ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1493.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1493/2010 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným V. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 2 To 62/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 20/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2010, č. j. 4 T 20/2009-255, byl obviněný V. T. uznán vinným pokusem trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 6. 2. 2009 v době okolo 01:10 hod., v pokoji č. 300, ve třetím patře ubytovny v P., J., v úmyslu obohatit se přistoupil k poškozenému M. S., který ležel na posteli na levém boku čelem ke zdi, a udeřil jej betonovým kvádrem o velikosti 42x15 cm a váze 8 kg do pravé strany lebky, poškozený se následně otočil do místnosti, kdy si hlavu kryl levou rukou, následně jej obžalovaný T. opětovně udeřil betonovým kvádrem do levé strany lebky, přičemž úder poškozený ztlumil levou rukou, obžalovaný na něj křičel „Ty nemáš peníze“ a poté, co mu poškozený řekl, že žádné peníze nemá, odhodil betonový kvádr na druhou postel v místnosti a z pokoje odešel, načež byl zadržen pracovníky ubytovny a hlídkou Policie ČR. Svým jednáním tak poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu za pravým uchem o velikosti cca 5 cm, tržně zhmožděnou ránu pravého ušního boltce o velikosti cca 4 cm, tržně zhmožděnou ránu v čelní krajině vlevo o velikosti cca 1 cm, tržně zhmožděnou ránu pravého ušního boltce o velikosti cca 4 cm, tržně zhmožděnou ránu v čelní krajině vlevo o velikosti cca 1 cm, tržně zhmožděnou ránu v oblasti levého spánku o délce cca 1 cm a tržně zhmožděnou ránu o velikosti cca 4 cm na boční ploše koncové části II. prstu levé ruky s tříštivou zlomeninou povrchní vrstvy posledního článku, přičemž, pokud by poškozený druhý úder neztlumil levou rukou, mohlo dojít k rozsáhlejšímu poranění lebky a nitrolebních struktur poškozeného s možností zlomenin lebečních kostí, nitrolebního krvácení, případně přímého poranění mozkové tkáně“. Za to byl obviněný podle §234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu současně bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl, že obviněný je povinen nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem P., U., škodu ve výši 3.421,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č. j. 2 To 62/2010-284, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o ochranném opatření. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., Trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ukládá ochranné ambulantní protialkoholní léčení. Rozsudek odvolacího nabyl právní moci dne 1. 7. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 621/2002 namítl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně musí obsahovat takové skutkové okolnosti, aby z nich bylo zřejmé, že jednáním pachatele došlo k naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V nyní posuzovaném případě však z formulace, že „pokud by poškozený druhý úder neztlumil levou rukou, mohlo dojít k rozsáhlejšímu poranění“, nelze bez pochybností dovodit, že dovolatel skutečně jednal v úmyslu způsobit poškozenému závažnější poranění, a to v kvalitě předpokládané v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. Takový závěr pak tím méně vyplývá ze zjištění, že měl jednat „v úmyslu obohatit se“. Dovolatel současně vyjádřil pochybnost, zda závěr o možnosti způsobení závažnějšího poranění dostatečně vyplynul ze závěru příslušného znaleckého posudku, jakož i z následného vyjádření znalce. Tuto část svého dovolání pak uzavřel tím, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nejsou vyjádřeny skutkové okolnosti, jež by vyjadřovaly existenci zákonného znaku úmyslného zavinění (§4 tr. zák.) ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví.
V další části dovolání obviněný soudům obou stupňů vytkl, že nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho stavu v době činu (intenzitě a charakteristice jeho opilosti), a to s ohledem na možnost kvalifikovat skutek jako trestný čin opilství podle §201a tr. zák. Přestože dovolatel byl zcela jistě ve stavu silné opilosti, soudy se spokojily pouze se závěry znaleckého posudku MUDr. Gabriely Léblové, k jehož kvalitám lze ovšem vznést jak věcné, tak formální připomínky. Tyto skutečnosti byly podrobněji rozvedeny již v podaném řádném opravném prostředku (odvolání). Podle dovolatele i nadále platí, že ve vztahu k aplikaci ustanovení §12 tr. zák., resp. §201a tr. zák. nebyla věc řádně objasněna, neboť skutková zjištění soudů k otázce, zda jednal či nejednal ve stavu nepříčetnosti v důsledku ovlivnění alkoholem, je třeba považovat za nedostatečná.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný soudu druhého stupně vytkl, že se nevypořádal s tím, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku je ve smyslu ustanovení 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadný, neboť - jak uvedeno výše - nezahrnuje skutkové okolnosti vyjadřující naplnění zákonného znaku úmyslného zavinění též ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Odvolací soud na jedné straně sice správně připustil, že zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.) by v případě pokusu trestného činu nepřicházelo v úvahu, na druhé straně však vadu spočívající v absenci vyjádření úmyslného zavinění nenapravil, ačkoliv tak podle dovolatele učinit měl a mohl.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud s odkazem na ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a přikázal věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci dovolatele poznamenal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Námitky, kterými dovolatel naznačuje možnost právní kvalifikace svého jednání jako trestného činu opilství podle §201a tr. zák. však směřují primárně právě do skutkové oblasti, když dovolatel především brojí proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování ve vztahu k míře svého ovlivnění alkoholem v době spáchání skutku. Tyto námitky proto podle státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. V této souvislosti státní zástupce pro úplnost odkázal na zjištění odvolacího soudu, podle kterého nejen ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie zpracovaného MUDr. Gabrielou Léblovou, ale i z výpovědí řady svědků vyplynulo, že chování obviněného v době činu nejevilo příznaky, ze kterých by bylo možno dovozovat jeho nepříčetnost, resp. patologickou opilost. Na výpovědi svědků popisujících v podstatě racionální chování dovolatele v době činu - vedle reprodukce závěrů citovaného znaleckého posudku, podle kterých snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného v důsledku prosté opilosti bylo forenzně nevýznamné - správně poukázal také soud prvního stupně.
Naproti tomu pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle názoru státního zástupce možno podřadit námitku, podle které z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá úmysl dovolatele směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Tuto námitku však nelze považovat za důvodnou. Je sice pravda, že k možnosti způsobení těžké újmy na zdraví se musí vztahovat úmysl pachatele, když nedbalostní zavinění by postačovalo pouze v případě, že by těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví skutečně nastal. Podle státního zástupce je v posuzovaném případě podstatné to, že ve výroku rozsudku jsou vylíčeny všechny potřebné skutkové okolnosti, aby bez pochybností opodstatňovaly závěr o existenci přinejmenším eventuálního úmyslu (§4 písm. b/ tr. zák.) obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Konstatování, že „pokud by poškozený neztlumil druhý úder levou rukou, mohlo dojít k rozsáhlejšímu poranění lebky a nitrolebních struktur...“, sice samo o sobě dokládá toliko objektivní existenci možnosti vzniku těžšího následku, ovšem existence úmyslu vztahujícího se ke vzniku tohoto následku vyplývá ze způsobu útoku, jeho intenzity i z charakteru použitého útočného nástroje (betonového kvádru jako dostatečně účinné zbraně). Ze skutkových zjištění taktéž vyplývá, že ke způsobení závažnějších poranění nedošlo právě v důsledku obrany poškozeného, tj. z důvodů na vůli obviněného naprosto nezávislých.
Své vyjádření k dovolání shrnul státní zástupce konstatováním, že ani dovolací námitky obviněného, které jinak odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemají žádné opodstatnění („jsou zjevně nedůvodné“). Protože v řízení před soudem prvního stupně ve skutečnosti nedošlo k vadám, jež by obsahově naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil výslovný souhlas pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
To znamená, že prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu předpokládá porušení práva procesních stran na přístup ke druhé instanci. V daném případě však byl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného projednán ve veřejném zasedání a odvolací soud rozhodl po provedeném přezkumu; následně byl z jeho podnětu rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušen a bylo znovu rozhodnuto. K naplnění první varianty zmíněného dovolacího důvodu proto v předmětné trestní věci nedošlo, což obviněný ostatně ani nenamítá.
Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část námitek obviněného, v jejímž rámci soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině pokusem trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Obviněný zde oběma soudům vytkl, že se důsledně nezabývaly otázkou míry jeho ovlivnění požitým alkoholem a s tím související možností jeho aktuální nepříčetnosti v době spáchání skutku, když v daném směru měly po jeho výtce vycházet pouze z „formálně i věcně“ nepřesvědčivého posudku a vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Gabriely Léblové. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť poukázal v podstatě na to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily některé důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v rozsahu nezbytném pro řádné zjištění skutkového stavu věci. V důsledku toho pak mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z neúplného skutkového základu. S existencí shora namítaných vad a při zpochybnění soudy zjištěné verze skutkového děje pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako pokusu trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., když zejména obsah provedeného dokazování podle něho nedovoloval učinit závěr, že v inkriminovanou dobu nejednal ve stavu nepříčetnosti způsobené požitým alkoholem, což podle něj odůvodňovalo právní posouzení skutku jako trestného činu opilství podle §201a odst. 1 tr. zák.
Dovolatel se tedy podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil částečně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že by zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy (i ve vztahu k dovolatelem namítané možnosti, že mohl vlivem požitého alkoholu jednat ve stavu nepříčetnosti) vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň v rozsudku náležitě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvodil (viz str. 7, 8 rozsudku). Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal a důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu správným, v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. rovněž v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil. Zároveň náležitě vysvětlil, proč odmítl návrh obviněného na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem k míře jeho ovlivnění alkoholem a s tím související příčetnosti v době útoku na poškozeného (viz zejména str. 3 napadeného rozsudku).
K problematice rozsahu dokazování považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadený rozsudek odvolacího soudu nepochybně splňuje.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak považovat za právně relevantní pouze tu námitku dovolatele, že z tzv. skutkové věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit jeho úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Za těžkou újmu na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení.
Má-li být jednání pachatele právně kvalifikováno toliko jako pokus trestného činu (zde trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b/ tr. zák.), je nutno vzít v úvahu, že při absenci následku (účinku), který je znakem kvalifikované skutkové podstaty (zde způsobení těžké újmy na zdraví), nedbalostní forma zavinění ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nepřichází v úvahu. Ustanovení §6 písm. a) tr. zák. totiž může být užito jen v případech, že by těžší následek předpokládaný v kvalifikované skutkové podstatě skutečně nastal.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je dále třeba připomenout, že úmysl pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, k němuž pokus směřuje, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo způsobit vážnou poruchu zdraví postiženého, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.) . Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví tedy musí být zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - §4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle intenzity útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy zbraně, pokud ji pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965, R 35/1991 SbRt).
Shora uvedené zásady soudy neporušily.
Ze skutkových zjištění vyčerpávajícím způsobem popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně je mimo jiné zřejmé, že obviněný dne 6. 2. 2009 v brzkých ranních hodinách na pokoji č. 300 na ubytovně v J. ulici v P., v úmyslu násilím se zmocnit jeho peněz, přistoupil k poškozenému M. S., který ležel na posteli otočen zády k němu, a udeřil jej betonovým kvádrem o velikosti 42x15 cm a váze 8 kg do pravé strany lebky. Poté, co se poškozený otočil, jej se slovy „tak ty nemáš peníze“ znovu udeřil, tentokrát do levé části lebky. Přitom mu způsobil četná tržně zhmožděná poranění hlavy a tržně zhmožděnou ránu o velikosti cca 4 cm na boční ploše koncové části II. prstu levé ruky (kterou poškozený proti němu v obraně nastavil) s tříštivou zlomeninou povrchní vrstvy posledního článku prstu. Svého jednání zanechal teprve poté, co mu poškozený sdělil, že žádné peníze nemá. Soud zároveň zjistil, že pokud by poškozený úder výše specifikovaným kusem betonu neztlumil levou rukou, mohlo dojít k rozsáhlejšímu poranění lebky i nitrolebních struktur s možností nitrolebního krvácení až přímého poranění mozkové tkáně.
Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného na poškozeného pak plně odůvodňují právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako pokusu trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Osm kilogramů vážící betonový kvádr je svými fyzikálními vlastnostmi nepochybně zbraní (srov. 89 odst. 5 tr. zák.) způsobilou výrazně zesílit útok. Při úderu do hlavy, tedy do navýsost citlivé a zranitelné části těla, v níž jsou současně uloženy životně důležité orgány (zejména mozek), může za popsaných okolností u postižené osoby snadno dojít ke vzniku závažných poranění představujících těžkou újmu na zdraví, ať už ve formě poškození životně důležitého orgánu ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., případně též ve formě delší dobu trvající poruchy zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Pokud dovolatel výše specifikovaným předmětem udeřil poškozeného do hlavy, a to hned dvakrát a minimálně ve druhém případě již se značnou intenzitou, pak si při znalosti všech rozhodných skutkových okolností musel být vědom, že inkriminovaným počínáním může způsobit poškozenému vážnou újmu na zdraví, a pro případ, že se tak stane, s tím - s ohledem na způsob provedeného útoku - musel být přinejmenším srozuměn (§4 písm. b/ tr. zák.).
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí obou soudů lze v dovolatelem namítaném směru považovat za rozhodnutí věcně správná a neobsahující vytýkaná pochybení.
Dovolání obviněného V. T. bylo tedy podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Opodstatnění tudíž nebylo možno přiznat ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., protože nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler