ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.42.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 42/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2009, č. j. 12 To 356/2009-286, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 119/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 T 119/2009-248, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěných dnech v období nejméně od začátku roku 2009 do 9. března 2009 v bytě na ubytovně v ulici H. ve S., okres H. K., kde žil ve společné domácnosti se svou družkou M. E., , a s jejími čtyřmi nezletilými dětmi a jedním jejich nezletilým dítětem, působil R. E., psychické a fyzické útrapy tím, že mu vulgárně nadával, urážel ho, opakovaně ho nepřiměřeně trestal, zejména bitím rukou, páskem, kuchyňským náčiním a kopáním do různých částí těla, čímž mu způsoboval mnohočetné hematomy na těle a obličeji, nechával ho hladovět, zakazoval mu spát v posteli, nechával ho spát na podlaze bez jakékoliv přikrývky, ráno ho budil kopáním do celého těla a opakovaně ho nutil přespávat ve společném sociálním zařízení na chodbě ubytovny, přičemž jeho jednání vyvrcholilo dne 9. března 2009 kolem 9:00 hod., kdy poté, co se R. E. pomočil, ho surově zbil páskem v chodbičce bytu“. Za tento trestný čin byl podle §215 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu soud uložil současně trest vyhoštění na dobu deseti let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 10. 2009, č. j. 12 To 356/2009-286, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 10. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, které současně směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že týráním ve smyslu §215 odst. 1 tr. zák. se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále určitou trvalostí a konečně tím, že osoba vystavená takovému jednání je pociťuje jako těžké příkoří. Podle jeho názoru však doba dvou měsíců a jednoho týdne, po kterou se měl dopouštět trestného jednání vůči poškozenému R. E., s přihlédnutím k intenzitě jednotlivých dílčích aktů, jejich časovému rozvržení a v důsledku toho k intenzitě jeho jednání jako celku, znak trvalosti resp. soustavnosti ještě nenaplňovala. Zároveň nebyla splněna ani další podmínka pro naplnění pojmu „týrání“ ve smyslu §215 tr. zák., a sice že osoba vystavená jednání pachatele je pociťuje jako těžké příkoří. V této souvislosti dovolatel poukázal na výpověď poškozeného R. E. z hlavního líčení, podle níž nevnímal jeho jednání jako pro něj silně úkorné, ale naopak jako přiměřené četnosti a závažnosti svých prohřešků. Z výše uvedených důvodů pak závěr obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., nelze považovat za správný a odpovídající zákonu.
Dovolatel soudům vytkl také to, že ve zjištěném skutku nesprávně spatřovaly naplnění kvalifikačního znaku „spáchání činu zvlášť surovým způsobem“ podle odstavce 2 písm. a) §215 tr. zák., neboť je přesvědčen, že jeho jednání se nevyznačovalo takovou mírou hrubosti a bezcitnosti, která by se výrazně vymykala z běžného rámce základních skutkových podstat většiny trestných činů týrání svěřené osoby. Proto také v tomto směru shledává v rozhodnutích obou soudů vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zák.
Na základě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel s odkazem na obsah ustanovení §57 odst. 1 tr. zák. namítl, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Zdůraznil, že jednání, pro něž byl odsouzen, především nesměřovalo proti bezpečnosti majetku a neohrožovalo bezpečnost více lidí. Směřovalo výhradně vůči jediné osobě - poškozenému R. E., který se navíc již nenachází na území České republiky. Tu opustil záhy poté, co proti dovolateli bylo zahájeno trestní stíhání. Přitom není dán žádný odůvodněný předpoklad, že by se poškozený do České republiky vrátil a hodlal zde opětovně pobývat. Podle dovolatele není současně dán ani žádný jiný obecný zájem, který by vyžadoval, aby mu byl uložen trest vyhoštění. Existenci takového zájmu ostatně nedovodil ani odvolací soud, který se omezil toliko na konstatování, že se dovolatel dopustil trestné činnosti na území České republiky, což však samo o sobě důvodnost uložení trestu vyhoštění nezakládá. Bez splnění všech podmínek uvedených v §57 odst. 1 tr. zák. je tedy v případě dovolatele nutno považovat uložený trest vyhoštění za takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2009, č. j. 12 To 356/2009-286, a dále rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 T 119/2009-248, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresního soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky dovolatele proti výroku o vině, resp. směřující proti soudy použité právní kvalifikaci skutku, sice obsahově naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nejsou důvodné. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na skutečnost, že zlé nakládání obviněného s poškozeným bylo mimořádně intenzivní a překročilo míru brutality obvyklou u tohoto typu trestné činnosti. Obviněný nezletilého poškozeného nejen nepřiměřeně tělesně trestal bitím rukama nebo i pomocí různých předmětů, ale navíc ho též kopal, a to zřejmě i bez návaznosti na nějaký konkrétní přestupek (viz např. buzení kopáním do těla). Toto fyzické násilí pak kombinoval i s dalšími formami týrání, když poškozeného vulgárně urážel, nechával ho hladovět a znemožňoval mu, aby způsobem běžným v civilizované společnosti uspokojoval svoji potřebu spánku. Takto intenzívní jednání provozované po dobu více než dvou měsíců pak podle názoru státního zástupce lze právě ve světle dovolatelem uváděné „nepřímé úměry“ mezi intenzitou jednání pachatele a délkou jeho jednání právem považovat za jednání charakterizované vedle vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti též určitou trvalostí.
Za prakticky vyloučenou pak státní zástupce považuje možnost, že by poškozený jako týraná osoba jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě akceptoval a nevnímal je úkorně. O tom, že poškozený takto jednání obviněného skutečně vnímal, svědčí závěry ve věci provedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Pokud dovolatel odkázal na výpověď poškozeného u hlavního líčení, je třeba vzít v úvahu, že šlo o výpověď oproti přípravnému řízení zásadně změněnou a soudy této pozdější výpovědi neuvěřily. K námitkám dovolatele vůči právnímu posouzení jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty podle §215 odst. 2 písm. a) tr. zák., tj. že čin spáchal „zvlášť surovým způsobem“, státní zástupce připomněl skutková zjištění soudů, podle nichž byla na těle poškozeného shledána poranění, především mnohočetná kontuzní ložiska a hematomy různého stáří, které svědčí o vícenásobném intenzivním týrání a s tím spojených opakovaných traumatech poškozeného. Zjištěná poranění svědčila o tom, že ze strany dovolatele docházelo k opakovanému tlučení poškozeného do již dříve způsobených modřin (hematomů), což lze nepochybně považovat za jednání překračující míru brutality běžnou ve většině případů zlého nakládání dospělých osob s nezletilými dětmi, které jsou v jejich péči nebo výchově. Míru brutality u tohoto typu trestné činnosti obvyklou překročilo jednání obviněného též vzhledem ke kombinaci různých forem týrání. Skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v návaznosti na okolnosti rozvedené v odůvodnění obou soudních rozhodnutí v posuzovaném případě odpovídají všem znakům trestného činu týrání svěřené osoby spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Z hlediska obsahu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265h odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dle názoru státního zástupce dovolatel relevantně namítl, že mu jako nepřípustný - vzhledem k absenci zákonných podmínek - neměl být uložen trest vyhostění. Avšak ani v tomto případě nelze jeho námitky považovat za důvodné. Přestože v daném případě nelze dovodit, že by pobytem dovolatele na území České republiky byla obecně ohrožena bezpečnost lidí nebo majetku, lze na straně druhé jiný obecný zájem (jako předpoklad pro uložení trestu vyhoštění) spatřovat v zájmu na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizí státní příslušníci, kteří mají sklony k páchání trestné činnosti a kteří jinak nemají na území republiky žádné trvalejší pracovní, rodinné ani jiné vazby. To je podle státního zástupce právě případ dovolatele, který se sice na území České republiky mimo souzeného skutku jiné trestné činnosti nedopustil, byl však již třikrát soudně trestán na Slovensku (dne 5. 6. 2009 bylo rozhodnuto podle §411 odst. 1 tr. ř. o jeho předání na Slovensko k výkonu tam uloženého trestu), kde je proti němu v současné době vedeno další trestní stíhání. Dovolatel přitom střídavě pobýval v České republice i na Slovensku, v České republice pracoval pouze příležitostně a neměl zde vazby k jiné osobě kromě M. E., která však později odcestovala zpět na Slovensko. Zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění tak podle státního zástupce splněny byly.
Státní zástupce proto své písemné vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání zároveň vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, že poškozený R. E. ve skutečnosti nepociťoval jeho jednání vůči své osobě jako úkorné, nýbrž jako adekvátní trest za své prohřešky. Tato námitka, jakkoli se z hlediska naplnění znaků trestného činu podle §215 tr. zák. jeví jako hmotně právní, totiž primárně vychází z polemiky se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Týká se tedy procesní stránky věci. Dovolatel zde soudům především vytkl, že za pravdivou považovaly výpověď poškozeného z přípravného řízení svědčící v dovolatelův neprospěch a naopak nepřihlédly k výpovědi poškozeného v hlavním líčení před soudem, kde uvedl, že vnímal trestání ze strany dovolatele nikoliv jako těžké příkoří, ale jako v podstatě přiměřená výchovná opatření odpovídající jeho proviněním.
Dovolatel tak svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních -byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Proto shora uvedenou námitku pod dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Na tomto místě je třeba uvést, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže závěry soudů zjevně nemají žádnou vazbu na obsah jimi provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však soud prvního stupně ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Otázce věrohodnosti výpovědí poškozeného věnoval zvýšenou pozornost a náležitě vysvětlil, proč považoval za věrohodnou jeho prvotní výpověď z přípravného řízení a proč její pozdější změnu ve prospěch obviněného naopak shledal účelovou, resp. učiněnou pod tlakem matky (viz str. 3 a zejména str. 4 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) tento závěr soudu prvního stupně akceptoval jako správný, přičemž své rozhodnutí zároveň náležitě (§134 ods. 2 tr. ř.) odůvodnil (viz str. 3 až 5 odůvodnění napadeného usnesení).
S ohledem na výše rozvedený obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. je zřejmé, že obviněný jej uplatnil právně relevantně námitkou, že skutková zjištění vtělená do tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž se dopouštěl trestného jednání vůči R. E. v období pouze dvou měsíců a jednoho týdne, nenaplnilo s přihlédnutím k popsané intenzitě inkriminovaných aktů a jejich časovému rozvržení znak trvalosti požadovaný u trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Pod uplatněný důvod dovolání spadá rovněž argumentace dovolatele stran absence znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §215 odst. 2 písm. a) tr. zák. v jeho jednání, který spočívá ve spáchání činu „zvlášť surovým způsobem“. Při posuzování opodstatněnosti výše uvedených námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině připomenout, že trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. U nezletilého dítěte to mohou být nejen rodiče, resp. jeden z nich, ale např. i druh matky, který s ní a nezletilým dítětem žije ve společné domácnosti. Péče a výchova se z jeho strany může projevovat např. ve společném podílení se na hrazení potřeb nezletilého dítěte a zejména také v uplatňování výchovných opatření vůči němu.
Týráním se pak rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí. Zákon přitom blíže nestanoví dobu, po kterou musí zlé nakládání se svěřenou osobou trvat. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat jak vzhledem k délce zlého nakládání, tak i ke stupni jeho intenzity. Přitom se však nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné, jak se mylně domnívá dovolatel .
K týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle §215 tr. zák. může dojít i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku či duševním schopnostem nebyla schopna sama se o sebe starat (např. neposkytováním přiměřené stravy apod.). Zlé nakládání přitom nemusí spočívat jen v působení fyzických útrap, ale též v jednání, jehož důsledkem jsou psychické útrapy postižené osoby.
Zvlášť surovým způsobem ve smyslu odstavce 2 písm. a) §215 tr. zák. se rozumí zlé nakládání s týranou osobou s výraznou mírou brutality, která se již vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Za jednu z forem zvlášť surového jednání se považuje i opakované tlučení týrané osoby do modřin, které nejsou ještě zhojeny . Pokud jde o zavinění, pak ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí i zavinění z nedbalosti (srov. §6 písm. b/ tr. zák.).
V projednávané věci soudy při svém rozhodování výše uvedené zásady neporušily.
Oba soudy vycházely ze zjištění, že obviněný (dovolatel) žil ve společné domácnosti nejen se svou družkou M. E., ale i s jejími čtyřmi nezletilými dětmi a jedním jejich společným dítětem. Vůči všem dětem (včetně nezletilého R. E.) dovolatel uplatňoval výchovná opatření, jimiž reagoval na jejich chování, usměrňoval je a tím bezprostředně ovlivňoval jejich vývoj. Byť toto jeho postavení k nevlastním dětem mělo podklad zřejmě jen v nevýslovné dohodě s jeho družkou jako matkou dětí, soudy nepochybovaly o tom, že vzniklo s jejich oboustranným souhlasem. Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění dále vyplynulo, že vůči poškozenému R. E., používal dovolatel po dobu více než dvou měsíců nepřiměřených „výchovných prostředků“, které kromě tělesného trestání bitím rukama, případně nějakými předměty (páskem, kuchyňským náčiním), spočívaly rovněž v tom, že ho kopal do různých částí těla, obličej nevyjímaje, čímž mu způsoboval mnohočetné hematomy. Z lékařské zprávy o ambulantním vyšetření poškozeného ze dne 9. 3. 2009 soud zjistil, že na jeho těle byla shledána mnohočetná opakovaná kontuzní ložiska různého stáří. Podle zprávy dětského lékaře z téhož dne pak byla na tváři poškozeného pod pravým okem shledána kožní eroze s krustou. Toto intenzivní fyzické násilí dovolatel kombinoval s dalšími formami týrání. Poškozeného verbálně urážel, nechával ho hladovět a zakazoval mu spát v posteli. Poškozený musel opakovaně spát bez přikrývky na zemi nebo přespávat na společném sociálním zařízení na chodbě ubytovny. Popsané zacházení dovolatele s poškozeným ukončil až příjezd pracovnic OSPOD přivolaných dne 9. 3. 2009 na ubytovnu sousedkami - svědkyněmi M. a R. S.
Výše uvedené specifické okolnosti případu i podle názoru Nejvyššího soudu plně odůvodňují závěr, že obviněný si vůči nezletilému R. E. počínal způsobem, který nelze hodnotit jinak než jako týrání osoby svěřené do jeho péče a výchovy ve smyslu §215 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k intenzitě fyzických útoků, kdy nezletilého opakovaně tloukl a především kopal do celého těla včetně obličeje a bil ho i do modřin, které ještě ani nebyly zcela zhojeny (viz výše uvedený výklad pojmu „zvlášť surovým způsobem“), bylo zcela namístě jeho jednání posoudit též podle kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu ve smyslu odstavce §2 písm. a) §215 tr. zák. Pokud soudy zjištěný skutek právně posoudily jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., lze jejich rozhodnutí považovat za věcně správná.
Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí spočívá – ve vztahu k relevantně vytýkaným vadám - na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho námitky neshledal jakkoliv opodstatněnými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Tento dovolací důvod obviněný relevantně uplatnil námitkou, že v jeho případě nebyly dány podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle §57 tr. zák., protože nesplňoval všechna kritéria předpokládaná v ustanovení §57 odst. 1 tr. zák., konkrétně ta, že trest vyhoštění z území republiky lze uložit jen v případech, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle přesvědčení dovolatele však v jeho případě nebylo možno k výše uvedeným závěrům dospět s ohledem na specifickou povahu trestného činu, kterým byl uznán vinným.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že v předmětné trestní věci, kdy jeho jednání směřovalo výlučně vůči jediné osobě - poškozenému R. E., nelze bez pochybností dovodit, že by jeho pobytem na území republiky byla určitým způsobem ohrožena bezpečnost lidí nebo majetku. Pod pojem „jiný obecný zájem“, který zákon nijak blíže nedefinuje, však nepochybně patří ochrana zákonem chráněných hodnot v širším smyslu, tedy zájem na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizí státní příslušníci, kteří mají sklony k páchání trestné činnosti a nemají při tom na území republiky žádné pracovní, rodinné ani jiné vazby. Dovolatel se sice na území České republiky mimo projednávaného skutku jiné trestné činnosti nedopustil, avšak je podle zjištění soudu prvního stupně byl ve svém domovském státě opakovaně soudně trestán a je zde proti němu vedeno další trestní stíhání (viz str. 6 rozsudku). V České republice pracoval pouze příležitostně, neměl status uprchlíka ani žádné rodinné či obdobné vazby k jiné osobě kromě M. E., která však odcestovala zpět na Slovensko.
Lze tedy uzavřít, že uložení trestu vyhoštění v dovolatelově případě vyžadoval obecný zájem (§57 odst. 1 tr. zák.). To znamená, že mu nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Námitkám dovolatele proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, byť odůvodnění rozhodnutí obou soudů - pokud jde o uložení trestu vyhoštění - jsou poněkud kusá a nevýstižná. Podle §265a odst. 4 tr. zák. však dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. K. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněných částech pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler