ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1856.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1856/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105, jako správce konkursní podstaty úpadkyně CZECH - TRADING, s. r. o., identifikační číslo 60 93 43 44, proti žalované JUDr. Haně Záveské, advokátce, se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/II, PSČ 293 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. Zdeňka Nymburského, bytem v Nymburku, Kovanice 183, identifikační číslo 12 52 19 31, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 57 CmI 4/2007, o žalobě na obnovu řízení podané úpadcem Ing. Z. N. , zastoupeným JUDr. Marií Jenčekovou, advokátkou, se sídlem v Nymburku, Tyršova 1, PSČ 288 02, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2009, č. j. 57 CmI 4/2007-42, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání úpadce Ing. Z. N. usnesením ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58, potvrdil usnesení ze dne 20. srpna 2009, č. j. 57 CmI 4/2007-42, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu jmenovaného na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 57 CmI 4/2007.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §93, §228 odst. 1, §231 odst. 1 a §234 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jakož na i ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobu na obnovu řízení může podat jen účastník původního řízení, popř. jeho právní nástupce z důvodu univerzální nebo singulární sukcese. „Okolnost, že navrhovatelem obnovy není žádný z původních účastníků řízení, o jehož obnovu jde (a původními účastníky je nutno rozumět nejen osoby, s nimiž soud v řízení jako s účastníky jednal, nýbrž i ty, jež pominul, ač účastníky řízení měly být rovněž), se projevuje věcným rozhodnutím o návrhu, tj. tím, že soud návrh zamítne pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele k jeho podání“.
V poměrech dané věci úpadce (tj. osoba, která podala žalobu na obnovu řízení) nebyl účastníkem (ani vedlejším účastníkem) původního řízení a věcná legitimace k podání žaloby na obnovu řízení mu nesvědčí.
Proti usnesením soudů obou stupňů podal úpadce Ing. Z. N. dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že usnesení „mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, byl jimi „porušen zákon“ a „spočívají na skutečnosti, že tato řízení byla postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci“.
Dovolatel zejména zdůrazňuje, že mu byla v řízení, jehož obnovy se domáhá, „jako účastníkovi odňata možnost před soudem jednat“, neboť „nebyl jako účastník řízení vyrozuměn o původním řízení“ a „nemohl vyjádřit svoje stanovisko k projednávané záležitosti“. Namítá, že „měl být účastníkem řízení, byl jako účastník řízení opomenut a došlo tím ke hrubému porušení jeho práv vyplývajících z č. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod“.
Přitom „původní rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2007, č. j. 57 CmI 4/2007-29“ (jde o rozsudek pro uznání, jímž soud prvního stupně určil pravost pohledávky úpadkyně CZECH – TRADING, s. r. o. ve výši 1,197.809,37 Kč přihlášené do konkursu vedeného na majetek úpadce Ing. Z. N. u téhož soudu pod sp. zn. 39 K 12/2006) „nemůže z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění obstát“, když soud „řádně neprověřil veškeré důkazy a projednávanou věc a zcela v neprospěch a bez vědomí a účasti dovolatele nesprávně věc právně posoudil“. Přitom „původní účastníci neměli a ani nemohli mít důkazy, které by prokazovaly oprávněnost a skutečný stav ve věci“. „Jediný, kterému je znám skutečný stav věci je dovolatel, navrhovatel obnovy řízení“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V části směřující proti usnesení soudu prvního stupně Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ úpadce podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání - srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.
Podle ustanovení §238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §237 platí obdobně (odstavec 2).
Jelikož v projednávané věci nejde o žádný z případů popsaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud zvažoval, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno shora uvedenými kritérii, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal a dovolání úpadce jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že v obecné rovině závěr odvolacího soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobce v řízení o žalobě na obnovu řízení odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 73/2000, jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. IV. ÚS 525/2000, odmítl). V poměrech dané věci, kdy není pochyb o tom, že původní řízení o žalobě o určení pravosti pohledávky bylo sporem vyvolaným konkursem, přitom odpovídá také ustanovení §23 odst. 2 ZKV (jež vymezuje okruh účastníků řízení o určení pravosti nevykonatelné, správcem konkursní podstaty /konkursními věřiteli/ popřené, pohledávky), jakož i právním závěrům formulovaným např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, respektive v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 4551/2007.
Konečně rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 127. Skutečnost, že do původního řízení o určení pravosti pohledávky úpadce jako vedlejší účastník nevstoupil z vlastního podnětu, ani na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu (srov. §93 o. s. ř.), je z obsahu spisu zřejmá, přičemž není pochyb ani o tom, že správkyně jeho konkursní podstaty (žalovaná) se vstupem úpadce do řízení jako vedlejšího účastníka nesouhlasila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání úpadce bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. července 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu