ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.866.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 866/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2009, č. j. 11 To 44/2009-1672, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009, č. j. 63 T 2/2009-1598, v trestní věci K. Š., M. L. a J. P. byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že:
ad 1) společně s obviněnými K. Š. a M. L. „po předchozí domluvě a vzájemném rozdělení úkolů, ve shodě s podmínkami vyjednanými s odběratelem, odděleně stíhaným T. J. W., žijícím ve V. B., v období nejméně od měsíce února 2008 do 16. března 2008 zorganizovali, vyrobili a zajistili provedení vývozu zásilky – drogové látky pervitin o hmotnosti 231,46 gramu s obsahem 185,99 gramu metamfetaminu do V. B., a to tak, že obžalovaná K. Š. zprostředkovala za úplatu pro odděleně stíhaného T. J. W. výrobu této látky u obžalovaných M. L. a J. P., kteří předmětnou drogovou látku po dodání finančních prostředků T. J. W. v době od 13. března do 16. března 2008 v garáži v P.-Ř., společně vyrobili, přičemž odděleně stíhaný T. J. W. spolu s odděleně stíhaným J. P. H., přicestovali do České republiky za účelem převzetí předmětné zásilky, když T. J. W. se podílel společně s obžalovaným L. i na nákupu léků potřebných k výrobě drogy, dne 16. března 2008 jim obžalovaný M. L. předal v garáži v P.-Ř. část vyrobené drogy o hmotnosti 231,46 gramu s obsahem 185,99 gramu metamfetaminu a zbývající část o hmotnosti 24,876 gramu s obsahem 19,385 gramu metamfetaminu si společně s obžalovaným P. ponechali v garáži k další spotřebě, část drogy určené k další distribuci ve V. B. odděleně stíhaný T. J. W. a J. P. H. z důvodu konspirace přebalili do obalu koupelové soli a téhož dne se pokusili letecky odcestovat zpět do V. B., avšak byli zadrženi PČR na letišti P. – Z., přičemž u J. P. H. byla zásilka pervitinu nalezena a zajištěna, a současně všichni obžalovaní věděli, že se jedná o psychotropní látku metamfetamin, jenž je zařazen jako látka psychotropní v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a že tato látka byla určena pro transport do V. B. za účelem jejího následného prodeje dalším zájemcům“ ,
a ad 2) sám „v přesně nezjištěné době od počátku března 2008 do 16. března 2008 v garáži v Ř. vyrobil drogovou látku pervitin o hmotnosti nejméně 7,882 gramu s obsahem 6,257 gramu metamfetaminu, která byla dne 16. března 2008 zajištěna v místě jeho posledního bydliště, přičemž obžalovaný věděl, že se jedná o psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/98 Sb. a zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,
a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 10 T 20/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2002, sp. zn. 11 T 47/02, odsouzen mimo jiné za trestný čin loupeže podle 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou, který zčásti vykonal a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 5. října 2004“.
Za to byl podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku.
O odvoláních obviněného J. P. a spoluobviněného M. L. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2009, č. j. 11 To 44/2009-1672, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou odvolání zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté ohledně obviněného J. P. nově rozhodl tak, že ho při totožném popisu skutku jako soud prvního stupně uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy nikoliv již jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Podle §187 odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 3 tr. zák. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. odvolací soud obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. P. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nerespektovaly základní zásady trestního řízení a neprovedly k jeho návrhu podle něj zásadní důkaz, který by vyloučil jeho vinu, a to přehráním záznamu ze sledování jediného možného vstupu do inkriminované garáže č. 33 ode dne 13. 3. 2008 do 16. 3. 2008. Tím měly porušit jeho právo na spravedlivý proces. Kromě toho, že dovolatel setrval na tvrzení o své nevině, odvolacímu soudu dále vytkl nesprávnou kvalifikaci jeho jednání podle odst. 4 písm. c) §187 tr. zák. Pro použití této kvalifikované skutkové podstaty nebyla podle názoru dovolatele splněna materiální podmínka předpokládaná v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., protože soudy zdůrazňovaný mezinárodní prvek nesehrál za daných skutkových okolností žádnou zvlášť významnou roli, ze které by bylo možno dovozovat podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti činu. Podle dovolatele se odvolací soud z tohoto hlediska věcí dostatečně nezabýval, resp. dospěl k chybnému závěru. Dovolatel je přesvědčen, že jeho jednání (skutek) mělo být posuzováno pouze podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Tuto právní kvalifikaci ostatně aplikoval soud prvního stupně u spoluobviněné Š., která tak byla odsouzena k trestu odnětí svobody pouze na 5 let a šest měsíců, což je ve zjevném nepoměru k trestům, které byly nakonec uloženy jemu a spoluobviněnému M. L. Za situace, kdy bylo všem obviněným kladeno za vinu stejné jednání, považuje dovolatel takový postup za nezákonný. Soud měl navíc ignorovat skutečnost, že dovolatel nebyl hlavním organizátorem celé akce ale pouhým „vařičem“ drogy a v rámci organizované skupiny tedy nižším článkem. Především však má dovolatel zato, že pokud má být jeho trestné jednání kvalifikováno podle §187 odst. 4 tr. zák. s trestní sazbou srovnatelnou např. s trestným činem vraždy podle §219 tr. zák., mělo by svou závažností být srovnatelné se zvlášť přitěžujícími okolnostmi podle §187 odst. 4 písm. a) a b) tr. zák. (tedy se způsobením těžké újmy na zdraví více osob nebo smrti nebo získání prospěchu velkého rozsahu, tj. nejméně 5.000.000,- Kč), tzn. že by mělo jít o nejzávažnější případy mezinárodního organizovaného zločinu – obchodu s narkotiky – s vyšším stupněm koordinovanosti, soustavnosti a se skutečně velkými objemy drogy. V projednávaném případě se však nejednalo o značně velké množství drogy a šlo o jedinou akci, provedenou vcelku amatérským způsobem skupinou, kterou tvořilo jen pět osob.
Obviněný své dovolání shrnul konstatováním, že po formální stránce sice znak spáchání trestného činu členem organizované skupiny působící ve více státech podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. naplněn byl, neboť odběratel byl z V. B., nicméně pro tuto právní kvalifikaci nebyla splněna podmínka materiální. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2009, č. j. 11 To 44/2009-1672, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který je považuje za zjevně neopodstatněné. K argumentaci dovolatele poznamenal, že významná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Procesní výtky směřující proti údajně nesprávnému hodnocení důkazů a z toho plynoucím vadným skutkovým zjištěním soudů však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř. být nemohou. K námitkám dovolatele, které pod hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak spadají, státní zástupce uvedl, že množství drogy, které obvinění pro své britské odběratele „uvařili“, mělo nepochybně charakter většího rozsahu. To, že se jednalo toliko o jedinou akci, nebylo důsledkem svobodného rozhodnutí jednotlivých aktérů trestné činnosti. Stalo se tak proto, že odběratelé drog byli při odletu z ČR i s touto látkou zadrženi příslušnými orgány. Přitom již samotné spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech je okolností, která stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podstatným způsobem zvyšuje a k této okolnosti by nebylo možno přihlédnout jen v případě, že by tu byly nějaké mimořádné okolnosti, které by nebezpečnost činu pro společnost výrazně snižovaly. Žádné takové okolnosti v případě obviněného J. P. však podle státního zástupce neexistovaly. Pokud soud kvalifikoval jednání spoluobviněné K. Š. mírněji, pak proto, že právě v jejím případě shledal důvody, které předmětný postup umožňovaly. Z toho ovšem podle státního zástupce nijak nevyplývá, že by tentýž postup měl být použit i v případě dovolatele, když pro to zjevně nebyly splněny zákonné podmínky.
Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Připomněl, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně rovněž navrhl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci soudům vytýká pochybení spočívající v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování a v nesprávném hodnocení jednotlivých důkazů, čímž mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Soudům vytýká v podstatě to, že ho uznaly vinným stíhaným jednáním, ačkoliv se jej nedopustil, přičemž zjištěný skutkový stav věci podle něj neměl oporu v provedených důkazech. Zároveň nabídl vlastní skutkovou verzi o své nevině. Ve skutečnosti jde tedy o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) směřující k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že obviněný v této části dovolání neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů.
Nejvyšší soud si je vědom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným (dovolatelem) popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho obhajobě neuvěřil (viz zejména str. 19 až 21 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 14, 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Zároveň odstranil vady zjištěné v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit úvahy obou soudů připomenutím, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudky obou soudů splňují, neboť v jejich odůvodněních je vysvětleno, z jakých důvodů důkazním návrhům obviněného (dovolatele) nebylo vyhověno (viz str. 19 - 20 rozsudku soudu prvního stupně, str. 15 a 22 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně námitkou, že jeho jednání popsané ve výroku o vině v odsuzující části rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek také podle odst. 4 písm. c) §187 tr. zák., ačkoliv nebyly splněny materiální podmínky pro použití této kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou. Podle dovolatele totiž mezinárodní prvek ani způsob a rozsah provedení činu nesehrály za daných skutkových okolností nějakou zvlášť významnější roli, ze které by bylo možno dovozovat podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti činu ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k těmto závěrům:
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu a spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
S ohledem na argumentaci použitou dovolatelem je třeba uvést, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizaci trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu srov. v judikatuře R 45/1986 SbRt.). Nevyžaduje se, aby šlo o soustavnou trestnou činnost, a vychází se z toho, že postačí, když je tímto způsobem proveden i jen jeden akt trestné činnosti (k tomu srov. v judikatuře R 1/1980, s. 19, a R 53/1976-II.). Organizovaná skupina nemusí mít ani trvalý charakter. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je z povahy věci současně třeba úmyslu .
Ve větším rozsahu je trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák. spáchán tehdy, je-li stupeň nebezpečí z činu značně vysoký, zejména tehdy, je-li způsobem předpokládaným v odstavci 1 §187 tr. zák. nakládáno s takovým množstvím omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, které je způsobilé k použití pro více lidí . Mimo množství je nutno hodnotit např. i druh a kvalitu inkriminované látky a její nebezpečnost pro lidské zdraví a život.
Aby bylo možno jednání pachatele posoudit podle §4 písm. c) §187 tr. zák., musí čin spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech , tj. nejméně ve dvou státech , kdy jeden z nich může být i Česká republika (k tomu srov. Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon – komentář, 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK, Praha 2004). Toho si pachatel musí být vědom.
Ze skutkových zjištění podrobně popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a převzatých odvolacím soudem je zřejmé, že došlo k naplnění všech výše uvedených formálních znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., což dovolatel ostatně ani nerozporuje.
K námitce týkající se absence splnění materiální podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák. pro právní kvalifikaci dovolatelova jednání podle odst. 4 písm. c) §187 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující:
Dovolateli je nutno v obecné rovině přisvědčit v tom, že §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby posuzovány materiálně; tj. aby se jinak formálně naplněná kvalifikovaná skutková podstata použila jen tehdy, je-li současně podstatně zvýšen stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jinými slovy, k vyšší trestnosti samotné naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby - bez dalšího - nepostačuje.
Na druhou stranu je však třeba vycházet z toho, že konstrukce trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Již stanovením okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen v těch případech, kdy konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu srov. v judikatuře R 34/1976 SbRt. nebo R 26/1994 SbRt.).
V nyní posuzované věci soudy výše uvedené zásady neporušily.
Z popisu skutku v rozsudcích obou soudů je zřejmé, že britský občan T. J. W. jako odběratel pro zdraví a život lidí krajně nebezpečné drogy přicestoval do České republiky a osobně vyjednal podmínky celého obchodu. Následně dodal obviněným finanční prostředky na nákup léků potřebných k výrobě pervitinu. Poté spolu s dalším britským občanem J. P. H. drogu vyrobenou jinými, obsahující metamfetamin v množství více než osmnáctinásobně převyšujícím hranici 10 gramů, tj. asi 200 běžných dávek průměrného konzumenta, která již podle soudní praxe naplňuje kvantitativní hledisko zákonného znaku „ve větším rozsahu“, osobně převzal. Tuto pak oba B. společně přebalili do obalu od koupelové soli ve snaze ji ukrýt, resp. nerušeně letecky převézt do své vlasti. Tuto předem zorganizovanou trestnou činnost přitom nelze bagatelizovat, jak to činí dovolatel, neboť se jednalo o akci většího rozsahu, do níž bylo zapojeno více osob, kdy každá z nich s vědomím toho, na čem se podílí, plnila nějaký dílčí úkol (viz rozsudek). Byť se jednalo jen o jedinou akci, je zároveň nutno vzít v úvahu, že nebylo na vůli jejích aktérů, že se oběma výše uvedeným B. drogu z území České republiky vyvézt nepodařilo, neboť hned při prvním pokusu byli zadrženi orgány Policie ČR. Dovolatel jako jeden z pachatelů výše popsané organizované trestné činnosti rozhodně nebyl osobou bezúhonnou. Soud prvního stupně ho dokonce považoval (vzhledem k závažnosti činů, za které byl v minulosti potrestán) za zvlášť nebezpečného recidivistu (§41 odst. 1 tr. zák.). Přitom osoba pachatele je rovněž jedním z kritérií pro posuzování stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost ( §3 odst. 4 tr. zák.).
Lze tedy uzavřít, že ani Nejvyšší soud neshledal na straně dovolatele takové okolnosti, které by významně snižovaly stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost a vylučovaly tak právní kvalifikaci jeho jednání podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 4 písm. c) tr. zák. vzhledem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak lze - v dovoláním relevantně vytýkaném směru - považovat za rozhodnutí věcně správné.
Protože dovolání obviněného J. P. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., a v jeho další části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud rozhodl, že se toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler