ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.837.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 837/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P rof. J. K., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti žalované Ústavu pro informace ve vzdělávání, státní příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 26, IČ 61384020, zastoupené JUDr. Ctiborem Janišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 26, o určení vlastnického práva k části pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 12/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 21 Co 266/2007-150, takto:
I. Dovolání žalobce do prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 21 Co 266/2007-150, se zamítá.
II. Dovolání žalobce do druhého výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 21 Co 266/2007-150, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.10.2007, č. j. 21 Co 266/2007-150, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21.11.2006, č. j. 13 C 12/2004-122 tak, že zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobce části pozemku blíže specifikovaného ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že naléhavý právní zájem žalobce je dán, protože v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník Česká republika a právo hospodaření s majetkem státu svědčí žalovanému. Zaujal názor, že samotná existence zápisu vlastníkem jiného subjektu v katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání neodůvodňuje naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva. Podle odvolacího soudu žalobce uplatnil své nároky již v restitučním řízení a skutečnost, že mu nárokované pozemky nebyly vydány, ačkoliv soud shledal kupní smlouvu z roku 1979 za neplatnou, lze považovat za nevýznamnou. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne ze dne 1.11.2005, sp.zn. Pl.ÚS 21/05, ze dne 2.2.2006, sp.zn. II.ÚS 346/03 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1529/2004, 28 Cdo 1993/2007, 28 Cdo 1968/2007, 28 Cdo 3318/2006, 22 Cdo 1462/2006 a 31 Cdo 1222/2001. Dodal, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1529/2004 převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky (nepravomocné rozhodnutí, neplatný právní úkon). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví není v daném případě dána. Nezabýval se již tím, že součástí rozhodnutí měl být i geometrický plán, a že žalovaný byl v tomto případě subjekt, kterému svědčí nikoliv právo vlastnické, ale právo hospodaření.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že k převodu pozemku došlo bez právního důvodu, neboť pozemek přešel na stát na základě absolutně neplatné kupní smlouvy. Namítal, že se nemohl domáhat ochrany svého vlastnického práva podle restitučních předpisů, proto požadoval určení vlastnického práva podle obecných předpisů. Poukazoval na skutečnost, že soud jeho nároku podle restitučních předpisů nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že tu restituční důvod není. Namítal, že mu bylo upřeno vlastnické právo. Podle dovolatele možnost ochrany vlastnického práva nemůže být časově omezená. Vytýkal odvolacímu soudu též chybný názor, že žalovaný není pasivně legitimován, jelikož mu nesvědčí právo vlastnické, nýbrž právo hospodaření. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp.zn. 20 Cdo 537/2001 s odůvodněním, že subjekt, který vykonává právo hospodaření s nemovitostí ve vlastnictví státu, je pasivně legitimován v řízení o určení vlastnictví k této nemovitosti. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda v dané věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuti i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř.) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu s obecným předpisem o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát
v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (případně jej i bezúspěšně podle restitučního předpisu uplatnila).
Odvolací soud správně konstatoval, že otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Zásadní výklad k uvedené právní problematice byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25.2.1948, ale ani před 25.2.1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Pro úplnost je vhodné dodat, že otázka vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena též v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2462/2006, ze dne 25.10.2006, sp. zn. 28 Cdo 2247/2006, ze dne 27.9.2005, sp.zn. 28 Cdo 1592/2004, ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003, ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004 a ze dne 24.8.2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na více důvodech, z nichž alespoň jeden z nich odůvodňuje závěr o správnosti jeho závěrů, postačuje to pro závěr o neopodstatněnosti dovolání. Posouzení věci odvolacím soudem ve shora uvedeném rozsahu tak odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu