ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1537.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1537/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. ledna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 50 To 255/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 14/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 3 T 14/2006, byl obviněný D. H. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v P. dne 3. 11. 2005 kolem 12.00 hod. ve F. ulici ve směru od ulice U. řídil osobní automobil zn. Renault Express, na křižovatce ulic F. – U. – S. a B. se při odbočení vlevo střetl s osobním automobilem zn. Kia Sorento, řidiče J. S., ačkoli mu byl rozhodnutím Městského úřadu P., odbor správní a dopravní, č. j. SD-2098/2005-PŘ-37-Sch, SD-228/2005-Ř-5-Šm, SD-1052/2005-PŘ-25-Šm, SD-1131/2005-PŘ-22-Šm ze dne 29. 8. 2005, které nabylo právní moci dne 5. 10. 2005, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí“. Za to byl podle §171 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu soud současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 50 To 255/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. zák. pak obviněného podle §171 odst. 1 tr. zák. nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. zároveň obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 7. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a současně i proti nezrušenému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel připustil, že dne 3. 11. 2005 řídil osobní automobil a stal se přímým účastníkem dopravní nehody. Nic nenamítal ani proti skutkovému zjištění soudů, podle kterého dne 29. 8. 2005 vydal Městský úřad v P. rozhodnutí, kterým mu vyslovil zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Potvrdil také, že se dne 19. 9. 2005 okolo 13:30 hodin dostavil na Městský úřad v P., kde se mu úřednice - svědkyně K. - snažila předat obálku s předmětným rozhodnutím, avšak tuto obálku nepřevzal. Za zásadní pro posouzení otázky jeho viny trestným činem podle §171 odst. 1 tr. zák. však dovolatel považuje zjištění, zda byl vůbec dotyčnou úřednicí poučen o důsledcích nepřevzetí této zásilky a pokud ano, zda bylo toto poučení řádné a splňovalo veškeré podmínky explicitně vymezené v §24 odst. 3 tehdy účinného zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Pouze při striktním dodržení tam uvedených předpokladů totiž lze dovozovat fikci doručení rozhodnutí správního orgánu a v návaznosti na ni vznik právní moci předmětného rozhodnutí; v souvislosti s tím také naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. jednáním dovolatele.
Soudy obou stupňů podle dovolatele především na základě neurčité, či spíše nepravdivé svědecké výpovědi úřednice K. učinily nesprávný skutkový závěr, podle kterého mu jmenovaná měla sdělit, resp. poučit jej o tom, že pokud předmětnou zásilku nepřevezme, bude považována za doručenou. Jakkoli si je dovolatel vědom, že v řízení o dovolání je „do jisté míry problematické“ hodnotit provedené důkazy, resp. nesprávnost skutkových zjištění soudů, odkázal současně na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze v rámci dovolání namítat i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů či jejich procesní pochybení, pokud tyto měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tvrzení svědkyně K., že ho řádně poučila o důsledcích nepřevzetí zásilky obsahující správní rozhodnutí, jímž mu byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel, považuje dovolatel za neprokázané a v tomto smyslu odkázal na argumentaci obsaženou již v odůvodnění dříve podaného odvolání. Dovolatel je navíc přesvědčen, že ani podle skutkových zjištění, jak je vzaly soudy za prokázané, nelze dovozovat fikci doručení předmětného správního rozhodnutí.
Ve shora uvedeném směru namítl, že soudy se věcí důsledně nezabývaly také z toho hlediska, zda ho svědkyně K. řádně poučila v tom smyslu, že pouze bezdůvodné odepření převzetí zásilky má za následek fikci doručení podle §24 odst. 3 správního řádu. Z dikce citovaného zákonného ustanovení přitom vyplývá, že i kdyby ho svědkyně skutečně poučila o tom, že pokud si zásilku nepřevezme, pak se má za doručenou, avšak zároveň v rámci poučení neuvedla, že se musí jednat o bezdůvodné odepření převzetí, nemohla by za tohoto stavu pro zjevný a zásadní nedostatek v poučení zákonná fikce doručení vůbec nastat. K takové situaci dle dovolatele došlo právě v nyní posuzovaném případě.
S ohledem na výše uvedené důvody proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 50 To 255/2007, a poté aby přikázal tomuto soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v daném případě je třeba plně souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který se výše rekapitulovanou argumentací dovolatele podrobně zabýval v rámci projednávání jeho řádného opravného prostředku a dospěl k závěru, že fikce doručení předmětného rozhodnutí o zákazu činnosti řízení motorových vozidel byla naplněna, neboť pokud adresát odmítne písemnost bezdůvodně převzít a pokud ho úředník předávající rozhodnutí poučí, považuje se toto rozhodnutí za doručené. Z provedeného dokazování přitom podle státní zástupkyně jednoznačně vyplynulo, že v posuzovaném případě takto postupováno bylo.
Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně konstatováním, že dovolání obviněného D. H. je dovoláním zjevně neopodstatněným. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný D. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, podle níž nebylo prokázáno, zda ho vůbec úřednice Městského úřadu v P. – svědkyně A. K. – dne 19. 9. 2005 při jeho návštěvě úřadu poučila o důsledcích nepřevzetí zásilky obsahující správní rozhodnutí, jímž mu byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel. Tato námitka směřuje de facto vůči způsobu, jakým oba soudy v tomto směru hodnotily provedené důkazy, zejména obsah svědeckých výpovědí jmenované svědkyně a jejích kolegů M.S. a M. V. na straně jedné a jeho výpověď spolu s výpovědí svědkyně Z. D. na straně druhé. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatel primárně spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. V této části dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Výše uvedenou námitku proto pod shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
S ohledem na navazující dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud poznamenává, že si je vědom existence judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94), v nichž bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění (i ve vztahu k objasnění otázky, zda byl poučen svědkyní K. o důsledcích nepřevzetí příslušné zásilky obsahující správní rozhodnutí) a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svém rozhodnutí je dostatečně vyložil a odůvodnil. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku na str. 2, 3, soud podrobně vysvětlil jak důvody, proč uvěřil tvrzení svědkyně K. a jejích kolegů, tak i důvody, pro které nepovažoval za věrohodnou verzi obviněného a svědkyně D. Odvolací soud na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně navázal a také on v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.) svůj postup náležitě vysvětlil (viz str. 3 napadeného rozsudku).
Na tomto místě je k námitkám dovolatele dále třeba v obecné rovině poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a zejména pak rozsudek soudu prvního stupně, jak již bylo uvedeno, dle názoru Nejvyššího soudu splňují.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však obviněným uplatněn právně relevantně námitkou, podle níž i za předpokladu, že by jej svědkyně K. obecně poučila o tom, že pokud si rozhodnutí nepřevezme, dojde k zákonné fikci jeho doručení podle §24 odst. 3 správního řádu, nemohla tato fikce nastat, jestliže nebylo z výpovědi svědkyně zároveň zjištěno, že by mu také výslovně sdělila, že se musí jednat o bezdůvodné odepření převzetí zásilky (zde rozhodnutí).
K opodstatněnosti této námitky dovolatele učinil Nejvyšší soud následující závěry:
Podle §24 odst. 3 správního řádu, v tehdy účinném znění, odepřel-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, byla doručena dnem, kdy její přijetí bylo odepřeno; na to musel doručovatel adresáta upozornit. Při konstrukci citovaného zákonného ustanovení vycházel zákonodárce z principu, podle něhož je svrchovaným právem adresáta přijetí písemnosti odmítnout. Nechtěl-li adresát písemnost převzít, aniž by pro to uvedl nějaký konkrétní důvod, musel být doručovatelem výslovně a srozumitelně poučen o následcích takového odmítnutí, tedy především o vzniku fikce doručení. Poučení bylo možno učinit ústně, písemně i kombinovaně. Za den doručení se považoval den, kdy adresát bezdůvodně odepřel písemnost přijmout. V případech, kdy se adresát odmítl nechat ve smyslu ustanovení §24 odst. 3 správního řádu poučit, bylo třeba vycházet z toho, že řádně poučen byl. Za důvodné odmítnutí přijetí písemnosti lze pak zpravidla považovat zejména ty případy, kdy adresát namítal záměnu osob, popř. existenci zastoupení a tím povinnost doručovat zvolenému zástupci. Dalším možným důvodným odmítnutím byl i poukaz na existenci opatrovníka, kterému bylo nutno doručovat. Pokud bylo odmítnutí převzít zásilku shledáno důvodným, považovala se za nedoručenou. Žádnou podobnou alternativu, jež by jej mohla vést k důvodnému odmítnutí doručovaného rozhodnutí, však obviněný ve svém dovolání neuvádí.
Předmětná věc je specifická tím, že dovolatel se dne 19. 9. 2005 dostavil na Městský úřad P. původně za jiným účelem, přičemž při jednání mu úřednice A. K. mj. sdělila, že má u ní k vyzvednutí zásilku obsahující správní rozhodnutí, jímž mu byl vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a vyzvala ho k jejímu převzetí. Poté, co mu její obsah byl sdělen, dovolatel výslovně odmítl zásilku přijmout, aniž pro to uvedl nějaký konkrétní důvod. A. K. jej pak poučila o důsledcích takového jednání, resp. o tom, že v takovém případě bude rozhodnutí podle zákonné fikce tímto dnem považováno za doručené. Obviněný ani poté doručovanou písemnost nepřevzal a opustil kancelář s vysvětlením, že se musí poradit, což mu svědkyně umožnila. Poté se již do kanceláře nevrátil. Z uvedeného počínání dovolatele a rovněž z jeho žádosti, aby svědkyně „dělala, že tam nebyl“, lze bez pochybností dovodit jeho úmysl odepřít přijetí zásilky (doručení) a vyhnout se tím právním účinkům rozhodnutí, které obsahovala. V tomto směru je nutno na jeho obstrukční jednání ve vztahu k doručování předmětné písemnosti nahlížet jako na bezdůvodné odmítnutí jejího převzetí, když nebyly zjištěny žádné objektivní okolnosti, které by mu bránily doručovanou písemnost (rozhodnutí) přijmout.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že za stavu, kdy svědkyně A. K. v poučení ve smyslu §24 odst. 3 správního řádu výslovně neuvedla, že fikce doručení písemnosti nastává pouze tehdy, je-li odepření jejího převzetí bezdůvodné, nebyly podmínky fikce doručení splněny. Doručující orgán totiž ani není ze zákona povinen zjišťovat důvody, pro které adresát odmítá zásilku převzít. Především však argumentace dovolatele zcela popírá obsah citovaného ustanovení zákona, jehož cílem bylo předcházet poměrně častým situacím, kdy adresát písemnosti tuto nejen odmítá přijmout, ale jejímu převzetí se záměrně vyhýbá, a z tohoto důvodu nekomunikuje s doručujícím orgánem, který tak ani nemá možnost jej o důsledcích nepřijetí písemnosti poučit. Podobně se zachoval také dovolatel, který věděl o tom, že svědkyně A. K. mu hodlá doručit jemu adresovanou zásilku obsahující předmětné správní rozhodnutí. V okamžiku, kdy tuto skutečnost zjistil a byl svědkyní obecně poučen o tom, že účinky doručení rozhodnutí nastanou, i pokud si je nepřevezme, z místnosti odešel a navzdory předchozímu ujištění se zpět nevrátil, aniž by projevil jakýkoliv zájem o další jednání či o případné podrobnější informace (poučení). Na to správně na str. 4 svého rozhodnutí poukazuje i odvolací soud.
Ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí přitom dovolatel jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, především pak s vědomím toho, že k fikci doručení došlo, i když rozhodnutí nepřevzal, a že tímto rozhodnutím mu byl dne 29. 8. 2005 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 24 měsíců. Zároveň si jako student vysoké školy musel být přinejmenším v hrubých rysech vědom i toho, že po uplynutí lhůty k podání opravného prostředku se předmětné rozhodnutí stane pravomocným a vykonatelným. Přesto se rozhodl zákaz řízení nerespektovat a dne 3. 11. 2005 při řízení osobního automobilu způsobil dopravní nehodu.
Za výše konstatovaného stavu věci pak soudům nelze vytknout, pokud v jednání dovolatele spatřovaly trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož znaky naplnil jak po objektivní, tak po subjektivní stránce.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného D. H. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného D. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler