ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2045.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2045/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) D. D ., b) Mgr. T. D ., zastoupeného JUDr. Leo Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Krynická 497, PSČ 181 00 a c) I. W ., zastoupené JUDr. Leo Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Krynická 497, PSČ 181 00, za účasti P. D ., zastoupeného JUDr. Jiřím Starým, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 106, PSČ 100 00, o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 173/99, o dovolání navrhovatelů b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 64 Co 294/2007-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatelé b) a c) a P. D. nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 15 C 173/99-150, v pořadí druhým (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2002, č. j. 15 C 173/99-98, jímž bylo návrhu na určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu vyhověno, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2003, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aniž by byl zavázán právním názorem), zamítl „žalobu“ o určení, že dohoda o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. 5, Praha 10, Sasanková 2659, doručená „SBD Praha 10, Zahradní Město“ 29. dubna 1996, uzavřená 25. dubna 1996 mezi převodkyní V. D. a nabyvatelem P. D. (dále jen „dohoda o převodu“), je neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání navrhovatelů Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé b) a c) dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení, závěry soudů obou stupňů a namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyli soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení §118a o. s. ř. o tom, že „žalobní petit“ o určení neplatnosti dohody o převodu nemůže obstát, a vyzváni k jeho úpravě na určení, že V. D.[původně žalobkyně a), zemřelá 8. prosince 2000] byla a je členkou Stavebního bytového družstva Zahradní Město (dále jen „družstvo“). Odvolacím soudem tato vada nebyla napravena. Přitom poučení soudem prvního stupně podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. nemůže zhojit absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že soudy jsou povinny promýšlet i důsledky svých rozhodnutí. Pokud by takto v projednávané věci postupovaly, dospěly by k závěru, že svými rozhodnutími vytvořily stav, kdy P. D. se stal „vlastníkem zůstatkové hodnoty členského podílu“ v družstvu s právem nájmu bytu na základě dohody uzavřené převodkyní v duševní poruše, tedy na základě neplatného právního úkonu podle ustanovení §38 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zdůrazňují, že k zamítnutí návrhu došlo z formálně procesních důvodů.
Dovolatelé z opatrnosti namítají i existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., aniž by tento důvod konkretizovali. Odvolacímu soudu vytýkají i nesprávné právní posouzení věci s tím, že „zjištěný skutkový stav dovoloval odvolacímu soudu při správném pojímání naprosté neúčinnosti druhé dohody o převodu členských práv a povinností a důsledků absolutní neplatnosti úkonu dle §38 odst. 2 obč. zák. učinit příslušný a zákonný právní závěr“.
Proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Námitka, že dovolatelé nebyli soudem prvního stupně ani odvolacím soudem poučeni podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. o tom, jak má být správně formulován návrh výroku rozhodnutí, je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně založit nelze (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že návrh jimi formulovaného výroku rozhodnutí byl z hlediska požadavků ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. určitý, nebyl však správný z pohledu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. má vést k tomu, aby účastník uvedl všechny rozhodné skutečnosti a navrhl k nim důkazy nutné k posouzení uplatněného nároku, nikoliv k odstranění jeho nesprávného právního názoru. V opačném případě by byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
Dovolací námitky, jimiž je namítáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným, neboť k otázce, zda podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je přípustná žaloba dědice na určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, lze-li žalovat přímo o určení takového práva nebo právního vztahu, se Nejvyšší soud vyslovil již v usnesení ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm dovodil, že lze-li žalovat o určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu, nemá dědic naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou zůstavitel převedl členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na jiného. Závěr odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v souladu. Přitom k okruhu osob, vůči kterým má taková žaloba směřovat, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003 (rovněž zveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky nesprávných skutkových zjištění podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jde o námitku, jež je způsobilým dovolacím důvodem jen u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Navíc dovolatelé tuto námitku nijak neupřesnili.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §234b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů b) a c) bylo odmítnuto a Pavlu Drhovi podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu