ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3793.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3793/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Hl. m. P. , zastoupeného advokátem za účasti: 1) MUDr. H. B., 2) T. C ., 3) Ing. I. C ., všichni tři zastoupeni advokátem, 4) M., a. s. , zastoupené advokátem, s adresou pro doručování: Praha 10, Švehlova 1900, 5) P. f. Č. r ., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 345/2006, o dovoláních žalobce a účastnice 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 24 Co 195/2008 – 93, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud k odvolání žalobce a účastnice 4) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud ve výroku I. zamítl žalobu podanou podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), prostřednictvím které se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 17. 8. 2006, č. j. 6420/92/1, a to tak, že bude určeno, že osoby oprávněné (účastníci 1/ až 3/) nejsou vlastníky pozemků blíže identifikovaných v témže výroku. Ve výroku II. odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud se zabýval otázkou, zda bylo možno vydat předmětné pozemky osobám oprávněným, neboť žalobce a účastnice 4) namítali existenci překážky vydání upravené v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Oba odvolatelé zejména uvedli, že předmětné pozemky je třeba posuzovat jako zastavěné, protože jde o pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu souboru staveb – obytných domů sídliště Na Groši (jedná se o přístupové cesty, chodníky, hřiště, parkoviště a veřejnou zeleň). Odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem zastavěnosti pozemku z hlediska dotčených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., přičemž dospěl k závěru, že pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, nepatří výslovně mezi důvody pro nevydání pozemku ve smyslu uvedeného ustanovení. Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je nutno vykládat tak, jak je vyjádřeno zákonodárcem a nepoužívat extenzivního výkladu „zastavěný pozemek“. V tomto ohledu podobně rozhodl i Ústavní soud (sp. zn. IV. ÚS 176/2003), jenž vyjádřil, že vůdčím principem při výkladu restitučních předpisů musí být účel restitučního zákona, při němž je nutno preferovat vydání původního pozemku, jestliže o to restituenti usilují a jestliže to zákon nevylučuje. Nelze tedy dovozovat, že „jedná-li se o celek (např. rekreační areál, sídliště), není možné jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící, včetně např. okrasné zeleně či parkoviště apod.“ Předmětné pozemky z hlediska uvedeného ustanovení nelze považovat za zastavěné, a překážka pro vydání nemovitostí tak není dána. V důsledku vydání předmětných pozemků nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemku jako parkoviště, resp. zelené plochy, hřiště apod. je dán územním plánem, a dochází pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán. Vydání pozemků tedy nebrání jejich určení, které je vymezené v územním plánu. Názor, jenž byl v obdobném případě vyjádřen Ústavním soudem v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 159/03, lze v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 – 139, označit za vymykající se ustálené judikatuře Ústavního soudu.
Proti výrokům I., II. a III. podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jako důvod uvádí, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel předně namítá, že rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 159/03, se ustálené judikatuře tohoto soudu vůbec nevymyká, přičemž další rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž argumentoval odvolací soud, nelze na daný případ použít. Poukazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž jsou obce povinny poskytovat náhradu vlastníkům „obecně užívaných“ pozemků za jejich užívání. Vydání předmětných pozemků tedy brání institut tzv. obecného užívání podle §34 zákona č. 128/2000 Sb. Vydání „obecně užívaných“ pozemků je v rozporu s účelem zákona o půdě, neboť jejich využití pro soukromé účely je zcela vyloučeno. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Proti témuž rozsudku podala dovolání i účastnice 4), a to z důvodů, že předchozí řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka „zásadně a jednoznačně nesouhlasí s výkladem soudu, že nepochybná existence dětského hřiště, velmi rozsáhlého parkoviště, na němž parkují všichni obyvatelé z několika okolních panelových domů, a toto parkoviště bylo vybudováno jako obligatorní občanská vybavenost okolních domů.“ Je „zcela nepřijatelné, aby kterýkoliv soud až po Nejvyšší soud ČR srovnával jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu ČR s jinými jeho rozhodnutími a posuzoval, kterých a jakých rozhodnutí bylo Ústavním soudem vydáno více či méně a této argumentace pak podobným způsobem využíval v konkrétních kauzách. Naprosto a beze zbytku se stavíme za soudem zpochybňované stanovisko žalobce.“ Účastnice 4) navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V obou případech byla dovolání podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jejich přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohla být shledána přípustnými jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
Nejvyšší soud se výkladem §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. zabýval ve svých četných rozhodnutích, v nichž výslovně interpretoval i pojmy jako „zastavěnost“ či „stavba“ upravené tímto ustanovením. Nejvyšší soud konstantně setrvává na názoru, že uvedené ustanovení je nutno interpretovat restriktivně, neboť stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty pozemky, které jim byly za trvání totalitního komunistického režimu odňaty (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006, ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008, všechny veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Tentýž závěr je ostatně zastáván i v judikatuře Ústavního soudu. Tak např. v nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 31, č. 123, str. 113, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) Ústavní soud opakovaně zdůraznil: „Rovněž restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán.“ Podle Ústavního soudu aplikace §11 odst. 1 tohoto zákona přichází v úvahu až tehdy, jsou-li splněny tam uvedené podmínky, a to „beze všech pochybností“. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v každém jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně zkoumány a vyloženy, a to v souladu s primárním účelem dotčeného zákona.
Problematikou pozemků nacházejících se v areálech sídlišť se přitom Nejvyšší soud výslovně zabýval v již uvedeném rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, v němž uvedl, že „z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení (rozum. §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v §11 odst. 1 veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil.“
Dovolací soud se i v souzeném případě přiklání k této interpretaci dotčeného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť odpovídá výkladovým pravidlům obecným, jak byly citovány výše. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se těmto zásadám nepříčí, naopak vychází z uvedené konstantní judikatury Nejvyššího soudu a soudu Ústavního. V případě parkoviště navíc zcela přiléhavě odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 ve spojení s nálezem ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 26, č. 48, str. 39).
Jestliže oba dovolatelé poukazují na to, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03, řeší obdobný případ rozdílně, pak dovolacímu soudu nezbývá než souhlasit s názorem soudu odvolacího, že toto rozhodnutí není možno v porovnání s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu považovat za určující. Navíc, v tomto případě Ústavní soud rozhodl formou usnesení, což je rozhodnutí procesní povahy, jehož výsledek není založen na posouzení věci samé, a proto nesplňuje nároky na usměrňování judikatury v otázce výkladu hmotného práva.
Co se týče argumentu, že vydání předmětných pozemků brání institut „obecného užívání“, jež tyto pozemky jakožto veřejná prostranství tíží (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), neshledává dovolací soud, že by taková okolnost byla zákonem předvídanou překážkou pro vydání pozemků. Vzhledem k výše uvedené teleologické interpretaci tzv. restitučních právních předpisů nelze ani dovodit, že by se vydání předmětných pozemků příčilo smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb. Dovolací soud si je samozřejmě vědom možných dopadů vydání předmětných pozemků do majetkoprávních vztahů mezi osobami oprávněnými a žalobcem (případně dalšími subjekty), avšak to samo o sobě nemůže vést k závěru, že vydáním pozemků není naplněn smysl a účel restitučních právních předpisů. Ostatně i v daném případě zůstane užívací titul pro obyvatele dotčeného souboru staveb (sídliště) po vydání předmětných pozemků zachován.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu žalobce výslovně napadá i ve výrocích II. a III., zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti těmto výrokům, v nichž odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud se otázkou, na jejímž zodpovězení je napadené rozhodnutí založeno, ve svých předchozích rozhodnutích věcně zabýval a odvolací soud závěry Nejvyšším soudem dovozené respektoval a na daný případ přiléhavě aplikoval. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní významnost, pro níž by bylo možno založit přípustnost dovolání žalobce či účastnice 4).
Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustná odmítl, přičemž při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z toho, že žalobce ani účastnice 4), jejichž dovolání byla odmítnuta, nemají na náhradu nákladů řízení právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu