ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.572.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 572/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému Ing. A. V. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 260/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 18 Co 64/2009-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. června 2008, č.j. 21 C 260/2006-81, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2401/66 v katastrálním území S. (výrok I) a současně jím byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na určení vlastnického práva k téže nemovitosti (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž jako výluční vlastníci označeného pozemku jsou v katastru nemovitostí zapsáni oba účastníci (jedná se o tzv. duplicitní zápis vlastnictví). Titulem nabytí vlastnického práva žalobce je kupní smlouva, jíž dne 25. 4. 1979 uzavřel Čsl. stát jako kupující s žalovaným a jeho matkou A. V. (prodávajícími); ze státu na žalobce vlastnictví přešlo podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Vydání pozemku se žalovaný neúspěšně domáhal již v restitučním řízení, ukončeném rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy – pozemkového úřadu ze dne 8. 4. 1999, zn. PÚ 119/91/2, podle jehož výroku vlastníkem pozemku není. K zápis vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí došlo až na základě jím iniciovaného rozhodnutí soudu o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce A. V. (usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. 80 D 46/98).
Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že na žádaném určení vlastnického práva má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a účastníci nepostrádají ani věcnou legitimaci. Vycházeje z právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dospěl k závěru, že po vydání negativního rozhodnutí o vlastnictví žalovaného v restitučním řízení podle zákona o půdě již nelze žalovaného pokládat za vlastníka pozemku, který přešel v roce 1979 na stát, a prosazení svých domnělých vlastnických nároků se žalovaný nemůže úspěšně domáhat podle obecných předpisů (vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 občanského zákoníku, ani žalobou o určení práva podle §80 písm. c) o. s. ř.). Titulem vzniku vlastnického práva žalovaného (které ze státu přešlo na žalobce podle §ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb.) nemůže být toliko rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví (vydané v řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce A. V., iniciované žalovaným), jež má pouze „deklaratorní charakter“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Označil je za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že rozsudek řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Krom nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) dovoláním zpochybňoval též správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o okolnostech, které provázely převzetí pozemků státem na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1979. Dovozoval, že jde o převod neplatný, učiněný bez souhlasu družstva, které na pozemcích hospodařilo, a namítal, že jím nastolenými otázkami, jež platnost smlouvy zpochybňují, se odvolací soud nezabýval. Jde-li o právní posouzení věci, pak žalovaný odvolacímu soudu vytýkal, že zřetelně vybočil z ustálené judikatury Ústavního soudu, jehož nálezy jsou podle čl. 89 Ústavy České republiky i pro něj závazné a nemohou být svévolně měněna stanovisky Ústavního soudu, která podle žalovaného všeobecnou závaznost nemají. Žalovaný zastává názor, že jako vlastník věci se může domáhat ochrany svého práva i podle obecných předpisů a jsou mu přitom k dispozici všechny prostředky, které mu k tomu právní řád nabízí, tedy i žaloba o určení vlastnického práva. Tím, že soud vyhověl návrhu žalobce a jeho žalobu (podanou formou vzájemného návrhu) zamítl, mu odepřel právo na ochranu jeho vlastnictví a upřednostnil princip právní jistoty, byť žalobce je držitelem neoprávněným. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (a contr. srovnej čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.) lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 o. s. ř., o vázanosti důvody dovolání). Při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. K námitkám žalovaného skutkové povahy tudíž nelze přihlížet.
Právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá na závěru, že po vydání negativního rozhodnutí o vlastnictví v restitučním řízení (zde podle zákona o půdě) nelze považovat žadatele, jehož nemovitost přešla na stát v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, za vlastníka nemovitosti a ten se prosazení svých (domnělých) vlastnických nároků již nemůže úspěšně domáhat podle obecných předpisů (vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 občanského zákoníku, popřípadě žalobou o určení existence práva podle §80 písm. c) o. s. ř.). Jde o právní názor konformní s nyní již ustálenou judikaturou, jež se sjednotila na tom, že restituční předpisy jsou ve vztahu k občanského zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o.s.ř. (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, na který navázala řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu; za mnohé srovnej kupříkladu rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 72/2006).
Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005). Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, což platí pro stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ustanovení §23 zákona č. 182/2003 Sb., o Ústavním soudu, za účelem sjednocení rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Z právních názorů obsažených v odůvodnění citovaného stanoviska Ústavní soud vychází i ve svých dalších rozhodnutích (za mnohá srovnej kupříkladu usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 2177/07; ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1610/08; ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 99/09).
Na všechny žalovaným tvrzené okolnosti o ztrátě majetku (ke které došlo již v roce 1979) přitom restituční předpisy pamatují, ať jde již o případ kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (restituční důvod podle ustanovení §6 odst. k) zákona o půdě) nebo o převzetí nemovitosti na základě neplatné smlouvy, které je podle aktuální judikatury podřaditelné pojmu „převzetí věci bez právního důvodu“ podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004). Jelikož k obnovení vlastnických práv žalovaného rozhodnutím pozemkového úřadu vydaným podle §9 odst. 4 zákona o půdě nedošlo (žalovaný v tomto řízení nebyl úspěšný), vlastníkem předmětného pozemku není a prosazení svého domnělého nároku se nemůže úspěšně domoci ani podle obecných předpisů, zde žalobou o určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu tedy vychází z právního názoru, jež je konformní s názory ustálené rozhodovací praxe, sjednocené judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a jako takový neodporuje ani hmotnému právu. Nejde proto o rozsudek po právní stránce zásadně významný (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu