ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3654.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3654/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. K. , a b) J. K. , obou zastoupených obecnou zmocněnkyní, proti žalovanému P. f. Č. r. , o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 383/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.5.2008, č.j. 28 Co 204/2008-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.1.2008, č.j. 5 C 383/2005-61, uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 1952/2 v kat. území M. a parc. č. 286/2 v kat. území L. (výrok I). V části týkající se převodu dalších pozemků, parc. č. 1705/5, 1955/15 a 1955/19 v kat. území M. a parc. č. 191/2 v kat. území Ř., řízení zastavil (výrok II), „v ostatním“ návrh žalobců zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
K odvolaní žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.5.2008, č.j. 28 Co 204/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I, v části o povinnosti žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 286/2 v kat. území L., zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; „v dalším“ (tj. ohledně povinnosti žalovaného převést do vlastnictví žalobců pozemek parc. č. 1952/2 v kat. území M.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho právními závěry, podle nichž jsou žalobci dědici původní oprávněné osoby, J. K., kterému vznikl nárok na převod náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), za zemědělské pozemky v kat. území M. a Ř., které nelze této oprávněné osobě vydat. O vydání náhradních pozemků žalobci usilují již od roku 1996 a jejich nárok žalovaný dosud nespokojil. Žalobci vybrané náhradní pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, ve správě žalovaného. Jejich převodu do vlastnictví žalobců podle názoru odvolacího soudu nebrání ani okolnost, že jedná se o pozemky nezařazené do veřejné nabídky žalovaného, při zjištění, že právo na převod pozemku parc. č. 1552/2 v kat. území M. uplatnila posléze obec podle §5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů. Postup žalovaného při uspokojování nároků žalobců označil odvolací soud za liknavý a svévolný a s odkazem na v odůvodnění citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a III. ÚS 495/05, uzavřel, že uspokojení nároku se mohou žalobci domáhat u soudu žalobou na vydání konkrétních pozemků, a to i po účinností zákona č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě nově včleněno ust. §11a, upravující podrobněji postup P. f. Č. r. při uspokojování nároků oprávněných osob.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Z jeho obsahu je zřejmé, že jím rozsudek odvolacího soudu napadá ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. V otázce přípustnosti dovolání žalovaný odkázal na ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a dovozoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je zásadního významu po právní stránce, neboť právní otázka jím řešená je odvolacími soudy rozhodování rozdílně; řešení, které přijal odvolací soud v nyní v posuzované věci, podle názoru žalovaného odporuje hmotnému právu. Rozsudek odvolacího soudu spočívá tudíž na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Konkrétně žalovaný namítal, že jeho postup při vypořádávání nároků žalobců nelze označit za liknavý či svévolný, diskriminující žalobce. Nečinní tu byli naopak žalobci, kteří s žalovaným řádně nespolupracovali, včas nepředkládali listiny prokazující opodstatněnost jejich nároku a neprojevili zájem o převod náhradních pozemků zařazených do veřejných nabídek P. f. Podle názoru žalovaného proto závěry formulované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/05 na posuzovanou věc nedopadají, nehledě k tomu, že po zahájení řízení žalovaný nároky žalobců v podstatném rozsahu uspokojil. Žalobci vybrané pozemky nejsou zahrnuty do veřejné nabídky, žalobci o ně zprvu neprojevili zájem postupem podle §11a zákona o půdě. Právo na převod parc. č. 1952/2 v kat. území M. uplatnila proto obec podle §5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že o převod náhradních pozemků za žalovaným stanovených podmínek ztratili zájem a „od návrhu na uzavření smlouvy dne 15.12.2008 odstoupili“. Navrhli, aby dovolací řízení bylo zastaveno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), a v lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při jejím řešení nemohl přihlédnout k novým skutečnostem a důkazům uplatněným v dovolání (§241a odst. 4 o.s.ř.), ani ke změně procesního stanoviska žalobců (srov. §243c o.s.ř., jež vylučuje možnost zpětvzetí žaloby v dovolacím řízení).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy za podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle zákona o půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek ze dne 13.12.2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popřípadě rozsudky ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 808/2008; ze dne 6.1.2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24.3.2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22.8.2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, přitom vyslovil názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Na tomto právním názoru Nejvyšší soud konstantně setrvává i po účinnosti zákona č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14.4.2006) nově včleněno ustanovení §11a, upravující podrobněji postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu neshledává podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s úpravou převodu náhradních pozemků, jež byla i dříve podrobně upravena zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (srov. zejm. ust. §1 odst. 2 písm. a) a §7 tohoto zákona). I nadále Nejvyšší soud pokládá za aktuální a použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4.3.2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32, popřípadě nález ze dne 30.10.2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že postup P. f. Č.R. je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu bylo dříve. I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejem pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany P. f. nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).
Oproti v minulosti projevenému názoru (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008), zastává dovolací soud právní názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti P. f. Č. r. uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky; tím se nic nemění na požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků P. f. (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud jej přijal s vědomím, že zákon zásadně předpokládá jinou cestu vypořádání nároků osob oprávněných (prostřednictvím veřejných nabídek), avšak žalovaný musí tímto způsobem nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý či dokonce svévolný. Je jen věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení. Obtíže při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu.
V posuzované věci jsou závěry odvolacího soudu založeny na zjištění, že o uspokojení svého nároku na převod náhradních pozemků žalobci aktivně usilují již od roku 1996, s tím, že rozhodnutí přiznávající právo jejich předchůdci, Josefu Kreibichovi jako oprávněné osobě, bylo vydáno již v roce 1993 (rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ, Pozemkového úřadu ze dne 16.12.1993, č.j. PÚ-R-256/91/II-345/93/BE). K činnosti žalovaného odvolací soud zjistil, že svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám i v posuzované věci plnil v míře nedostatečné. Tvrdí-li nyní žalovaný skutečnosti o (údajné) nečinnosti samotných žalobců, dědiců po původní oprávněné osobě, a naproti tomu uvádí, že on sám činil veškeré možné úkony za účelem uspokojení jejich nároků, jde o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci. Přitom platí, že při řešení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. lze na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, usuzoval toliko z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 2004, pod pořadovým číslem 132); hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních právním posouzením věci není (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Při závěru o liknavém postupu žalovaného, jež po dobu delší deseti let nevedl k uspokojení nároku žalobců, dospěl odvolací soud ke správném právnímu závěru, že žalobci důvodně své právo uplatnili u soudu žalobou, jíž se domáhají, aby s nimi žalovaný uzavřel smlouvu o převodu konkrétních pozemků, jež jsou ve vlastnictví České republiky, ve správě žalovaného. Není v tomto směru rozhodující, že jde o pozemky nezahrnuté do veřejné nabídky žalovaného. Jelikož nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před převodem pozemků jiným osobám, nelze uspokojení nároku žalobců odmítat s tvrzením, že o převod pozemků projevily zájem jiné osoby podle zákona č. 95/1999 Sb.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé založil, je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní rozhodovací praxí. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy žalobcům, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu