ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3889.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3889/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , se sídlem v Opavě, Beethovenova 1, zastoupené JUDr. Václavem Zemanem, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 2) Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, 3) Lesům České republiky, s. p., IČ: 42196451 , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 135/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2007, č. j. 11 Co 199/2007-662, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 7. 2008, č. j. 11 Co 199/2007-695, takto:
I.Dovolání se odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno její vlastnické právo ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku I. odvolací soud zrušil napadený rozsudek v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti Katastrálnímu úřadu v B., aby ji označil jako vlastníka týchž nemovitostí, a řízení v této části zastavil. Ve výroku III. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Předmětem odvolacího řízení se stala toliko ta část rozsudku, jíž bylo rozhodováno o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem, neboť v průběhu odvolacího řízení žalobkyně výslovně vzala zpět tu část žaloby, kterou se domáhala uložení povinnosti Katastrálnímu úřadu v B.
Na rozdíl od okresního soudu se odvolací soud nejprve zabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně. Je na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala, že má na předmětné určovací žalobě naléhavý právní zájem. Odvolací soud se při posuzování této otázky řídil stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, které bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005. Sama žalobkyně v žalobě tvrdila, že její majetek byl konfiskován hitlerovským Německem a po skončení druhé světové války převzat státem. Od té doby žalobkyně nefigurovala jako vlastník předmětných nemovitostí, nemůže tedy nyní tvrdit, že by předmětnou žalobou měl být odstraněn stav ohrožení jejího práva či nejistoty. Právní vztahy žalobkyně byly dotčeny již před dobou delší šedesáti let, nestaly se tedy nejistými v současné době. Určovací žaloba by v daném případě byla nástrojem, jímž by měly být nahrazeny prostředky, které ve své době žalobkyně nevyužila nebo je využila neúspěšně, a byla by tím zpochybněna zákonnost postupu, ke kterým došlo před více jak šedesáti lety. Na podané určovací žalobě proto není dán naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva byla dosud odvolacími soudy, ale též soudem dovolacím a soudem Ústavním rozhodována nejednotně. Řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výrazným pochybením soudů obou stupňů bylo, že zcela přehlížely dosud probíhající řízení zahájené v roce 1946 před Nejvyšším správním soudem, které má pro výsledek sporu zcela zásadní význam. V rámci tohoto řízení byla vydána dvě rozhodnutí, kterými bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946, č. j. 433973/46-IX-2 a opatření téhož ministerstva ze dne 30. 8. 1946 o převzetí zemědělského majetku. Nejvyšší správní soud tímto zrušil nabývací tituly České republiky. Kdyby k této skutečnosti oba soudy přihlédly, musely by též přehodnotit otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení jejího vlastnického práva, neboť v takovém případě by se nejednalo o porušení vlastnického práva, ke kterému došlo před dlouhou dobou, nýbrž by bylo zapotřebí posoudit celou věc jako permanentní porušování a nerespektování vlastnického práva žalobkyně, které stále trvá. Preventivní charakter určovací žaloby by tak byl jednoznačně dán. Není podstatné, zda-li tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla či nebyla doručena účastníkům, neboť institut doručení se nepromlčuje a právní řád minulý i současný neznal možnost nedokončit neskončená řízení před soudy a jinými orgány. Nedoručení těchto rozhodnutí je však v rozporu s čl. 7, 8, a 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, kterou Československá republika podepsala 7 dní před jejich vydáním. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovolatelka i z toho důvodu, že ten se na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně, ačkoliv soud prvního stupně právě na absenci aktivní věcné legitimace založil své zamítací rozhodnutí. Nesporné procení pochybení spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně neprovedl dokazování a nepoučil účastníky ve smyslu §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tato pochybení odvolací soud nenapravil. Dále se dovolatelka obsáhle zabývá dopadem teorie právní kontinuity a hodnotové diskontinuity s právním řádem platným před rokem 1989 na daný případ, přičemž dovozuje, že rozhodnutí obou soudů v dané věci zcela ignorují požadavek vyslovený Ústavním soudem, spočívající v tom, aby minulé legální kroky byly posuzovány z pohledu nových hodnot, ke kterým se Česká republika jako demokratický stát po roce 1989 přihlásila. Oba soudy rozhodující v předmětném sporu nevzaly v úvahu onu hodnotovou diskontinuitu a v podstatě svými rozsudky plně legitimizují tehdejší komunistickou moc, její zvůli při rozhodování a nerespektování nezadatelných práv a svobod. Kdyby byl naléhavý právní zájem žalobkyně posuzován z hlediska hodnotové diskontinuity, nebylo by možné dospět k závěru, že tento zájem není dán. Je totiž zcela evidentní, že žalobkyně se nemohla, v době kdy panoval totalitní systém, žalobou obrátit na příslušný obecný soud a domáhat se odstranění zásahů do svého vlastnického práva. Žalobkyně má intenzivní pocit, že v jejím konkrétním případě z politických důvodů chybí vůle rovnováhu mezi starou legalitou a novou hodnotovou legitimitou nalézat. Poukazuje též na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 462/98, v němž se podle žalobkyně jednalo o „nepravou restituci“. Závěry v tomto nálezu dovozené by měly být aplikovány ve všech dalších případech. Žalobkyně dále upozorňuje na rozpor napadeného rozhodnutí s Listinou základních práv a svobod, konkrétně pak s jejím čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů pokládá za správná, přičemž žalobkyně ve svém dovolání žádné nové důvody nepředkládá, a proto navrhuje, aby dovolací soud „dovolání zamítl“.
Třetí žalovaný má rovněž za to, že dovoláním napadená rozhodnutí jsou správná. V žalobě se jednalo o majetek Řádu německých rytířů, jenž byl rozpuštěn na základě nařízení ze dne 22. 10. 1938. Tímto nařízením byl taktéž zkonfiskován jeho majetek. Řád nepožádal o vrácení věcí ve lhůtě stanovené dle zákona č. 128/1946 Sb. Žalobkyně proto není aktivně legitimována podat žalobu na určení vlastnického práva. Odvolací soud správně rozhodl, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva s ohledem na restituční povahu nároku. Tvrzení žalobkyně o nejednotnosti posouzení naléhavého právního zájmu v rozhodování soudů při určovacích žalobách je účelové a nepravdivé. Prokázání naléhavého právního zájmu v určovacích žalobách je věcí žalobce a žalobkyně v celém průběhu řízení v této věci naléhavý právní zájem neprokázala. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že rozhodnutím soudu byla porušena Listina základních práv a svobod. Třetí žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně „zamítl“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, žalobkyně svými argumenty brojí pouze proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tedy proti rozhodnutí, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby dovolatelky.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Důvodem, pro nějž byla žaloba dovolatelky zamítnuta a rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím potvrzeno, byla v prvé řadě absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jedná se totiž o jeden z procesních předpokladů úspěšnosti žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., přičemž pakliže naléhavý právní zájem není dán, žaloba musí být zamítnuta, aniž by se soud zabýval věcí samou. Je proto nerozhodné, že soud prvního stupně postavil své rozhodnutí především na závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována a že odvolací soud naopak považoval za podstatný závěr, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Navíc i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku též zpochybnil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení.
V souzeném sporu shledal Nejvyšší soud závěr soudu odvolacího o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení správným. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud již v obdobné věci o dovolání žalobkyně rozhodoval, a to usnesením ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2141/2008, (všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ) a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž odvolací soud žalobu zamítl jakož i důvody obsažené v současném dovolání jsou totožné, přistoupil dovolací soud k tomu, že důvody, jež ho vedly k odmítnutí předchozího dovolání žalobkyně, reprodukoval i v tomto rozhodnutí.
Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, se Nejvyšší soud např. přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, jenž ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 (všechna zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná i na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: "...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem." K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS – st. 22/05, v němž se ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.
Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08, tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.
Uvedený právní výklad byl Ústavním soudem zachován a znovu potvrzen i v nedávném nálezu pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07. To plyne při interpretaci a contrario zejména z jeho bodu VI, odstavců 18 až 21. Byl tak znovu většinově potvrzen převládající právní názor, „který při zdůraznění primární povinnosti zákonodárce upravit problematiku tzv. církevních restitucí považoval ingerenci moci soudní (ochranu individuálních nároků) před přijetím zvláštního zákona za nepřípadný soudní aktivismus“. To s výjimkou specifických individuálních nároků potud, pokud zákonodárce nepřijme ústavně konformní řešení (viz bod XI./d, odstavec 108 citovaného nálezu). V tomto ohledu má Nejvyšší soud za to, že se v daném případě o specifický nárok žalobkyně hodný zvláštního zřetele nejedná. Jde o případ uplatnění tzv. restitučního nároku církevní osobou, jenž by měl být pod zorným úhlem výše uvedených judikatorních závěrů řešen v rámci pravomocí moci zákonodárné.
V souzeném sporu dovolatelka také namítá, že vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na stát nikdy nepřešlo, neboť Nejvyšším správním soudem byla v roce 1948 zrušena rozhodnutí ministerstva zemědělství o převzetí zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dané rozhodnutí však nebylo právnímu předchůdci žalobkyně nikdy doručeno, přičemž stát měl předmětné nemovitosti od té doby (od roku 1948) ve své faktické moci. Dovolatelka se tedy domnívá, že je nadále vlastnicí předmětných nemovitostí a že Česká republika soustavně porušuje její vlastnické právo. Vzhledem k výše uvedeným obecným právním závěrům dovozeným jak v judikatuře soudu Nejvyššího, tak i v judikatuře soudu Ústavního, však nelze uzavřít jinak, než že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. K porušení vlastnického práva žalobkyně, ať už se tak stalo na základě nabývacího titulu uplatněného v rozporu s tehdy platnými právními předpisy či vůbec při absenci jakéhokoliv právního důvodu, došlo před několika desítkami let, a žalobkyně tudíž nemůže důvodně očekávat, že k její žalobě soud její vlastnické právo nyní preventivně ochrání. Vztahuje-li se výše uvedené na právní vztahy dotčené v rozhodném období definovaném v tzv. restitučním zákonodárství, tím spíše musí být uplatněny, jedná-li se o právní vztahy či práva porušená před tímto obdobím, jak je tomu zřejmě v daném případě.
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud jakožto soudní orgán sjednocující rozhodování obecných soudů upozorňuje na správné rozlišování mezi aktivní věcnou legitimací a existencí naléhavého právního zájmu. V případě žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c/ o. s. ř.), je třeba rozlišovat jak aktivní věcnou legitimaci žalobce, tak i jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jinými slovy řečeno, aktivní věcná legitimace a naléhavý právní zájem v tomto smyslu nejsou splývajícími právními pojmy a z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat existenci druhého (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, ročník 2002, svazek č. 8). Na druhé straně platí, že existence naléhavého právního zájmu je aktivní věcnou legitimací žalobce podmíněna; není-li žalobce aktivně věcně legitimován, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nemůže přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo.
Námitka dovolatelky týkající nedostatečně provedeného dokazování před soudem prvního stupně též nemůže přivodit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam, neboť se jedná o uplatnění dovolacího důvodu, k němuž za daných procesních okolností není možné přihlížet. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze totiž usuzovat zásadně jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to i tehdy, že by byly založeny na výkladu otázky procesní povahy. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1010/2006). Nadto dovolací soud konstatuje, že k učinění závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení byly v souzeném sporu dostatečně zjištěny rozhodné skutečnosti (byly mezi účastníky nesporné) a namítané procesní nedostatky ani nemohly přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že řešení dovolatelkou předestřených právních otázek, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval, nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. červenec 2010
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu