ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1112.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1112/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně FASI - fasády, střechy, izolace s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Radlická 714, PSČ 158 00, identifikační číslo 27 11 92 20, zastoupené Mgr. Danielem Uličným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JF ART INVEST, s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00, identifikační číslo 27 46 06 57, zastoupené JUDr. Zdeňkem Remešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Křemencová 8, PSČ 110 00 a 2) F. V. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 104/2007, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 6 Cmo 323/2008-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil „ve vztahu“ žalobkyně (označené původní obchodní firmou TOP IZOLACE CZ s. r. o.) a první žalované rozsudek ze dne 22. ledna 2008, č. j. 53 Cm 104/2007-98, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. června 2007, č. j. 53 Sm 102/2007-9, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 7,380.000,- Kč s 6% úrokem od 1. listopadu 2006 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
Dovolání první žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatelky, jimiž polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého dovolatelka neprokázala, že žalobkyně nabyla směnku ve zlé víře, popř. se při nabývání směnky provinila alespoň hrubou nedbalostí. Tím totiž - posuzováno podle obsahu - dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Závěr, podle něhož dohody zakazující převod směnky nezakládají neplatnost takového převodu (bez ohledu na to zda jde o směnku na řad či o rektasměnku), je v soudní praxi ustálen [k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006 (jež obstálo i v ústavní rovině, když Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 10. září 2009, sp. zn. III. ÚS 3113/08, odmítl) a sp. zn. 29 Odo 1549/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2004, sp. zn. 5 Cmo 242/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 10, ročník 2005].
Ve shora zmíněných rozsudcích sp. zn. 29 Odo 280/2005 a sp. zn. 29 Odo 1446/2006 přitom Nejvyšší soud připustil i možnost převodu zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou zjištěné pohledávky.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda žalobkyně vyplnila blankosměnku v souladu s dohodou o vyplnění. Je tomu tak již proto, že takové posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Přitom výklad ujednání obsaženého v dohodě o vyplnění blankosměnky uzavřené dne 15. února 2006, včetně závěru, podle něhož blankosměnka zajišťovala veškeré pohledávky vzniklé ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi remitentem a první žalovanou téhož dne (tedy nejen nárok na vrácení zaplacené provize ve výši 2,000.000,- Kč, jak dovozovala dovolatelka), neshledává Nejvyšší soud ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku, ve spojení se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatelky, podle kterých nebylo (v rozporu s ustanoveními §526 a §528 občanského zákoníku) postoupení směnkou zajištěné pohledávky oznámeno „dlužníkovi a i ručiteli“. Jde totiž o výhrady, které nebyly obsaženy v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim - se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) - nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání první žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu