce je výlučným vlastníkem bytového domu čp. 676 na parc. č. 663/1, jakož i pozemků parc. č. 663/5, 663/6, 663/7 a 663/8 v kat. území S., při zjištění, že vlastnictví k těmto nemovitostem (jež byly dříve ve vlastnictví státu) přešlo na žalobce zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Současně zjistil, že jako vlastníci staveb bez čísel popisných na pozemcích parc. č. 663/5, 663/6, 663/7 a 663/8, užívaných jako garáže, jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní, na základě oznámení podaného příslušnému katastrálnímu úřadu v březnu r. 2001. Usoudil tudíž, že na žádaném určení vlastnického práva k těmto nemovitostem žalobce – jež tvrdí, že je vlastníkem nejenom pozemků, nýbrž i těchto staveb – naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nepostrádá.
V otázce vzniku garáží jako staveb v právním smyslu se odvolací soud ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že k vytvoření garáží došlo stavební úpravou již dříve existující stavby – kočárového přístřešku postaveného na označených pozemcích ve dvoře domu čp. 676 ve vlastnictví státu, při které došlo k vestavění příček oddělujících jednotlivá garážová stání a osazení přístřešku vraty, při zachování nosných konstrukcí původní stavby. Vycházel přitom i z dostupné stavebně-technické dokumentace, zejména stavebního povolení vydaného Obvodním národním výborem v Praze 1, odborem výstavby z 26. 3. 1980, jakož i z kolaudačních rozhodnutí z 25. 9. 1981 a 5. 3. 1982, prokazujících rozsah stavebních prací provedených žalovanými (v případě žalované 4/ její právní předchůdkyní) svépomocí. Uzavřel tudíž, že stavební úprava (vestavba) nevedla k zániku původní stavby a ke vzniku staveb nových, ke kterým by žalovaným jako stavebníkům vzniklo vlastnické právo zhotovením věci, jelikož jde o věc totožnou se stavbou původní, jež byla ve vlastnictví státu a nyní je jejím vlastníkem žalobce, na kterého vlastnické právo k této vedlejší stavbě (jež je příslušenství stavby hlavní - domu čp. 676) přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb. Při takto spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci a právním posouzení povahy stavby, která je předmětem řízení, pokládal i odvolací soud za nadbytečné prováděl ve věci znalecké dokazování.
Za správný odvolací soud označil i závěr soudu prvního stupně, že vlastnické právo ke stavbě nenabyli žalovaní vydržením (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „obč. zák.“). Vzal za prokázané, že po předchozím příslibu Obvodního podniku bytového hospodářství Prahy 1 uzavřeli dne 20. 9. 1988 žalovaní (v případě žalované 4/ její právní předchůdkyně) s bytovým podnikem dohodu o užívání nebytových (garážových) prostor za stanovenou úplatu, z níž jim vzniklo právo osobního užívání místností nesloužících k bydlení (§196 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991), které se s účinností od 1. 1. 1992 transformovalo na nájem (§871 odst. 1 obč. zák.). Existence tohoto závazkového právního vztahu a vědomost žalovaných o skutečnostech vedoucích k jeho vzniku vylučuje na jejich straně dobrou víru, že se stali vlastníky rekonstruované stavby. Vycházeje z obsahu uzavřené dohody označil odvolací soud za neopodstatněné námitky žalovaných, že předmětem dohody byl pronájem pouze jednotlivých pozemků, nikoliv garážových prostor v jimi adaptované vedlejší stavbě, k níž přešlo vlastnictví od 24. 5. 1991 (dnem nebytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) na žalující obec.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů mají za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítají, že při řešení otázky zániku původní stavby a vzniku stavby nové soudy obou stupňů vycházely pouze z pojmosloví užívaného veřejnoprávními předpisy, aniž by se věcí zabývaly z občanskoprávního hlediska; učiněné závěry přitom opřely o nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav věci, při jehož nalézání neopatřily a neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Dále dovolatelé rozsudku vytýkají, že namísto otázky, „co bylo odstraněno“, se v jeho odůvodnění odvolací soud zabýval pouze tím, „co bylo postaveno“, aniž s určitostí odpověděl na otázku, zda je rekonstruovaný přístřešek samostatnou věcí, stavbou v právním smyslu. Namítají, že odvolací soud nezkoumal, zda rozsáhlou přestavbou nedošlo ke vzniku nových staveb, čtyřech garáží, a to zpracováním stavby původní. Závěr, že zhotovené garáže jsou totožnou stavbou s původním kočárovým přístřeškem, pokládají za nesprávný. Současně brojí i proti závěru odvolacího soudu o absenci podmínek pro vznik vlastnického práva vydržením. Opakují přitom své námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení, a to sice že v dohodách o užívání nebytových prostor uzavřených v roce 1988 nešlo o úpravu užívání garáží, nýbrž pouze pozemku, na němž garáže stojí. Konstatují, že při zkoumání dobré víry soud pominul i další jimi tvrzené skutečnostmi, jež založily jejich důvodné přesvědčení, že jimi postavené garáže (na pozemcích jiné osoby) jim patří. Namítají, že důvodnost jejich přesvědčení, že jim věc patří, odvolací soud nehodnotil objektivně, se zřetelem ke všem skutečnostem. Měl-li o oprávněnosti jejich držby pochybnosti, neaplikoval ustanovení §130 odst. 1 obč. zák., podle něhož se v takovém případě má za to, že je držba oprávněná. Jednání žalobce, který nyní uplatňuje vlastnické právo, ač se pod dobu delší dvaceti let jako vlastník nemovitosti nechoval a veškeré povinnosti z vlastnictví vyplývající ponechal na žalovaných, pokládají dovolatelé za „svérázný z pohledu dobrých mravů“ a konstatují, že „takový postup by neměl zůstat v rozhodnutí obecných soudů bez odezvy“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a označil je za konformní s ustálenou judikaturou. Navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Odvolacím soudem řešenou otázkou, otevřenou v dané věci k dovolacímu přezkumu, je na prvém místě otázka nabývání vlastnictví ke zhotovované stavbě a s ní související otázky zániku stavby jako věci v právním smyslu a vlastnického práva při její zásadní přestavbě. K nim lze uvést následující.
Zásadně platí, že ke zhotovované věci nabývá vlastnické právo její zhotovitel. Stavba jako samostatný předmět právní vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. C 1008). Uvedené pravidlo se obdobně uplatňuje i při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech – původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. C 280).
Ke stavbě nelze nabýt vlastnictví jejím „přepracováním“ neboli zpracováním (§135b obč. zák.), jak odvolatelé dovozují. Nabytí vlastnictví k „přepracované stavbě“ je možné jen tehdy, pokud původní stavba zcela zanikla (rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. C 1524). Jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní (neodstraněné) stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. (V důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení; srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1989).
Posouzení, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětu občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení; dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 4008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 19.6.2006, sp. zn. IV. ÚS 312/06, odmítl.).
Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů – v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných - Nejvyšší soud úvahy odvolacího soudu o zachování původní stavby při její zásadní přestavbě nepokládá skutkovým okolnostem věci za zjevně nepřiměřené. Ač při posuzování, zda se z hlediska občanského práva jednalo o zánik původní stavby či o její zásadní přestavbu při jejím zachování, není rozhodné, jak bylo formulováno stavební povolení (stavební úřad se věcí zabývá z jiných, veřejnoprávních hledisek), lze v řízení o vlastnictví stavby přihlížet i k rozhodnutím vydaným ve stavebním řízení (stavebnímu povolení, kolaudačnímu rozhodnutí), je-li z nich zřejmý rozsah skutečně provedených stavebních prací. Nejenom z těchto rozhodnutí (dále srov. i vyjádření Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody z 15. 10. 1979, poukazující na památkově cenné prvky původní stavby a požadující jejich zachování) je zřejmé, že objekty garáží nevznikly jako stavby nové, nýbrž přestavbou na místě stojící stavby původní, u níž byly zachovány nosné prvky a jež nebyla destruována pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím. K argumentaci rozhodnutím stavebního úřadu se v řízení ostatně uchýlili i sami žalovaní, kteří původně tvrdili, že k destrukci původní stavby mělo dojít již na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru Prahy 1, stavebního odboru ze dne 20. 10. 1977, o odstranění provizorních přístavků, ač bylo následně prokázáno, že v označeném rozhodnutím se nařizuje odstranění jiné než předmětné stavby, přístřešku na dvoře sousedního domu v Jakubské ulici čp. 1/635. A jelikož skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn ostatními provedenými důkazy, nelze označit za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), postup odvolacího soudu, který vyústil v neprovedení žalovanými navrženého znaleckého dokazování (§127 o. s. ř.); takové dokazování pokládá za nadbytečné i dovolací soud, a to i proto, že k posouzení skutečností, jež jsou zde rozhodující pro právní kvalifikaci uplatněného vlastnického nároku, není třeba odborných znalostí.
Za konformní s ustálenou judikaturou pokládá Nejvyšší soud i právní názor odvolacího soudu, jež zde vyústil v závěr, že žalovaní nenabyli vlastnické právo k rekonstruované stavbě vydržením. Netřeba obsáhle opakovat, že tímto způsobem může vlastnické právo k věci nabýt pouze oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu delší deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.). O oprávněné držbě jako o předpokladu vydržení lze hovořit tehdy, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a je-li v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, vztahujícím se zpravidla i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. C 1067). Ze skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů ovšem vyplývá, že žalovaní (v případě žalované 4/ její právní předchůdkyně) uzavřeli dne 20. 9. 1988 se spravujícím bytovým podnikem dohody o užívání nebytových (garážových) prostor za stanovenou úhradu (jež byly titulem práva osobního užívání místností nesloužících k bydlení podle §196 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, transformovaného s účinností od 1. 1. 1992 na nájem; §871 odst. 1 obč. zák.), nesvědčí o postavení žalovaných jako držitelů, nýbrž pouhých detektorů. Pokud i přes uvedenou skutečnost žalovaní subjektivně setrvávali v přesvědčení, že jim náleží právo vlastnické, šlo v jejich případě o právní omyl nikoliv omluvitelný. Posuzováno z objektivního hlediska (nikoliv pouze podle osobního přesvědčení samotných účastníků), se zřetelem ke všem skutečnostem, je závěr odvolacího soudu o k kvalitě držby nepochybný, kdy se ustanovení §130 odst. 1 věty druhé obč. zák. neuplatní.
Dovolávají-li se žalovaní při obraně tvrzeného práva principu dobrých mravů, sluší se uvést, že v posuzované věci jde o žalobu určovací (§80 písm. c) o. s. ř.), jíž žalobce nesleduje výkon práva, nýbrž jeho deklarování a tím i odstranění nejistoty v právních poměrech účastníků. Je třeba mít na zřeteli, že vlastnické právo je právem nepromlčitelným (srov. §100 odst. 2 věty první obč. zák.) a o jeho deklarování požádal žalobce až v reakci na jednání žalovaných, kteří v rozporu se skutečnými vlastnickými poměry, návrhem podaným až v roce 2001, dosáhli zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ostatně, zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) připadá do úvahy zcela výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001). O takový případ nesouladu s dobrými mravy při výkonu žalobcova práva v posuzované věci zřetelně nejde.
Jelikož jsou právní názory, na nichž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé založil, konformní s názory ustálené rozhodovací praxe soudů a jako takové neodporují ani hmotnému právu, nejde o rozsudek po právní stránce zásadně významný (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž jsou žalovaní 1) a 2), jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit ve věci úspěšnému žalobci náklady tohoto řízení v plném výši. K nákladům žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 5.000,- Kč (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu