ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1339.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1339/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. října 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. D. X. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 11 To 39/2010-389, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2010, č. j. 5 T 9/2009-351, byl obviněný T. D. X. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 2. 8. 2009 kolem 17:00 hodin v P. ul. v P. prodal J. M., za částku 500,- Kč přesně nezjištěné množství heroinu, který je uveden v příloze 3 k zákonu č. 167/98 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako omamná látka, ačkoliv mohl vědět, že aplikací heroinu může dojít ke způsobení smrti; J. M. pak na základě předchozí vzájemné dohody část tohoto heroinu předal J. B., a M. P., a všichni si následně svou dávku nitrožilně aplikovali v P. na rampě C. v. j. poblíž N. ulice, když dávka heroinu, kterou si aplikovala M. P., byla již sama o sobě způsobilá přivodit smrt, přičemž v důsledku aplikace této dávky ve spojení s předchozí konzumací alkoholu došlo u M. P. ke kombinované otravě heroinem a alkoholem, na kterou jmenovaná dne 2. 8. 2009 ve 20:10 hodin zemřela, J. B. pak v důsledku aplikace heroinu utrpěl krátkodobou poruchu vědomí s nutností hospitalizace ve Fakultní nemocnici v Plzni od 2. 8. 2009 do 3. 8. 2009“. Za to byl obviněný podle §187 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2010, č. j. 11 To 39/2010-389, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 6. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , jímž současně napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v trestním řízení nebylo jednoznačně a spolehlivě prokázáno, že právě on se dopustil stíhaného skutku. Dále poukázal na to, že nelze souhlasit ani se soudy použitou právní kvalifikací skutku, když zejména s ohledem na vypracované znalecké posudky a výpovědi svědků bylo podle jeho přesvědčení možné skutek právně posoudit nejvýše jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Oběma soudům pak především vytknul, že při svém rozhodování vycházely zejména z nevěrohodné výpovědi svědka J. M., tedy důkazu, na jehož podkladě však nebylo možné objektivně rozhodnout o jeho vině. Soudy měly vzít v úvahu, že množství alkoholu v krvi a moči jmenovaného svědka měly dosahovat hodnot, které podle provedených znaleckých posudků představují těžkou opilost. Za těchto okolností by byl tento svědek sotva schopen blíže popsat osoby, se kterými v rozhodný den přišel do kontaktu. Jako prodejce inkriminované drogy označil dovolatele jen na základě popisu jeho oblečení. Přestože se svědek zjevně nacházel ve stavu, kdy nemohl vnímat skutkový děj a tento si zapamatovat, soudy se touto skutečností nijak blíže nezabývaly. Kromě uvedené svědecké výpovědi pak měly k dispozici pouze důkazy nepřímé, které však hodnotily v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Ke správnosti (resp. nesprávnosti) právní kvalifikace skutku podle odstavce 4 písm. a) §187 tr. zák. dovolatel zdůraznil, že podle vyjádření znalkyně byla ze soudně lékařského hlediska příčinou úmrtí obviněné otrava alkoholem. Oba ve věci slyšení znalci pak uvedli, že v případech, kdy příčinou úmrtí je užití heroinu, by musely být zjištěné hodnoty morfinu v těle poškozené mnohem vyšší. V dané věci tedy nebylo prokázáno, že by aplikovaná dávka heroinu sama o sobě způsobila smrt poškozené. Ačkoliv pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 4 tr. zák. postačí i zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, s ohledem na výše zmiňované okolnosti případu nebyla podle názoru dovolatele v daném případě tato kvalifikovaná skutková podstata naplněna.
Vzhledem k výše rozvedeným důvodům proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby „dovolací soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 11 To 39/2010-389, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K argumentaci dovolatele nejprve vysvětlila obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitky zpochybňující věrohodnost a pravdivost výpovědi svědka J. M., který od obviněného heroin nakupoval. Pokud ohledně tohoto svědka dovolatel v řízení před soudem požadoval vyhotovení znaleckého posudku k posouzení jeho věrohodnosti, státní zástupkyně konstatovala, že v uvedeném směru nedošlo k žádnému porušení zásad realizace důkazního řízení, neboť v daném případě jednoznačně nešlo o tzv. opomenutý důkaz. Soudy obou stupňů provedení tohoto důkazu zamítly, přičemž tak učinily po důsledném zvážení celé důkazní situace, která vypovídala o věrohodnosti zmiňovaného svědka, a v jejich rozhodnutích je možno nalézt věcně adekvátní odůvodnění tohoto postupu, s nímž lze plně souhlasit. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak dle názoru státní zástupkyně nelze podřadit ani námitku dovolatele, v níž vytýká soudům obou stupňů, že při hodnocení důkazů dostatečně nevycházely ze zásady „in dubio pro reo“, tedy že v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného.
Za jedinou hmotně právní, a tedy z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., právně relevantní námitku, označila státní zástupkyně názor dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů pouze v základní skutkové podstatě podle §187 odst. 1 tr. zák., a to proto, že dávka heroinu, kterou si poškozená předmětného dne aplikovala, nebyla sama o sobě způsobilá přivodit její smrt. Této námitce však podle státní zástupkyně nelze s ohledem na zjištěný skutkový stav věci přisvědčit, přičemž v tomto směru lze bezezbytku odkázat na správný právní rozbor věci provedený odvolacím soudem, který konstatoval, že smrt poškozené je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a vývoj příčinné souvislosti je, byť ve formě nevědomé nedbalosti, zahrnut zaviněním obviněného. Při posuzování příčinného vztahu mezi prodejem heroinu dovolatelem a smrtí poškozené je podle státní zástupkyně podstatné to, že dovolatel si musel být vědom, že prodává omamnou látku heroin, která při předávkování může způsobit smrt. Poskytnuté množství drogy přitom podle znalců smrtelný následek u poškozené nevylučovalo, přestože k němu v posuzovaném případě došlo ve spojení aplikovaného heroinu a požitého alkoholu.
Proto státní zástupkyně své vyjádření uzavřela tím, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný T. D. X. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci soudům obou stupňů vytýká, že závěr o jeho vině založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na údajně zcela nevěrohodném svědectví svědka J. M. a dále pouze nepřímých důkazech, které samy o sobě k závěru o jeho vině nepostačovaly. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpověď svědka M. i další důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v obhajobou navrhovaném rozsahu. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák., přestože výsledky provedeného dokazování podle něho nedovolovaly učinit ani závěr, že jinému neoprávněně prodal omamnou látku.
V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědi svědka M. věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč ji nepovažoval za smyšlenou (viz zejména str. 4 odůvodnění rozsudku), ale naopak za pravdivou. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl v tomto směru ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 6, 7 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K problematice rozsahu dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují (k neprovedení důkazních návrhů pak viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 usnesení odvolacího soudu).
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak považovat za právně relevantní pouze tu námitku dovolatele, že jeho jednání popsané ve výroku o vině v odsuzující části rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle také podle odst. 4 písm. a) §187 tr. zák., ačkoliv nebyly splněny podmínky pro použití této kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou. Jinými slovy, že jeho jednání mělo být posouzeno nejvýše jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr .zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví více osob nebo smrt. Postačuje způsobení smrti i jen jedné osobě. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba uvést, že smrt jako těžší následek může být zaviněna úmyslně, ale i z nedbalosti (§5 tr. zák., §6 písm. a/ tr. zák.).
K posuzovaným otázkám je nutné dále poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele (včetně odpovědnosti za těžší následek) jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. přiměřeně např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Každý následek je zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
V nyní posuzované věci soudy výše uvedené zásady neporušily.
Skutkový stav věci, z něhož na základě rozboru provedených důkazů (jednotlivě i ve vzájemných souvislostech) soudy vycházely, lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) dne 2. 8. 2009 v Plzni prodal J. M. za částku 500,- Kč přesně nezjištěné množství tzv. tvrdé drogy – heroinu, který je jako omamná látka uveden v příloze č. 3 k zákonu č. 167/98 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů. Svědek J. M. pak na základě předchozí vzájemné dohody část tohoto heroinu předal J. B. a M. P. a všichni si následně a v ovlivnění před tím požitým alkoholem svou dávku nitrožilně aplikovali. Z důkazu posudkem znalce bylo zároveň zjištěno, že dávka heroinu, kterou si aplikovala M. P., byla již sama o sobě způsobilá přivodit smrt, byť se nejedná o pravidelný jev. V důsledku aplikace této dávky ve spojení s předchozí konzumací alkoholu došlo u M. P. ke kombinované otravě heroinem a alkoholem , na kterou jmenovaná dne 2. 8. 2009 ve 20.10 hodin zemřela. Důležitým skutkovým zjištěním soudů dále bylo, že při kombinaci alkoholu s heroinem je riziko úmrtí vysoké, neboť se v obou případech jedná o tlumivé látky, které výrazně utlumují zejména dechové centrum.
Z hlediska zavinění dovolatele je pak podstatné, že vědomě prodal svědkovi J. M. jednu z nejnebezpečnějších drog – heroin, o kterém jako jeho prodejce musel alespoň v hrubých rysech vědět, že vzhledem k silnému účinku této omamné látky na lidský organismus je s jejím užitím spojeno značné riziko zahrnující případně až fatální následky , zejména při nesprávném způsobu aplikace. Soudy nezjistily (a dovolatel to konečně ani netvrdí), že by se při prodeji drogy zajímal o to, komu je určena, zda jde o osobu, která má již s heroinem zkušenosti, či jaké jsou její fyzické a zdravotní dispozice apod. Z povahy předmětného prodeje (viz rozhodnutí soudů) lze naopak dovodit, že dovolateli byly výše uvedené skutečnosti (především případné následky konzumace jím prodané drogy) zcela lhostejné. Právě tato lhostejnost k následku zakládá dovolatelovo zavinění ve vztahu k ustanovení odstavce 4 písm. a) §187 tr. zák., a to přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti (§5 písm. b/ tr. zák). Z důvodů, které Nejvyšší soud vysvětlil v předcházejících odstavcích, pak není rozhodné, že vedlejší příčinou následku (zde smrti) bylo kromě primárního jednání dovolatele jako prodejce drogy také počínání poškozené, která si heroin aplikovala ve stavu silného ovlivnění alkoholem.
Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy jím vytýkanými vadami, které měly spočívat v nesprávném právním posouzení skutku či v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože obviněný T. D. X. podal dovolání dílem z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat jím přisuzované opodstatnění, Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítá jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler