ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.109.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 109/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. února 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, č. j. 11 To 369/2009-450, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 39/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 6. 2009, č. j. 2 T 39/2009-404, byl obviněný J. Č. uznán vinným jednak trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „od přesně nezjištěné doby v roce 2003 nejméně do dne 8. 7. 2007 v bytě na adrese M., P., a v ubytovně R. v obci V. P., okr. P., kde pobýval společně se svojí manželkou K. Č., tuto psychicky, fyzicky a sexuálně týral tím způsobem, že jí opakovaně slovně nadával a urážel ji, zamykal ji v bytě, nutil ji mít pohlavní kontakty s jinými ženami a tyto sexuálně uspokojovat prostřednictvím orální stimulace jejich genitálií, kdy v případě jejího odmítnutí ji fyzicky napadal, a to opět údery pěstí do obličeje a kopy nohou do těla, a dále ji bezdůvodně fyzicky napadal údery pěstí do hlavy a kopy nohou do různých částí těla, kdy poškozená v těch chvílích pouze brečela a prosila, aby ji nechal být, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozené zlomeninu bodcovitého výběžku levé kosti loketní, zlomeniny 4. až 10. žebra vpravo, 5. až 11. žebra vlevo, poškozenou po výše uvedenou dobu dlouhodobě vystavil tělesnému a duševnímu strádání a poškozené způsobil duševní poruchu, a to syndrom týrané osoby“. Za to byl podle §215a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. soud zároveň rozhodl tak, že poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2009, č. j. 11 To 369/2009-450, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 9. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. Č. následně dovolání, které současně fakticky směřovalo v celém rozsahu i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve vyjádřil přesvědčení, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vztáhnout nejen na případy, kdy soud nesprávně aplikoval právní kvalifikaci zjištěného jednání, ale i na případy, kdy soud z nejasných a neprokázaných skutkových zjištění vyvozuje naplnění skutkových podstat konkrétních trestných činů. Právě takovou vadou pak podle jeho názoru trpí rozhodnutí soudů obou stupňů v dané věci.
Pokud jde o trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., dovolatel zdůraznil, že aplikace citovaného ustanovení je možná jen v případě objektivního zjištění, že se pachatel svého jednání dopouštěl opakovaně a po dlouhou dobu. V této souvislosti pak obsáhle zrekapituloval ve věci provedené důkazy, zejména výpovědi slyšených svědků, a dovodil, že v daném případě ke spáchání výše uvedeného trestného činu v zákonem předpokládané intenzitě nedošlo, neboť svědci popsali jen určité jeho „výpady“ (útoky) proti poškozené, které ovšem pro vyslovenou právní kvalifikaci neposkytují dostatečný podklad.
Obdobné pochybení obviněný shledal i ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Rovněž v tomto směru učinil vlastní rozbor výsledků provedeného dokazování a na tomto základě vyslovil přesvědčení, že nebylo přesně zjištěno, do jakých částí těla poškozené měly vůbec směřovat jeho údery či kopy, jaká konkrétní zranění jí měl způsobit a zda zranění, která poškozená utrpěla, nemohla být způsobena jinak (např. jejím pádem v opilosti).
V další části svého dovolání namítl, že trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. byl do trestního zákona zařazen až s účinností od 1. 6. 2004. To znamená, že vzhledem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. jeho jednání minimálně před tímto datem nemohlo být posouzeno jako trestné podle nového ustanovení trestního zákona.
S ohledem na shora konstatované důvody dovolatel závěrem navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, č. j. 11 To 369/2009-450, a stejně tak i vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu řízení a projednání“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vysvětlil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že s odkazem na tento dovolací důvod (případně na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l/ tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. V jeho rámci lze namítat nesprávnou aplikaci hmotného práva a nikoli nesprávnosti v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda v konkrétním případě je dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Státní zástupce připustil, že zásah do skutkových zjištění je možné učinit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však dle jeho názoru v posuzované věci nenastala.
S přihlédnutím k výše zmiňovaným obecným zásadám dospěl státní zástupce k závěru, že s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale i ostatními neuplatněnými důvody dovolání se zcela míjí argumentace obviněného, v jejímž rámci zpochybnil správnost skutkových závěrů, k nimž dospěly ve věci činné soudy, podle nichž se útoků proti poškozené dopouštěl opakovaně a po dlouhou dobu. Nejednalo se přitom o malé (zanedbatelné) množství izolovaných výpadů, jak tvrdí dovolatel. Jednotlivé útoky zároveň byly vzhledem ke způsobeným fyzickým i psychickým následkům u poškozené dostatečně intenzivní. Státní zástupce v této souvislosti připomněl, že soudy obou stupňů pečlivě rozlišovaly, zda konkrétní zranění způsobil obviněný či zda takový závěr není jistý, a proto také z popisu skutkového děje např. vyloučily zlomeninu krčku kosti pažní.
Právní kvalifikace jednání dovolatele jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je podle přesvědčení státního zástupce zcela namístě. Tento závěr nemůže zpochybnit ani dovolatelova námitka, podle níž je použitá právní kvalifikace podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Státní zástupce k tomu poznamenal, že u pokračování v trestném činu se za okamžik jeho spáchání považuje okamžik ukončení činu, tedy uskutečnění posledního útoku, přičemž k hmotně právnímu posouzení celého skutku se použije verze trestně právní normy účinná v době spáchání činu. Takový postup ovšem předpokládá, že i podle dříve účinné trestně právní normy, za níž byla spáchána část celého skutkového děje, bylo toto jednání rovněž považováno za trestné (byť např. podle jiného ustanovení apod.). K tomu došlo i v nyní posuzovaném případě, neboť jednání dovolatele v období od roku 2003 do 31. 5. 2004 podle názoru státního zástupce vykazovalo znaky trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. a od 1. 6. 2004 již v plném rozsahu znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Státní zástupce proto podané dovolání shledal zjevně neopodstatněným a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá především námitka dovolatele, že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal, tj. že poškozenou v období vymezeném v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně opakovaně a trvale nenapadal a netýral. Totéž platí i pro námitku, jíž zpochybnil závěr soudů o tom, že právě svým jednáním způsobil poškozené v rozsudku popsaná zranění. V uvedeném směru dovolatel založil svou argumentaci především na polemice s rozsahem, kvalitou a zejména hodnocením dokazování provedeného v jeho trestní věci. Soudům de facto vytkl, že závěr o jeho vině založily pouze na nesprávně vyhodnocených, neurčitých výpovědích ve věci slyšených svědků a ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví na závěrech znaleckého zkoumání zranění poškozené, v jehož rámci však nebylo podle něj možno určit stáří a způsob vzniku jednotlivých zranění. Především s tvrzením, že soudy vycházely z nedostatečně (vadně) zjištěného skutkového stavu věci, pak ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání jako trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině těmito trestnými činy nedovolovaly.
Výše uvedené námitky se tak ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k přezkoumání skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To tedy znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů.
Nejvyšší soud v dané věci neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry obecných soudů na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními (včetně případné úplné absence potřebných skutkových zjištění) na straně druhé, který by ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 84/94) odůvodňoval zásah do zjištěného skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání. Nejde totiž o případ, kdy závěry soudů zjevně nemají žádnou vazbu na obsah jimi provedených důkazů, jinými slovy, kdy skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Soud prvního stupně v posuzované věci založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru procesně zákonně provedených důkazů a ve svém rozhodnutí je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil (viz zejména str. 3 až 5 rozsudku). Stejně tak odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. vyložil, proč akceptoval skutkové závěry soudu prvního stupně jako správné a proč na ně při posuzování důvodnosti argumentace obviněného navázal (viz str. 3 a 4).
Na tomto místě je k námitkám dovolatele dále třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě podle §215a byl do trestního zákona zařazen teprve novelou č. 91/2004 Sb., s účinností od 1. 6. 2004, a soudy tak nesprávně, v rozporu s hmotně právním ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., zahrnuly do doby spáchání skutku i jednání, jehož se měl vůči poškozené dopouštět před výše uvedeným dnem.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Zákon zde vyjadřuje pravidlo, že trestněprávní normy nepůsobí nazpět. Naproti tomu trestné činy spáchané za účinnosti nového trestního zákona nelze nikdy posuzovat podle zákonů účinných dříve, a to bez ohledu na to, zda je to pro pachatele příznivější či nikoliv.
U pokračujícího nebo trvajícího trestného činu, který tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání trestného činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. považuje okamžik (doba) ukončení trestného činu (tj. spáchání posledního útoku nebo ukončení protiprávního stavu). Obecně pak platí, že pokud byla část činu realizována za účinnosti jedné trestněprávní normy a další část za účinnosti normy nové, použije se při právním posouzení celého skutku (činu) zákon účinný v době jeho spáchání.
Se zřetelem k povaze projednávané věci je zároveň třeba připomenout, že tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání společného po této změně jako pokračující nebo trvající trestný čin jediný jen tehdy, jestliže byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona vůbec trestné (srov. R 7/1994/I SbRt.). Jinými slovy, je třeba, aby také podle dříve účinné trestně právní normy, za níž ke spáchání části skutku došlo, bylo toto jednání rovněž považováno za trestné, byť podle jiného ustanovení.
Výše uvedené zásady soudy v posuzovaném případě neporušily.
Jak vyplývá ze soudy zjištěného skutkového stavu věci, obviněný (dovolatel) se inkriminovaného jednání vůči poškozené dopouštěl kontinuálně od roku 2003 do 8. 7. 2007. Významnou součástí jeho útoků přitom bylo sexuální týrání a její fyzické napadání, jehož prostřednictvím ji mimo jiné nutil k různým úkonům, např. aby prováděla sexuální praktiky s jinými ženami a tyto pohlavně uspokojovala stimulací jejich genitálií. Při neuposlechnutí jeho požadavků poškozenou fyzicky napadal údery pěstí do obličeje i kopy nohou do různých částí těla. Takto zjištěné jednání i podle názoru Nejvyššího soudu naplňovalo minimálně znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 5. 2004, podle nějž se tohoto trestného činu dopustil pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Odvolací soud shora uvedené otázky neponechal bez povšimnutí a náležitě se s nimi vypořádal na str. 3 svého rozhodnutí. Jeho závěry považuje Nejvyšší soud za správné.
Dovolateli proto nelze přisvědčit, že trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nebyl uznán vinným právem, pokud se tak stalo v rozsudku uvedeném rozsahu (tj. za období „od přesně nezjištěné doby v roce 2003 nejméně do dne 8. 7. 2007“). V uvedeném směru nebylo jeho námitkám možno přiznat žádné opodstatnění.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. Č. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v relevantně uplatněné části nebyly shledány jakkoliv opodstatněnými, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler