ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4023.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4023/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 66, proti žalovanému Ing. arch. Miroslavu Hrbkovi – „H-studio“ , IČ 40585328, se sídlem v Praze 3, Hájkova 1808/4, zastoupenému JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, o 128.586,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 108/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007, č. j. 15 Co 454/2007-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 9.032,- Kč k rukám Mgr. Josefa Smutného, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání peněžitého plnění, které poskytl předem žalovanému na základě uzavřené smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo provedení a dodání studie i projektu pro výstavbu rodinného domu v obci N. Ve smlouvě byl určen čas plnění, cena i platební termín a žalovaný byl podle ní povinen předat jednotlivé vyhotovené části díla protokolárně po jejich bezvadném ukončení. Požádal však o předčasnou úhradu celého díla, která mu byla poskytnuta. Dílo nebylo dodáno a žalobce tak na žalovaném požadoval vydání bezdůvodného obohacení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 3. 2007, č. j. 18 C 108/2003-138, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 128.586,20 Kč s příslušenstvím a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, pokud jde o část příslušenství, jinak byl potvrzen (výrok I.) a bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dne 20. 4. 2000 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo podle ust. §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jejímž předmětem bylo dodání studie pro výstavbu rodinného domu v obci Neratov a projektu pro provedení tohoto domu s tím, že cena díla byla dohodnuta ve výši 128.586,20 Kč. Žalobce uhradil žalovanému tuto částku před zhotovením díla, které však žalovaný nedodal, a žalobce proto od smlouvy dne 7. 8. 2003 písemně odstoupil, přičemž toto odstoupení bylo žalovanému doručeno dne 19. 8. 2003 (stalo se tak tedy až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, což je však v dané situaci nerozhodné, neboť soud je vázán stavem věci, který vyjde najevo v průběhu řízení). Námitka žalovaného, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně mezi účastníky stále existovala platná smlouva, tak byla odvolacím soudem shledána nedůvodnou. Protože došlo k odpadnutí právního důvodu, na jehož základě bylo plněno, vzniklo žalovanému ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat. Krom toho shledal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) obranu žalovaného účelovou, když svá tvrzení neprokázal a navíc je v průběhu řízení opakovaně měnil (původně tvrdil, že dílo žalobci předal, následně, že byla uzavřena další, tentokrát ústní smlouva o dílo, vztahující se k jiné nemovitosti ve vlastnictví žalobce, a konečně, že tato druhá smlouva byla uzavřena konkludentně).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak po zrušení předchozího rozsudku soudu I. stupně“, případně shledává přípustnost v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Důvodnost pak žalovaný vidí v nesprávném právním posouzení věci stejně jako v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání žalovaný uvádí, že byl odvolacím soudem nesprávně poučen. Ve svém dovolání pak rozsáhle reprodukuje obsah svého odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž „tuto argumentaci činí součástí odůvodnění tohoto dovolání“, a tvrzeními, uvedenými již v odvolání, podporuje svůj závěr o tom, že rozhodnutí odvolacího sodu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel uvádí, že soud prvního stupně nejdříve rozhodl o zamítnutí žaloby, ale odvolací soud následně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil „z formálních důvodů“, aniž by mu vytkl nesprávnost skutkových zjištění či právních závěrů. Následujícím rozsudkem soud prvního stupně rozhodl zcela opačně oproti svému původnímu rozhodnutí a žalobě vyhověl. Vycházel přitom z předložené písemné smlouvy o dílo, faktur, dokladů o zaplacení, výpovědí účastníků a manželky žalobce, ale ostatní důkazy za podklad svého rozhodnutí nevzal, když z nich pro své rozhodnutí nevyvodil nic podstatného. Dovolatel tak soudu vytýká, že do svého rozhodnutí nepromítl veškeré provedené důkazy, když „opomenuté“ důkazy dosud považoval ve věci za relevantní. Mezi ostatními důkazy upřednostnil výpověď manželky žalobce a nezabýval se rozporem mezi touto výpovědí a dalšími důkazy, zejména fakturami žalovaného. Závěr soudu, podle nějž zaplatil žalobce žalovanou částku žalovanému na základě písemné smlouvy ze dne 20. 4. 2000 v termínech tam sjednaných, nemá oporu v důkazech ani tvrzeních účastníků. Z faktur žalovaného pak plyne, že je fakturována cena za poskytnutou dodávku podle smlouvy ze dne 20. 4. 2000, jejímž předmětem byla „novostavba rodinného domu v obci S.“. Proti těmto fakturám žalobce během řízení nic nenamítal a na jejich základě žalovanému zaplatil. Žalobce rovněž žalovanému dne 12. 9. 2000 zaslal dopis, jímž vznášel připomínky k dílu, což dokazuje existenci ústní smlouvy. Žalovaný rovněž uvádí, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně písemná smlouva mezi účastníky stále existovala (neobsahovala „rozvazovací“ ujednání pro případ prodlení ani jedné strany) a že žalobce byl podle ní navíc povinen zaplatit žalovanému cenu díla předem, takže ani neprovedení díla nemohlo mít vliv na povinnost žalobce cenu zaplatit. Z hlediska případné existence vad řízení dovolatel tvrdí, že odvolací soud přezkoumal nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně, a překročil tak meze přezkumné činnosti odvolacího soudu. Již soud prvního stupně neučinil potřebná skutková zjištění k prokázání ukončení platnosti písemné smlouvy o dílo a nehodnotil k tomu ani žádné důkazy. Odvolací soud, aniž by doplnil dokazování, v odůvodnění napadeného rozsudku doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o hodnocení odstoupení od smlouvy žalobcem. Odstoupeno bylo navíc podle názoru žalobce pro vady díla, nikoliv pro jeho nedodání. Závěrem svého dovolání žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání upozornil na to, že žalovaný de facto pouze zopakoval obsah svého odvolání, aniž by bral v potaz zásadní odlišnosti těchto institutů. Podle názoru žalobce není dovolání přípustné, neboť soud prvního stupně v daném případě nerozhodl jinak, protože by byl vázán právním názorem soudu odvolacího, a stejně tak nelze v této věci dovodit zásadní právní význam. Žalobce rovněž uvádí, že v jeho písemném odstoupení od smlouvy se nevyskytují žádné zmínky o tom, že je odstupováno pro vady díla, jak tvrdí žalovaný, a navrhl tedy, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, resp. jako nedůvodné zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Tvrdí-li dovolatel, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pak zcela pomíjí charakter a význam tohoto ustanovení. Jedná se o případ tzv. skryté diformity, jež předpokládá situaci, kdy o věci rozhodl soud prvního stupně rozsudkem, tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, soud prvního stupně o věci znovu rozhodl rozsudkem, v němž rozhodl jinak než ve svém rozsudku dřívějším a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí, a odvolací soud pozdější rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1239.). O takovou situaci zde však nejde, protože odvolací soud ani v jednom ze svých zrušujících rozhodnutí nezavázal soud prvního stupně svým právním názorem (což ostatně uvádí i sám dovolatel na str. 2 svého dovolání). V prvním případě, tedy v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2004, č. j. 15 Co 113/2004-60, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval k odstranění vad jeho změněného žalobního návrhu podle ust. §43 o. s. ř., v druhém případě, tedy v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2006, č. j. 15 Co 103, 104/2006-117, soudu prvního stupně vytkl, že své rozhodnutí založil na tvrzení, které údajně činili účastníci nesporným, což však vyplývalo pouze z nepřehledně zpracovaného protokolu o jednání. V souzeném sporu tedy nenastala situace, v níž by bylo možné aplikovat ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dovodit tak přípustnost podle tohoto ustanovení.
Vzhledem k tomu, že o dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se zde zjevně nejedná, protože napadený rozsudek není rozhodnutím měnícím, přichází v úvahu pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odvolací soud tak žalovaného ve svém rozhodnutí v tomto směru poučil správně.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, který tkví v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004; ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3207/2008; ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1401/2008 aj.). Žádná z námitek žalovaného, jež by mohla vést k závěru o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, se však pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, podřadit nedá.
Namítá-li žalovaný, že soud prvního stupně své rozhodnutí poté, co žalobu nejdříve dvakrát zamítl, změnil a žalobě vyhověl, aniž by k tomu byl vázán rozhodnutím odvolacího soudu, nelze v takovém postupu spatřovat pochybení. Soud prvního stupně si ve svém původním rozhodnutí učinil špatný závěr v tom smyslu, že oba účastníci shodně tvrdili, že byly dne 20. 4. 2000 uzavřeny smlouvy dvě, což však vypověděl pouze žalovaný. Není tedy překvapivé, že pokud toto tvrzení nebylo prokázáno, soud rozhodl jinak, resp. opačně. V daném případě se navíc jedná o námitku podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jinými slovy námitku, která nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dále se dovolatel obšírně vyjadřuje k problematice provedených důkazů, když soudu vytýká, že rozhodl na podkladě některých důkazů (smlouvy o dílo, faktur, dokladů o zaplacení, výpovědí účastníků a manželky žalobce), zatímco jiné nebral v úvahu. Je však třeba poznamenat, že je právem a současně povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, což vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je zakotvena v §132 o. s. ř. Pokud tedy soud respektoval toto ustanovení a postupoval podle něj, nelze mu v tomto směru nic vytknout a dovolací soud do hodnocení důkazů ani nemůže zasahovat. Dovolatel zde pouze polemizuje se skutkovými závěry, učiněnými soudem prvního stupně a v závislosti na tom i odvolacím soudem, což však nemá z hlediska přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žádný význam (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2853/2008; ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3300/2007; ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2363/2008 aj.).
To, že uzavřená smlouva o dílo neměla, jak uvádí dovolatel, žádné „rozvazovací“ ustanovení pro případ prodlení jedné ze stran, není podstatné. Účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle §536 a násl. obch. zák., přičemž v režimu obchodního zákoníku je obsažena komplexní úprava odstoupení od smlouvy, a sice v jeho §344 a násl. Ust. §344 obch. zák. má kogentní charakter a strany se od něj tedy nemohou odchýlit (viz ust. §263 odst. 1 obch. zák.), ostatní ustanovení předmětného oddílu jsou dispozitivní povahy a strany mohou jimi upravené otázky smluvně ošetřit odchylně od zákona. To však účastníci neučinili, uvedená ustanovení se na jejich závazkový právní vztah použijí a úvaha dovolatele o tom, že snad nebylo možné od uzavřené smlouvy odstoupit, je bezpředmětná. Uvádí-li dovolatel, že bylo odstupováno pro vady plnění a nikoliv pro nedodání díla, není možné s takovým závěrem souhlasit, neboť z listiny, nazvané „odstoupení od smlouvy“, se nic takového nepodává. Žalovaný rovněž tvrdí, že mu měl žalobce zaplatit předem, což však ze smlouvy nevyplývá, přičemž i to by po řádném odstoupení od smlouvy ztratilo význam pro posouzení dané věci.
Dovolatelem uváděné námitky, jež je možné podřadit pod dovolací důvod dle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jsou vzhledem k nezpůsobilosti tohoto dovolacího důvodu založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné (viz výše). Navíc nebyly shora citované a dovolatelem vytýkané vady v posuzované věci dovolacím soudem shledány s ohledem na to, že námitka žalovaného o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jež, pomineme-li nesouhlas s hodnocením důkazů, navíc postrádá bližšího odůvodnění, není přiléhavá, stejně jako poukaz na překročení mezí odvolacího přezkumu v případě odstoupení od smlouvy, neboť v tomto případě se dovolatel mýlí, pokud uvádí, že soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění a nehodnotil důkazy k odstoupení od smlouvy (viz str. 2 odst. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud pak jen doplnil dokazování k doručení odstoupení od smlouvy dovolateli, což učinil žalovaný nesporným, přičemž naznačené doplnění dokazování ovlivnilo pouze měnící (pro odvolatele příznivou) část výroku o věci samé rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož navíc žalovaný ve svém dovolání nijak nespecifikuje otázku, kterou by bylo možné považovat za zásadně právně významnou a na níž by měl dovolací soud odpovědět, a z jeho dovolání ani nelze takovou otázku dovodit, napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 7.290,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 9.032,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu