ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3007.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3007/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J., s. d. v M., zastoupeného advokátkou, proti žalované ČR– Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení částky 221.174,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 76/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 54 Co 541/2008-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 54 Co 541/2008-101, se v části výroku o věci samé, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně příslušenství, a ve výroku nákladovém zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 41 C 76/2008-72, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. srpna 2008, č. j. 41 C 76/2008-84, vyhověl žalobě, v níž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu ve výši 1,690.773,-Kč, stanovil žalované povinnost tuto částku s příslušenstvím žalobci zaplatit (výrok I.) a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobci svědčilo ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. k 1. červenci 2000, právo trvalého užívání v rozsudku specifikovaných pozemků a žalobce na základě ustanovení tohoto zákona požádal stát o změnu trvalého užívání na vlastnictví. Poté, co s účinností od 30. června 2001 bylo novelou zákona č. 229/1991 Sb. ustanovení umožňující nabytí pozemků do vlastnictví (§879c obč. zák.) zrušeno, uzavřel žalobce s žalovanou na tyto pozemky kupní smlouvy. Nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. ze dne 9. 3. 2004 byla posléze s účinností ke dni 31. 12. 2004 zrušena příslušná část zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci obnovením původního stavu, a tím i jeho vlastnického práva, vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení z těchto kupních smluv, neboť ty se dostaly do rozporu se zákonem, a byly tak stiženy neplatností ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Podle §457 obč. zák. tak vznikla žalované povinnost vrátit, co podle neplatné smlouvy obdržela. Soud zároveň přiznal žalobci právo na úrok z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. ode dne podání žaloby, tj. 3. 11. 2006.
K odvolání žalované přezkoumal rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 8. 4. 2009, č. j. 54 Co 541/2008-101, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu v rozsahu odpovídajícím příslušenství částky 1,690.773,- Kč za dobu od 3. 11. 2006 do 7. 3. 2008, ve zbytku rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o neplatnosti kupních smluv a o povinnosti žalované vrátit žalobci zaplacené kupní ceny. Dospěl však k závěru, že v řízení nebylo prokázáno prodlení žalované již od data podání žaloby, je tedy zapotřebí vycházet z toho, že v souladu s §563 obč. zák. se dostala do prodlení až od 8. 3. 2008, tedy poté, co jí byla dne 6. 3. 2008 doručena žaloba a splatnost žalované částky nastala dnem 7. 3. 2008. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu v částce 221.174,-Kč, odpovídající příslušenství žalované částky za dobu od 3. 11. 2006 do 7. 3. 2008.
Proti výroku I. rozhodnutí Městského soudu v Praze v rozsahu, v jakém jím byl změněn rozsudek soudu I. stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je dána §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání je podle žalobce dána ustanovením §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň i pro nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud podle dovolatele pochybil v tom, že přestože došel k odlišnému právnímu závěru ohledně počátku běhu prodlení žalované strany, nevyzval žalobce k doplnění tvrzení, vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů v souladu s §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Zaujal-li odvolací soud jiný právní názor na počátek prodlení žalované, bylo jeho povinností o tomto dovolatele poučit ve smyslu §118a o. s. ř., případně doplnit dokazování k určení počátku prodlení žalované. Pokud by tímto způsobem nebylo možné zjednat nápravu s ohledem na ustanovení §205a a §213 odst. 3 o. s. ř., měl rozhodnutí soudu I. stupně v části výroku týkající se počátku prodlení zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Neučinil-li tak, zatížil odvolací soud řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Spojení počátku běhu prodlení s doručením žaloby navíc podle dovolatele nezohledňuje skutečnost, že žalovaná strana byla k vydání bezdůvodného obohacení vyzvána již dopisem ze dne 30. 10. 2006, na nějž dne 30. 1. 2007 rovněž písemně odpověděla. Tato skutečnost byla přitom mezi stranami nesporná. Odchýlení se od skutkových i právních závěrů soudu I. stupně bez možnosti žalobce se k tomuto vyjádřit považuje dovolatel za porušení zásady legitimního očekávání i práva na spravedlivý proces.
Dovolatel se dále domnívá, že rozhodnutí je založené i na nesprávném právním posouzení věci týkajícím se určení počátku prodlení. Dovolatel sice požadoval úroky z prodlení až od data podání žaloby, úroky z prodlení mu ovšem příslušely již od dne následujícího po dni, kdy se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. I tato okolnost podle dovolatele vylučuje, aby mu byl úrok z prodlení přiznán až podle data doručení žaloby žalované.
Na základě uvedeného navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009, č. j. 54 Co 541/2008-101, v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2008, č. j. 41 C 76/ 2008-72, tak, že se zamítá žaloba ohledně příslušenství částky 1.690.773,-Kč od 3. 11. 2006 do 7. 3. 2008, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody, které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud přitom shledal vadu řízení především ve skutečnostech uváděných dovolatelem.
V projednávané věci soud I. stupně přiznal dovolateli úrok z prodlení v rozsahu požadovaném v žalobě, odvolací soud změnil názor na důvodnost úroku z prodlení za dobu od podání do doručení žaloby a v tomto rozsahu žalobu zamítl. Soud I. stupně se přitom ve svém rozhodnutí blíže nezabýval otázkou, jakým způsobem a kdy byla žalovaná vyzvána k uhrazení částky představující její bezdůvodné obohacení, a od kdy je tedy možné považovat nárok na úrok z prodlení za důvodný, a vyhověl plně návrhu dovolatele. Odvolací soud pak pouze konstatoval, že v řízení nebylo zjištěno a prokázáno prodlení žalované již od data podání žaloby, a shledal nárok dovolatele na úrok z prodlení přiznaný podle data podání žaloby a nikoliv podle data jejího doručení nedůvodný. Nezohlednil však, že dovolatel nebyl ze strany soudu I. stupně vyzván k doplnění svých tvrzení a označení důkazů podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za účelem náležitého prokázání důvodnosti jeho nároku na úrok z prodlení již od data podání žaloby, především okolností uvedených ve vyjádření žalobce k vyjádření žalované ze dne 24. 4. 2008. V tomto vyjádření je uvedeno, že žalobce vyzval žalovanou k uhrazení částky odpovídající nárokovanému bezdůvodnému obohacení dopisem ze dne 3. 10. 2006 (tento dopis je založen do spisu), na nějž žalovaná měla reagovat dopisem odmítajícím požadavek žalobce. Tím, že soud I. stupně zaujal pro dovolatele příznivý, ale podle odvolacího soudu nesprávný, právní názor, aniž by se blíže zabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení důvodnosti nároku na úrok z prodlení za celé požadované období, byl dovolatel zbaven možnosti na základě vyzvání soudu doplnit potřebná tvrzení a podpořit je patřičnými důkazními prostředky. Pokud by k závěru, že se žalovaná dostala do prodlení až po doručení žaloby, dospěl již soud I. stupně, musel by dovolatele v souladu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazních prostředků k prokázání důvodnosti nárokovaného úroku z prodlení ode dne podání žaloby. Poučovací povinnost zakotvená v §118a o. s. ř. je přitom chápána jako objektivní, nezávislá na tom, zda se soud I. stupně vzhledem ke svým zjištěním a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209, sešit 12/2003). Neposkytl-li soud I. stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobci, ačkoliv se tak mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit účastníky a vyzvat je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo až v odvolacím řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004). Odvolací soud pak pochybil, nezjednal-li v souladu s ustanovením §213b o. s. ř. nápravu tohoto stavu tím, že by dovolateli sám poskytl poučení podle §118a o. s. ř. o potřebě tvrdit a důkazně podložit jeho nárok v souladu s právním názorem odvolacího soudu, zvážil možné doplnění dokazování v mezích vyplývajících z §205a a 211a o. s. ř. a následně změnil, zrušil či potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud tedy neodstraněním nedostatku spočívajícím v nedostatečném poučení účastníků o jejich procesních povinnostech zbavil účastníky možnosti tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti, a zatížil tak řízení vadou, jež v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2610, sešit 29/2004, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2911, sešit 30/2004).
Dalším, dovolatelem uváděným důvodem, směřujícím ke zpochybnění správnosti právního posouzení nároku na úrok z prodlení, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť tato otázka bude předmětem posouzení po náležitém doplnění skutkových zjištění a její hodnocení by bylo za dané procesní situace nadbytečné.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť řízení je stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za těchto okolností postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části i ve výroku nákladovém zrušil. Ve smyslu §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. pak dovolací soud vrátil věc soudu odvolacímu k dalšímu řízení. V něm se bude odvolací soud zabývat zejména odstraněním vady spočívající v nedostatečném poučení účastníků.
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu