ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.746.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 746/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání, které podal obviněný J . L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2009, č. j. 4 To 100/2009-213, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 146/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 2. 2009, č. j. 2 T 146/2008-178, byli obvinění J. L. a T. L. uznáni vinnými trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. na skutkovém základě, že „dne 8. 6. 2008 kolem 00.45 hodin v O. – K. v restauraci U C. na ulici H., během oslavy zaměstnanců firmy KSR Industrial, s. r. o., O., za přítomnosti více osob, obviněný J. L. po předchozí slovní rozepři napadl Ing. M. Ch. tak, že do něj strčil tak silně, že upadl na zem, kde jej následně přiklekl a opakovaně udeřil pěstí do obličeje, přičemž v dalším fyzickém napadení mu zabránila L. S., kterou krátce nato napadl obviněný T. L. tak, že ji chytil zezadu oběma rukama za ramena a prudce ji odhodil na hranu pódia; v důsledku uvedeného jednání utrpěl Ing. M. Ch. zranění – tržně zhmožděnou ránu v oblasti pravého obočí, zhmoždění oblasti pravého obočí, zlomeninu zevního horního řezáku vpravo a zhmoždění oblasti krční páteře s dobou léčení do 11. 7. 2008 a L. S. utrpěla zranění – zhmoždění zad v dolní hrudní a bederní krajině a zhmoždění levé hýžďové krajiny s dobou léčení do 30. 6. 2008, přičemž po uvedenou dobu byli poškození omezeni v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí uvedených zranění a poškozený Ing. M. Ch. byl rovněž nucen omezit pobyt v horkém, vlhkém a prašném prostředí“. Za tyto trestné činy byli oba obvinění podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody, J. L. v trvání čtyř měsíců a T. L. v trvání dvou měsíců. Výkon trestu soud výrokem podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. oběma obviněným podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak rozhodl o povinnosti obviněného J. L. zaplatit poškozenému Ing. M. Ch., na náhradě škody částku 17.050,- Kč a obviněného T. L. zaplatit poškozené L. S., částku 16.946,- Kč.
O odvoláních obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. 4 To 100/2009-213, jímž podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v celém rozsahu nabyl právní moci dne 20. 5. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný J. L. dovolání , kterým zároveň napadl ohledně své osoby ve výrocích o vině a trestu též rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný především provedl vlastní rozbor důkazní situace v předmětné trestní věci. Na tomto základě pak dospěl k přesvědčení, že výsledky provedeného dokazování neumožňují dovodit závěr o jeho vině trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatele byla věc posouzena v rozporu se zásadou presumpce neviny, když v této souvislosti poukázal na rozdílný popis inkriminovaného konfliktu všech na něm zúčastněných osob i přihlížejících svědků. Dovolatel přitom nijak nepopírá, že mezi ním a poškozeným Ing. Ch. došlo k fyzickému konfliktu. Nesouhlasí však se skutkovými závěry, podle nichž to byl on, kdo jako první napadl poškozeného. Verzi poškozených Ing. Ch. a L. S. pak podle něj nepotvrzuje ani výpověď svědkyně H. R. z hlavního líčení, z níž soudy vycházely a která se neshodovala jednak s výpovědí poškozené, pokud jde o průběh konfliktu, a jednak s výpovědí svědka R., pokud jde o jeho údajnou snahu zamezit dalšímu pokračování šarvátky. Poškozená L. S. navíc podle dovolatele předložila orgánům činným v předmětném trestním řízení protichůdné lékařské zprávy, z nichž má postupně vyplývat, že před vyšetřením v nemocnici dne 10. 6. 2008 měla v oblasti I. poloviny dolní části zad hematom, při následném vyšetření téhož dne v nemocnici neměla mít v oblasti zad hematom žádný a konečně dne 13. 6. 2008 při vyšetření v soukromé ordinaci v P. měla mít hematom v celé bederní oblasti vlevo o velikosti 31 x 23 cm. S uvedenými otázkami se podle dovolatele soud dostatečně nevypořádal. Pochybil i v tom, že nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování ve vztahu k tomu, jak vlastně vznikla fotografie poškozeného Ing. Ch., zda byla či nebyla pořízena v téže soukromé ordinaci v P., kterou ovšem poškozený podle svých slov ovšem nikdy neměl navštívit.
Dovolatel zároveň poukázal na rozpory ve výpovědích dalších svědků, které podle soudů obou stupňů měly svědčit pro verzi poškozených. Tyto výpovědi byly podle jeho názoru projevem loajality ke svému zaměstnavateli Ing. Ch., kterým zřejmě byli svědkové ovlivněni. Soud prvního stupně jim však přesto uvěřil a jako záměrně zkreslené a účelové naopak odmítl výpovědi svědků, kteří potvrzovali verzi obviněných a kteří u poškozeného zaměstnáni nebyli. Soudy přitom nevzaly v úvahu ani další důležitou skutečnost, že podle svědků R. a H. se toho večera v baru odehrálo více incidentů. To podle dovolatele jeho vinu ještě více zpochybňuje. V návaznosti na chybné vyhodnocení ve věci provedených důkazů pak dovolatel soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytkl, že „nesprávně právně posoudily“ skutek, který se za okolností popsaných ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti vůbec nestal.
V další části dovolání obviněný namítl, že i za předpokladu, že by k předmětnému incidentu došlo, z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že z jeho strany se jednalo o nutnou a zcela přiměřenou obranu vůči útoku poškozeného Ing. Ch. Pokud by soudy ani za těchto okolností z nějakého důvodu neučinily závěr, že dovolatel jednal v nutné obraně, pak neměly jeho činu přisuzovat takovou intenzitu a společenskou nebezpečnost, která je nezbytná pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu, protože v daném konkrétním případě mohlo jít nejvýše o přestupek.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podaného dovolání napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a zejména důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že s odkazem na žádný z nich se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přitom namítat nesprávnou aplikaci hmotného práva a nikoli nesprávnosti v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Z podaného dovolání je podle státního zástupce zřejmé, že dovolatel brojí především proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů, o které soudy obou stupňů opřely svůj právní závěr, že se společně s obviněným T. L. dopustil trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za předpokladu, že by obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen takové námitky, bylo by nutno jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněnou, označil státní zástupce výhradu obviněného, že jeho jednání nedosahovalo takové společenské nebezpečnosti, aby mohlo být z materiálního hlediska posouzeno jako trestný čin. V uvedené souvislosti státní zástupce poukázal na skutková zjištění soudů obou stupňů, ze kterých zřetelně vyplynulo, že obviněný do poškozeného Ing. M. Ch. nejdříve strčil s takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem, kde jej přiklekl a opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje, přičemž poškozený v důsledku tohoto útoku utrpěl poruchu zdraví s následnou dobou léčení od 8. 6. 2008 do 11. 7. 2008 s tím, že byl omezen v obvyklém způsobu života zejména v důsledku bolestivosti utrpěných zranění. S odkazem na ustálenou soudní praxi (viz rozhodnutí č. 16/1986 SbRt.), pak státní zástupce konstatoval, že v případě poškozeného veškeré „atributy“ charakterizující pojem „ublížení na zdraví“ v trestněprávní rovině trvaly celkem třiatřicet dní. Proto podle jeho názoru nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že jednání vůči poškozenému nemělo intenzitu nezbytnou pro posouzení jeho skutku jako trestného činu a že tedy neodpovídalo ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. V úvahu je nutno vzít i to, že se obviněný J. L. dopustil v jednočinném souběhu dvou trestných činů (také trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.).
Své písemné vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně připomněl, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil pro ten případ, že by dovolací soud hodlal vydat jiné rozhodnutí, než je specifikováno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání obviněného) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu obviněný neuplatnil a ani by nepřicházela v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá, obviněným uplatněná alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, jimiž napadl proces dokazování, zejména pokud jde o způsob jeho provedení, rozsah a hodnocení provedených důkazů, tj. především námitky týkající se posouzení svědeckých výpovědí poškozených Ing. M. Ch., L. S., jakož i výpovědí dalších svědků, kteří měli potvrzovat jejich verzi konfliktu, jako věrohodných; a dále výtky vůči posouzení mechanismu vzniku zranění poškozených a následků těchto zranění. Dovolatel zde soudům vytkl v podstatě to, že porušily zásadu in dubio pro reo , když při neakceptování jeho obhajoby a po dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a kvalitě vycházely ze skutkových zjištění, která neodpovídala skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a zároveň s poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu, podle níž se pouze bránil útoku poškozeného Ing. Ch. a jednal tak v intencích nutné obrany podle §13 tr. zák., pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, protože výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. mohl být uznán vinným. Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil z větší části jen na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Námitkám proti skutkovým zjištěním soudů - podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - je s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - možno za určitých okolností přiznat relevanci i v dovolacím řízení. Jedná se o takové případy, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí buď zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci se soud prvního stupně ve svém rozsudku provedenými důkazy náležitě zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti a okolnostem jejího spáchání za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména str. 8 rozsudku). Odvolací soud pak v rámci provedeného přezkumu a po doplněném dokazování při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal. Důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně ve skutkových i právních závěrech správným, a také důvody, pro které odmítl návrh obviněného (dovolatele) na doplnění dokazování, v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě vysvětlil (viz zejména str. 3 - 7 napadeného usnesení).
K námitce dovolatele týkající se rozsahu provedeného dokazování, resp. zamítnutí jeho důkazního návrhu odvolacím soudem, Nejvyšší soud jako obiter dictum dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu splňuje.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, kde namítl, že i pokud by zaútočil na poškozeného Ing. M. Ch. způsobem, jak byl soudem prvního stupně popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, nedosahoval by tento útok intenzity (společenské nebezpečnosti) potřebné k posouzení jeho jednání jako trestného činu.
Při posuzování toho, zda soudy nesprávně posoudily skutek jako trestný čin (resp. trestné činy) vzhledem k absenci jeho materiálních znaků (§3 odst. 2 tr. zák.), dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že při hodnocení tzv. materiální stránky trestného činu se soud za účinnosti trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) musel řídit hledisky demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., tedy zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 43/1996 SbRt.).
Z obsahu tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že obviněný (dovolatel) z malicherných příčin v restauraci a za přítomnosti více osob nejprve do poškozeného Ing. M. Ch. strčil s takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem. Poté ho „přiklekl“ a opakovaně udeřil pěstí do obličeje, když v dalším fyzickém útoku mu zabránila svědkyně – poškozená L. S., kterou vzápětí napadl spoluobviněný T. L. V důsledku jednání obviněného utrpěl poškozený v rozsudku popsaná zranění, konkrétně tržně zhmožděnou ránu v oblasti pravého obočí, zhmoždění oblasti pravého obočí, zlomeninu zevního horního řezáku vpravo a zhmoždění oblasti krční páteře s dobou léčení od 8. 6. 2008 do 11. 7. 2008, po kterou byl zároveň omezen v obvyklém způsobu života zejména v důsledku bolestivosti uvedených zranění.
Poměrně razantní útok (zejména opakované údery sevřenou pěstí do obličeje), kterého se dovolatel dopustil před řadou přihlížejících osob, měl za následek nikoliv bezvýznamnou poruchu zdraví poškozeného. Na tomto místě je třeba zmínit, že za „ublížení na zdraví" podle ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. se v praxi pokládá porucha zdraví, která poškozenému ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo sedmi dnů. Při posuzování tohoto pojmu je ovšem nutno hodnotit všechny okolnosti, zejména jakými příznaky se porucha zdraví projevovala, který orgán nebo která funkce byly narušeny, jaká byla bolestivost poranění a její intenzita, jaké lékařské ošetření si poranění vyžádalo a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života napadeného, včetně toho, zda a na jakou dobu ho vyřadila z pracovního procesu. V posuzovaném případě však trvaly potíže poškozeného i délka jeho léčení podstatně déle, než činí výše zmiňovaná, soudní praxí používaná hranice.
Z výše uvedených důvodů proto nelze dovodit, že závažnost dovolatelova činu nedosahovala intenzity ani nejlehčích případů trestných činů ublížení na zdraví (§221 odst. 1 tr. zák.) či výtržnictví (§202 odst. 1 tr. zák.), když v tomto druhém případě mělo napadení jiného podobu opakovaného fyzického útoku. Proto nebylo možno dovodit, že se dovolatel dopustil činu, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl podle §3 odst. 2 tr. zák. nepatrný, a že předmětný skutek byl ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně posouzen jako trestný čin (trestné činy). Námitkám dovolatele nemohl za konstatovaných okolností Nejvyšší soud přisvědčit a přiznat jim jakékoliv opodstatnění.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. L. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a jeho relevantně uplatněná námitka nebyla shledána opodstatněnou, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler