ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1423.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1423/2010 -86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali obvinění V. M. , a P. B. W. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2009, č. j. 11 To 57/2009-5418, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 45 T 9/2008, v trestní věci obviněných V. M., P. B. W., E. D., R. V., P. W., M. G. a J. S., byl obviněný V. M. uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku o vině pod body ad I. – III., dále trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. na skutkovém základě podrobně popsaném v bodě VI. výroku o vině a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. na skutkovém základě popsaném v bodě VII. výroku o vině. Za to byl podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněný P. B. W. byl rovněž uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit mimo jiné společně s V. M. jednáním popsaným ve výroku o vině pod body ad II. – III. Za to byl podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §36 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a osmnáct dní, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu ohledně obviněných R. V., J. S. a E. D., přičemž ohledně obviněných P. W. a M. G. byl vysloven zprošťující výrok.
Předmětný rozsudek napadli odvoláním obvinění V. M. a P. B. W. a také státní zástupce, který podal odvolání v neprospěch obou těchto obviněných a dále obviněných D., V. a S. Věc projednal ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2009, č. j. 11 To 57/2009-5418, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného V. M. ve výrocích o vině v bodech I. až III. a ve výrocích o trestu a ohledně obviněného P. B. W. ve výrocích o vině v bodech II. a III. a ve výroku o trestu. Za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného V. M. na totožném skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným (dokonaným) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (body I. až III. výroku o vině) a za tento trestný čin a za trestné činy uvedené v bodech VI. a VII. napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. ho nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Opětovně mu uložil také peněžitý trest ve výměře 300.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody na šest měsíců. Obviněný P. B. W. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. (body II. a III. výroku o vině), za který byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §36 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct let a osmnáct dní se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem vrchní soud nově rozhodl i o vině a trestu ohledně obviněných R. V., J. S. a E. D., přičemž ve zbývajících výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolání obviněných V. M. a P. B. W. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 10. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezměněných výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali následně V. M. a P. B. W. dovolání , přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný P. B. W. též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný V. M. v odůvodnění prvního podání ze dne 12. 1. 2010, označeného jako dovolání a vypracovaného obhájcem JUDr. Josefem Průšou, soudům obou stupňů vytknul „nesprávné právní posouzení provedených důkazů“. Vrchní soud při svém rozhodování podle dovolatele nerespektoval zásadu in dubio pro reo, když výrok o jeho vině opřel pouze o svědectví spoluobviněného J. S., které však nebylo podpořeno žádným dalším důkazem, zejména otisky prstů, které by dovolatele usvědčovaly z manipulace se zajištěnými věcmi. Dovolatel označil za nepřiměřeně přísný také uložený trest, když podle něho byly zjevně splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §40 tr. zák., což však odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neučinil. Proto navrhl, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen v celém rozsahu a Městskému soudu přikázáno, aby o podané obžalobě znovu jednal a rozhodl.
Obviněný P. B. W. v odůvodnění svého dovolání poukázal především na to, že jedním z důvodů nesprávného právního posouzení skutků je skutečnost, že soudy nepostupovaly ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nevytvořily si spolehlivý podklad pro rozhodnutí o jeho vině stíhanými skutky. Dovolatel současně namítl existenci extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování, soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho následným právním posouzením. Toto tvrzení podložil úvahami o neúplnosti dokazování se zřetelem k obsahu jednotlivých důkazů, ze kterých soudy vycházely při odsuzujícím rozhodnutí. Na základě vlastní analýzy pak dospěl k závěru, že jeho jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nebylo řádně a bez pochybností prokázáno, přičemž on sám jakoukoli účast na trestné činnosti popřel. Pokud by přesto byly inkriminované skutky vzaty za prokázané, potom by se podle dovolatele v jeho případě jednalo pouze o účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Vzhledem k odlišnému charakteru dříve spáchané trestné činnosti měl soud ve smyslu ustanovení §88 tr. zák. zároveň zvážit, zda užití ustanovení §41 tr. zák. bylo u něho vůbec namístě. Dovolatel je toho názoru, že za zvlášť nebezpečného recidivistu považován být neměl, což by nepochybně mělo zásadní dopad také na délku případně uloženého trestu.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ohledně jeho osoby podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku ohledně viny a trestu odnětí svobody a aby podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadeného rozhodnutí tímto dovoláním sám hned rozhodl ve věci rozsudkem, popř. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, příp. Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále dovolatel navrhl, aby v souladu s ustanovením „§265r odst. 1 tr. ř.“ Nejvyšší soud rozhodl výše uvedeným způsobem ve veřejném zasedání.
K těmto podáním (dovoláním) obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 3. 3. 2010 vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K podání obviněného V. M. uvedl, že je zatíženo zásadní vadou spočívající v tom, že v něm nikde není uveden odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., čili obviněný v něm nespecifikuje zákonný dovolací důvod, který uplatňuje, což je z hlediska požadavků zakotvených v §265f odst. 1 tr. ř. elementární obsahový nedostatek. Ani z argumentace uvedené v tomto podání pak neplyne slovní popis některého z dovolacích důvodů, nehledě na skutečnost, že obviněným vyjádřené námitky žádnému z nich nekonvenují. Státní zástupce ale v této souvislosti současně upozornil, že ze spisového materiálu, který měl k dispozici, nebylo možno usoudit na to, zda před soudem prvního stupně proběhlo řádně řízení podle §265h odst. 1 tr. ř. Nebyla-li navzdory postupu podle §265h odst. 1 tr. ř. uvedená vada dovolání napravena, pak by podle státního zástupce bylo nutné dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítnout , neboť nesplňuje povinné náležitosti obsahu dovolání.
K dovolání obviněného P. B. W. státní zástupce uvedl, že dovolatel sice tvrdí existenci tzv. extrémního nesouladu, ale ten nijak blíže nespecifikuje, a pokud toto své tvrzení nějak odůvodňuje, pak pouze námitkami ve směru k nedostatečnosti důkazů případně k jejich nesprávnému posuzování soudy obou stupňů. Taková argumentace ovšem k prokázání důvodnosti námitky o existenci extrémního nesouladu (jež případně může zakládat uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) nepostačuje, poněvadž nejde o nic víc než o námitky proti správnosti skutkových zjištění a pokus prosadit vlastní, od názoru soudů odlišné náhledy na hodnocení důkazní situace, což dovolatel flagrantně vyjadřuje námitkou, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Nepřijatelná je pak podle státního zástupce představa obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako pomoc k přisouzené trestné činnosti. Jestliže soud ve skutkové větě uvedl, že dovolatel zajistil obstarání kokainu, načež se spoluobviněným M. začal organizovat převoz drogy a poté dal svému kontaktu v H. pokyn k předání drogy, pak v žádném případě nemůže jít o pomocné jednání ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podobně nelze akceptovat ani stanovisko dovolatele, že vzhledem k odlišnému charakteru trestné činnosti, jíž se měl dopustit v minulosti, měl soud zvážit ve smyslu §88 tr. zák. možnost neposoudit jeho jednání jako zvlášť nebezpečnou recidivu podle §41 tr. zák. Zákon v posledně citovaném ustanovení především stanoví možnost vyslovení závěru o zvlášť nebezpečné recidivě nejenom u stejnorodého recidivujícího jednání, ale též ohledně „jiného zvlášť závažného trestného činu“, což je právě nyní posuzovaný případ. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. se pak při posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy neuplatní, neboť se týká toliko případů kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, zatímco pro hodnocení společenské nebezpečnosti u zvlášť nebezpečné recidivy jsou příslušné směrnice obsaženy již přímo v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák.
Své vyjádření k dovolání P. B. W. pak státní zástupce uzavřel tím, že pokud ve vztahu k prvému z tvrzených dovolacích důvodů není možno učinit závěr o důvodnosti námitek obviněného, nemůže být naplněn ani druhý z deklarovaných důvodů podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, která předpokládá, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Takový důvod však státní zástupce nezjistil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dovolání obviněných byla následně předložena k projednání Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), u něhož byla věc původně vedena pod sp. zn. 3 Tdo 616/2010. Nejvyšší soud zjistil, že v případě obviněného V. M. nebylo předsedkyní senátu soudu prvního stupně řádně provedeno řízení podle §265h tr. ř. Proto přípisem ze dne 24. 5. 2010 vrátil věc soudu prvního stupně zpět s tím, aby předsedkyně senátu podle §265h odst. 1 tr. ř. vyzvala dovolatele a jeho obhájce, aby ve lhůtě dvou týdnů odstranili vady dovolání spočívající jednak v absenci označení zákonného dovolacího důvodu, a to odkazem na konkrétní ustanovení §265b tr. ř., a jednak v nepřesném označení rozsahu (výroků), v němž je napadán rozsudek Vrchního soudu v Praze.
Na základě následné výzvy předsedkyně senátu soudu prvního stupně obviněný své dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Průši doplnil přípisem ze dne 22. 6. 2010. V něm upřesnil rozsah, v němž napadá rozhodnutí odvolacího soudu, a uvedl odkaz na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Upřesnil, že nesprávné právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání spatřuje v tom, že jeho jednání bylo odvolacím soudem posouzeno jako dokonaný trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a nikoliv pouze jako pokus tohoto trestného činu. V návaznosti na toto pochybení pak odvolací soud podle dovolatele v rozporu se zákonem v jeho případě neaplikoval ustanovení §40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a uložil mu trest nepřiměřeně přísný.
Takto doplněné dovolání bylo dne 15. 10. 2010 znovu zasláno k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Státní zástupce na ně reagoval přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 19. 10. 2010, v němž uvedl, že doplnění dovolání neobsahuje žádné konkrétní argumenty, které by mohly podpořit v něm deklarovaný dovolací důvod a které by mohly mít vliv na právní posouzení věci, a proto nebude vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství dále doplňováno.
Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný V. M. své dovolání doplnil ještě přípisem ze dne 9. 11. 2010, a to prostřednictvím nového obhájce Mgr. Filipa Směji. K tomuto doplnění však již Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť bylo učiněno po uplynutí dovolací lhůty podle §265e odst. 1, odst. 2 tr. ř., resp. po uplynutí lhůty stanovené předsedkyní senátu soudu prvního stupně k odstranění vad dovolání podle §265h odst. 1 tr. ř. (srov. též §265f odst. 2 tr. ř.).
Obvinění V. M. a P. B. W. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v případě obviněného P. B. W. též pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněných a státního zástupce ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba dovolatelé.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatelů, v jejichž rámci polemizují se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, popřípadě poukazují na to, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jejich prospěch, ale naopak k jejich tíži. S tím pak dovolatelé spojují vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry. Tato část jejich námitek se ve skutečnosti týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelé svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že by v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň v příslušných pasážích odůvodnění podrobně vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti za prokázané a proč jejich obhajobě nepřisvědčil. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil.
K otázce rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by v případě dovolatelů byly výše uvedené zásady postupem soudů obou stupňů porušeny.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným V. M. uplatněn právně relevantně námitkou, že odvolací soud jeho jednání nesprávně právně posoudil jako dokonaný trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a nikoliv jako pokus tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., a v závislosti na tom neaplikoval v jeho případě moderační ustanovení §40 tr. zák. (přesněji §40 odst. 2 tr. zák.) o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jak učinil soud prvního stupně; dovolatel P. B. W. právně relevantně - byť bez bližšího odůvodnění - namítl, že za jednání popsané v bodech II. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu mohl být uznán vinným toliko účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů (§187 tr. zák.), a dále že v jeho případě nebyly naplněny podmínky pro použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě, resp. že soud měl ve smyslu §88 tr. zák. zvážit možnost nehodnotit jeho osobu jako zvlášť nebezpečného recidivistu vzhledem ke zcela odlišnému charakteru trestné činnosti, pro kterou byl dříve odsouzen.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedených relevantních částí podaných dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Předně je nutno uvést, že právní kvalifikaci jednání obviněných popsaného pod body I. – III. výroku rozsudku odvolacího soudu jako dokonaného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. je třeba považovat za správnou. Zjištěný skutkový stav totiž nebylo možno právně posoudit pouze jako nižší vývojové stádium trestné činnosti, tedy pokus výše uvedeného trestného činu (§8 ot. 1 tr. zák.), jak učinil soud prvního stupně a jak se nyní domáhá dovolatel V. M. . Právní závěr Vrchního soudu v Praze je v tomto směru plně konformní s právní naukou srov. Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, Komentář – díl II., 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2004, str. 1157 – 1158. , podle které je trestný čin podle §187 tr. zák. trestným činem ohrožovacím a jako takový je dokonán jakýmkoliv z alternativních jednání popsaných v citované skutkové podstatě, tedy již vyrobením omamné a psychotropní látky nebo jedu, jejich dovezením, provezením, nabízením, zprostředkováním , prodejem nebo jiným opatřením jinému nebo přechováváním pro jiného, pokud se tak děje neoprávněně. Znaky kvalifikované skutkové podstaty pak bylo možno dovodit na základě zjištění soudu, že dovolatelé čin spáchali ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech (viz str. 19, 20 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vzal správně v úvahu, že určení kurýři jako členové společně působící organizované skupiny s rozdělenými a koordinovanými úlohami jednotlivých jejích členů, v níž byli aktivně činnými také dovolatelé, sice nedokázali opatřenou omamnou látku (kokain) úspěšně provést z ciziny do České republiky, ale v době svého zadržení orgány policie v různých státech ji přechovávali právě za předem dohodnutým účelem jejího dovozu na naše území a následného předání hlavním organizátorům celé akce. Proto lze všechny členy organizované skupiny - tedy i dovolatele V. M. - činit trestně odpovědnými nikoliv za pokus (§8 odst. 1 tr. zák.), nýbrž za dokonaný trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Zjištěný skutkový stav popsaný v bodech II. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu zároveň vylučuje posoudit jednání obviněného P. B. W. jenom jako pomocné jednání, neboť bylo zjištěno, že obviněný jednak zajistil obstarání kokainu a zároveň společně s obviněným V. M. začali organizovat převoz drogy do České republiky. Poté dal pokyn kontaktní osobě v H. k jejímu předání kurýrům. Jinými slovy, vedle V. M. byl hlavním strůjcem a organizátorem celé akce a jedním z nejdůležitějších článků shora zmíněné organizované skupiny. Právní posouzení jeho jednání pouze jako účastenství ve formě pomoci na trestném činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. by předpokládalo zcela jiný skutkový stav, než jaký byl soudy zjištěn a popsán ve výroku napadeného rozsudku.
Námitky obou dovolatelů stran nesprávné právní kvalifikace jejich jednání proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku obviněného V. M., že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – neaplikoval v jeho případě ustanovení §40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a uložil mu tak trest nepřiměřeně přísný, je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně při ukládání trestu vycházel z vadného právního posouzení jednání obviněného jako pokusu trestného činu a trest mu mj. z tohoto důvodu ukládal za použití §40 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení však může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby jen tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu nebo za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto způsobem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Tím, že odvolací soud překvalifikoval jednání obviněného na dokonaný trestný čin, důvod pro uložení trestu obviněnému pod dolní hranici zákonné trestní sazby z důvodů, ze kterých tak učinil soud prvního stupně, odpadl.
K námitce obviněného P. B. W. , že neměl být posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud připomíná, že za zvlášť nebezpečného recidivistu se považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. §41 odst. 2 tr. zák., §62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
V posuzované věci oba soudy zjistily, že dovolatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 48 T 7/2004, odsouzen pro trestné činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 2 tr. zák. , dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve formě přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 8 Pp 323/2006, se stanovením zkušební doby na čtyři roky. Nyní projednávanou trestnou činnost dovolatel spáchal v říjnu 2006, resp. v lednu 2007, tedy poměrně krátce po svém propuštění z trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin.
Zároveň je třeba vzít v úvahu, že se dovolatel v nyní projednávaném případě dopustil dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák., §62 odst. 1 tr. zák., ačkoliv se nacházel prakticky na počátku zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, během níž měl prokázat polepšení, tedy svoji vůli a schopnost vést řádný život, především nedopouštět se další trestné činnosti.
Výše uvedené skutečnosti podle názoru Nejvyššího soudu nepochybně podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti dovolatelova trestného činu pro společnost. Za tohoto stavu nelze v posuzované věci soudům vytknout, že použily ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., když dovolatele označily za zvlášť nebezpečného recidivistu nejen ve formálním, ale i v materiálním smyslu . Jejich právní závěry lze považovat za věcně správné a plně odpovídající zákonu.
Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., na které poukazuje dovolatel, nelze při posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy uplatnit, neboť se týká toliko případů kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, zatímco pro hodnocení společenské nebezpečnosti u zvlášť nebezpečné recidivy jsou příslušné materiální znaky obsaženy již přímo v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. (viz „… jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost“.)
Nejvyšší soud proto nepřiznal dovolání obviněného P. B. W. ani v této části žádné opodstatnění.
Dovolání obviněných V. M. a P. B. W. byla dílem opřena o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřaditelné nejsou, a v jejich - z hlediska citovaného dovolacího důvodu - relevantně uplatněných částech nebyla shledána jakkoliv opodstatněnými. Opodstatnění tak nelze přiznat ani dalšímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který uplatnil obviněný P. B. W., neboť v dovolacím řízení nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler