ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2218.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2218/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Ing. K. P. , zastoupeného JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15, proti žalovaným M. V. , a 2) V. S. , oběma zastoupeným JUDr. Zuzanou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Americká 18, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 58/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2008, č.j. 39 Co 186/2008-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2008, č.j. 39 Co 186/2008-137, se v prvém výrokovém odstavci, pokud jím byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. října 2007, č.j. 14 C 58/2005-104, ve znění opravných usnesení téhož obvodního soudu ze dne 19. prosince 2007, č.j. 14 C 58/2005-111, a ze dne 13. srpna 2008, č.j. 14 C 58/2005-128, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. října 2007, č.j. 14 C 58/2005-104, ve znění opravných usnesení téhož obvodního soudu ze dne 19. prosince 2007, č.j. 14 C 58/2005-111, a ze dne 13. srpna 2008, č.j. 14 C 58/2005-128, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. března 2009, č.j. 14 C 58/2005-154, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. října 2007, č.j. 14 C 58/2005-104, ve znění opravných usnesení ze dne 19. prosince 2007, č.j. 14 C 58/2005-111, a ze dne 13. srpna 2008, č.j. 14 C 58/2005-128, rozhodl tak, že zamítl žalobu „s návrhem na určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné třetiny v budově (budovy) čp. 520 na parcele č. 982 a pozemku č. parc. 982, vše v katastrálním území V., které jsou vedeny v evidenci nemovitostí u katastrálního (Katastrálního) úřadu P. na LV č. 2445 pro k.ú. V., obec P.“ , a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl ke skutkovému závěru, že „smlouvou ze dne 3.7. 2002 žalobce převedl svůj podíl 1/3 na uvedených nemovitostech na prvou žalovanou, zároveň byly v článku VI této smlouvy za účasti a souhlasu druhého žalovaného sjednány podmínky týkající se hospodaření se společnou věcí a rovněž v odstavci 6.3. bylo sjednáno, že žalobce má zajištěn doživotně v předmětném domě byt, ve kterém bydlí k datu uzavření smlouvy...Na základě článku VII pak byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí, přičemž bylo navrhováno, aby bylo v části A-LV zapsáno podle uzavřené smlouvy spoluvlastnické právo ve prospěch žalované, a dále bylo navrhováno, aby v části C-LV bylo zapsáno omezení dle čl. 6.3 smlouvy. Na základě takto podaného návrhu pak katastrální úřad vydal dne 26.2. 2003 rozhodnutí, kterým povolil vklad vlastnického práva tak, jak byl podle uzavřené smlouvy navrhován, v části návrhu na vklad odpovídající věcnému břemeni jako doživotnímu bydlení byl tento návrh zamítnut.“ Po právní stránce zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil tak, že „smlouva uzavřená mezi žalobcem a prvou žalovanou ze dne 3.7. 2002 je platným právním úkonem, jehož předmětem je především převod spoluvlastnického podílu na první žalovanou...tento právní úkon v sobě zahrnuje jednak platný převod podílu ze žalobce na žalovanou, a rovněž tato smlouva obsahuje i další ujednání všech spoluvlastníků nemovitostí ohledně způsobu hospodaření s nemovitostí a ohledně užívání části této nemovitosti (bytu) žalovaným jakožto spoluvlastníkem. Z obsahu smlouvy (z jednotlivých ustanovení) potom neplyne, že by jednotlivé části smlouvy byly vázány mezi sebou tak, že realizace jedné z nich měla vliv na platnost zbytku, jak je to u smíšených smluv obvyklé. V článku VII smlouvy bylo sice uvedeno, že bude navrhováno (krom vkladu práva k podílu ve prospěch žalované) i v části C-LV omezení dle čl. 6.3 smlouvy – doživotní bydlení ve prospěch žalobce, pokud ale byl v této části podaný návrh na provedení vkladu věcného břemene katastrálním úřadem zamítnut, pak tato sama skutečnost nemůže mít vliv na platnost části smlouvy týkající se závazku ohledně předmětného bytu, ale ani na její zbytek či smlouvu jako celek.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně „ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem ideální jedné třetiny nemovitostí, a to budov č.p. 520 na pozemku č. parc. 982 a pozemku č. parc. 982 v kat. území V., zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2445, pro kat. území V., obec P., jako vlastnictví žalované M. V.“ , a ve výroku o nákladech řízení napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jak plyne z odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z postačujících skutkových podkladů, na jejichž základě správně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani při právním posouzení věci. K odvolací argumentaci žalobce odvolací soud uvedl, že „Tvrdí-li žalobce, že vůlí účastníků bylo také uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního užívání bytu ve 4. poschodí domu č.p. 520 v P. 2, K. 14, pak ani odvolací soud, zcela ve shodě se soudem I. stupně, k takovému závěru nedospěl, a to ani za pomoci interpretačních pravidel (§35 odst. 2, 3 obč. zák.). Byť lze smluvně zřídit věcné břemeno užívání bytu v domě, v daném případě tomu tak není. Zprvu proto, že ve smlouvě z 3.7. 2002 není výslovně uvedeno, a tedy ani v Čl. VI bod 6.3, že doživotní zajištění bytu ve 4. poschodí pro žalobce má povahu věcného břemena, přestože je termín »věcné břemeno« obsaženo v Čl. V. bod 5.1 »Prodávající prohlašuje, že na převáděné nemovitosti nevázne dluh, věcné břemeno, zástavní právo nebo jiná právní povinnost.«...Dále také proto, že smlouva neobsahuje žádný údaj o tom, že by tvrzené věcné břemeno bylo zřizováno úplatně.“ Odvolací soud tedy uzavřel, že „doživotní zajištění bytu ve 4. poschodí pro žalobce (Čl. VI bod 6.3. smlouvy) nebylo zřízeno jako věcné břemeno, ale bylo zřízeno v rámci závazkového vztahu účastníků, což také doznalo svého projevu v rozhodnutí Katastrálního úřadu P. z 26.2. 2003, kterým byl návrh na jeho vklad zamítnut. Neplatnost smlouvy z 3.7. 2002 tím však dána není.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobce (dále již „dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) „a rovněž §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když podle názoru dovolatele bylo napadeným rozhodnutím změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé a rovněž má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“ Dovolatel namítá, že pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí „nedospěl k závěru, a to ani za pomoci interpretačních pravidel, že vůlí účastníků bylo také uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního užívání bytu ve 4. poschodí domu čp. 520, řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem.“ V tomto směru dovolatel svou dovolací argumentací dále rozvádí s následným závěrem, že podle jeho názoru je „nadevší pochybnost, že svými právními úkony vyjádřenými ve smlouvě ze dne 3.7. 2002, chtěl nejen převést spoluvlastnický podíl, ale věcným právem si zajistit i doživotní bydlení bytu 2+1 a rovněž mít právo jako minoritní vlastník podílet se na rozhodování všeho, co se týká domu K. 14, P.“ Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele uvedli, že nesouhlasí s podaným dovoláním, považují je za naprosto nedůvodné a domnívají se, že není ani přípustné, neboť podle jejich názoru rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť daná právní otázka již byla vyřešena a je odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem. Žalovaní se zcela ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu. Jsou toho názoru, že kupní smlouvou ze dne 3. července 2002 došlo k platnému převodu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 z vlastnictví dovolatele do vlastnictví žalované 1). Právo odpovídající věcnému břemeni je svým charakterem ve smyslu hmotného práva právem k věci cizí, nemůže být tedy zřízeno ve prospěch spoluvlastníka nemovitosti, kterým dovolatel je, navíc věcným právem lze zatížit nemovitost celou nebo její jasně, určitě a srozumitelně určenou část. Z předmětné smlouvy nevyplývá, že by její jednotlivé části byly na sebe vázány, a že by realizace jedné z nich měla vliv na platnost zbytku smlouvy. Z těchto důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele jako zjevně bezdůvodné odmítl a zároveň uložil dovolateli povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 17. března 2009, č.j. 14 C 58/2005-154, uložil žalobci, aby zaplatil první žalované na nákladech řízení částku 10.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Šipoviče, advokáta, a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozhodl tak, že žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejdříve zabýval dovolatelem namítanou přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., který stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Závěr o přípustnosti dovolání nelze vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle těchto závěrů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu.
V posuzované věci odvolací soud podle §219 o.s.ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť dospěl ke stejnému právnímu závěru, tedy ve shodě se soudem prvního stupně posoudil obsah daného právního vztahu, přičemž v potvrzujícím meritorním výroku pouze (podle Nejvyššího soudu, vzhledem k vydanému opravnému usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. srpna 2008, č.j. 14 C 58/2005-128, však zcela nadbytečně) formulačně vyložil obsah žaloby, kterou soud prvního stupně svým meritorním rozsudečným výrokem zamítl a kteréžto rozhodnutí jako věcně správné odvolací soud v meritu věci také potvrdil. Z toho je tedy zřejmé, že v dané věci nelze přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovozovat z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Poněvadž v dané věci nejde ani o případ založení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z hlediska §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., když dovolatel ve svém dovolání namítá, že „Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí nedospěl k závěru, a to ani za pomoci interpretačních pravidel, že vůlí účastníků bylo také uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního užívání bytu ve 4. poschodí domu čp. 520, řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, resp. ji nesprávně právně posoudil.“ Kromě dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž ovšem, vyjma posouzení právní otázky vycházející ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ), dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K naplnění posledně uvedeného dovolacího důvodu dochází tehdy, dopustil-li se soud omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav tím, že použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval právní předpis správný, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. naplněn, jelikož odvolací soud v napadeném rozsudku řeší otázku platnosti předmětné smlouvy v rozporu s hmotným právem. Dovolání je tedy přípustné a – jak bude rozvedeno níže – také i důvodné.
Jak vyplývá z obsahu spisu, dovolatel svůj tvrzený nárok na soudní deklaraci jeho spoluvlastnického práva ke specifikovanému nemovitému majetku dovozuje ze skutkového tvrzení a z učiněné právní argumentace, že smlouva [(v nadpisu označená jako „Kupní smlouva dle ustanovení §598 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění změn a doplňků /občanský zákoník/) dále již „předmětná smlouva“] ze dne 3. července, kterou jako „prodávající“ uzavřel s první žalovanou, „byla uzavřena jako smlouva smíšená, a sice jako smlouva kupní a smlouva o zřízení věcného břemene“ , když (zestručněno ze žalobní narace) uvedenou smlouvou na první žalovanou převedl spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální třetiny předmětných nemovitostí při současném zřízení věcné břemena užívání bytu, a to in concreto s následujícím ujednáním v rámci čl. VI, bodu 6.3. smlouvy: „Ing. K. P. má zajištěn doživotně – v domě K. 14, P. ve 4. poschodí – byt ve kterém nyní bydlí /k 1.7. 2002/“ a ve smlouvě (v rámci čl. VII, bodu č. 7.2.) obsaženou, avšak de lege lata neupravenou tzv. intabulační, resp. vkladovou doložkou s formulačním vyjádřením, že „Na základě této smlouvy lze vklad do katastru zapsat na listu vlastnictví...v části ALV: právo vlastnické se vkládá V. M....v části CLV: omezení dle čl. 6.3. této smlouvy doživotní bydlení Ing. K. P.“ Vzhledem k tomu, že Katastrální úřad P. (dále též „katastrální úřad“ nebo „správní orgán“) svým rozhodnutím ze dne „26.2. 20031“ (jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, uvedené správní rozhodnutí bylo vydáno dne 26. února 2003), sp. zn. V-28326/2002/BR „Návrh na vklad odpovídající věcnému břemenu ve smlouvě označené jako doživotní bydlení pro oprávněného z věcného břemene v domě K. 14, P. ve 4. poschodí, byt ve kterém (roz. dovolatel) nyní bydlí“ zamítl, když naopak vyhověl návrhu „na vklad vlastnického práva ze dne 26.7. 2002 na základě kupní smlouvy uzavřené 3.7. 2002 mezi V. M....a Ing. P. K....týkající se převodu 1/3 domu čp. 520 na pozemku parc. č. 982 a 1/3 parcely parc. č. 982 v k.ú. V. pro obec P.“ , resp. předmětný vklad spoluvlastnického práva ve prospěch první žalované uvedeným správním rozhodnutím povolil, dovolatel z uvedeného dovodil neplatnost (celé) předmětné smlouvy. Podle dovolatele totiž „ujednání o zřízení věcného břemene doživotního užívání bytu, které bylo postiženo neplatností rozhodnutí katastrálního úřadu, stejně jako ujednání o hospodaření se společnou nemovitostí, které bylo postiženo jeho vypovězením ze strany žalovaných, nemohou být oddělena od ostatního obsahu smlouvy z 3.7. 2002, a proto jejich absence činí celý právní úkon – smlouvu neplatnou, neboť zachování pouze její části by nerespektovalo vůli jejich účastníků, ani účel, pro který byla uzavřena.“
Soud prvního stupně učinil skutková zjištění i z předmětné smlouvy, z nichž při rozhodování vycházel i odvolací soud a proti kterým dovolatel nijak nebrojí. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dospěl k právnímu závěru, že „doživotní zajištění bytu ve 4. poschodí pro žalobce (Čl. VI bod 6.3 smlouvy) nebylo zřízeno jako věcné břemeno, ale bylo zřízeno v rámci závazkového vztahu účastníků, což také doznalo svého projevu v rozhodnutí Katastrálního úřadu P. z 26.2. 2003, kterým byl návrh na jeho vklad zamítnut. Neplatnost smlouvy z 3.7. 2002 tím však dána není.“
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je tedy zřejmé, že se odvolací soud zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že sama okolnost, že uvedený katastrální úřad zčásti citovaným správním rozhodnutím zamítl návrh na vklad specifikovaného věcného břemene, nečiní uvedenou smlouvu neplatnou. Oba soudy pak shodně dospěly k závěru, že ujednání účastníků smlouvy v rámci čl. 6.3. není smlouvou o zřízení věcného břemene doživotního užívání předmětného bytu dovolatelem, nýbrž má charakter závazkového právního vztahu mezi účastníky, a že tudíž aplikace §41 obč. zák. je zde vyloučena.
Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle druhého odstavce téhož paragrafu právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle třetího odstavce cit. ustanovení právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Občanský zákoník stanoví, že věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (§151n odst. 1 obč. zák.). Věcná břemena vznikají též písemnou smlouvou, přičemž k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí (srov. §151o odst. 1 obč. zák.).
Pro uzavření smlouvy o věcném břemenu, která je často sepisována na jedné listině se smlouvou o převodu nemovitosti, platí příslušná ustanovení o právních úkonech; je to především §34 a násl. obč. zákoníku, speciálně pak ustanovení o smlouvách. Z povahy věcných břemen vyplývá, že podstatnou náležitostí je dohoda o obsahu věcného břemena, především by měla být řádně určena ta nemovitost, k níž se zřizovaným věcným břemenem omezuje vlastnické právo. Obdobně by měla být vymezena nemovitost, s jejímž vlastnickým právem je spojeno právo odpovídající věcnému břemenu, příp. určena osoba, které právo odpovídající věcnému břemenu patří. Obsah věcného břemena je třeba – ve smyslu §37 obč. zák. – ve smlouvě vyjádřit dostatečně určitě a srozumitelně. Současně je nutno za podstatnou náležitost považovat i vyjádření vůle účastníků, že uzavírají smlouvu s věcně právními účinky (Fiala, J.: Zástavní právo a věcná břemena, vydala Masarykova univerzita v Brně – právnická fakulta v r. 1993, str. 45 a násl., nebo Bradáč, A., Fiala, J., Hába, J., Skála, M., Vitulová, N.: Věcná břemena od A do Z, Lide Praha, a.s., 3. aktualizované vydání, 2006, str. 35 a násl.).
Věcné břemeno lze také zřídit jako věcné břemeno užívání bytu či místnosti v domě. Pro tento případ nemá občanský zákoník zvláštní ustanovení a tak – kromě obecných pravidel pro výkon věcných břemen – bude záležet především na obsahu smlouvy, která musí vymezit zejména byt nebo prostory, které oprávněný bude užívat (Spáčil, J.: Věcná břemena v občanském zákoníku. Vydání první. Praha: C.H. Beck, 2006, str. 47 a násl.).
Omezit vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat, lze i na základě obligačního práva; lze například zřídit právo cesty, právo užívat cizí dům nebo cizí pozemek jako právo osobní, závazkové. V obsahu odpovídajících práv a povinností tedy specifikum věcných břemen nespočívá. Jádro tohoto institutu je vyjádřeno ve druhé větě §151n odst. 1 obč. zák. a ve druhém odstavci tohoto ustanovení – jde o práva a povinnosti, které jsou spjaty s vlastnictvím nemovitosti a přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele (Spáčil, J., str. 10 cit. práce).
Smlouva o zřízení věcného břemene je dvoustranným právním úkonem, který může být předmětem výkladu podle §35 obč. zák. Při výkladu je třeba vycházet z textu písemné smlouvy. Má-li být právo užívání nemovitostí zřízeno jako věcné břemeno, musí to z právního úkonu mimo jakoukoliv pochybnost vyplývat. Je-li pro smlouvu stanovena obligatorně písemná forma, je třeba při jejím výkladu vycházet jen z jejího textu. Pro posouzení smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, in Soudní rozhledy č. 9/2000). Toto pravidlo je třeba užít i pro smlouvy o zřízení jiných věcných práv, podléhajících vkladu do katastru (Spáčil, J., str. 15 cit. práce).
Sneseno do skutkových okolností posuzované věci, inkriminovaný článek VI, bodu 6.3. předmětné smlouvy neobsahuje explicitní vyjádření smluvních stran o zřízení věcného břemene doživotního užívání označeného bytu dovolatelem, jež by mělo zatěžovat předmětnou nemovitost, avšak pro interpretaci daného projevu vůle účastníků jevilo se esenciálním zhodnotit též obsah tzv. vkladové doložky v rámci čl. VII bodu č. 7.2. smlouvy, která – právě ve vazbě na čl. 6.3. smlouvy – obsahuje návrh, aby na listu vlastnictví č. 2445 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu P. bylo též zapsáno (opakovaně citováno) „v části CLV: omezení dle čl. 6.3. této smlouvy doživotního bydlení Ing. K. P.“ Z uvedeného je zřejmé, že daný dvoustranný hmotněprávní úkon účastníků předmětné smlouvy obsahoval též tzv. vkladovou doložku, aby jimi sjednaný obsah práv a povinností v rámci čl. VI, bodu 6.3. byl na listu vlastnictví, v jeho části C (omezení vlastnického práva) obsahujícím také věcná břemena zatěžující nemovitost, reflektován jako věcně právní omezení. Přitom k závěru o tom, že v daném případě se mělo jednat pouze omezení (spolu)vlastníka předmětné nemovitosti obligačního, resp. závazkově právní charakteru, by bylo nutné logickým způsobem – v rámci výkladu písemně učiněného právního úkonu uvedených účastníků – vytěsnit zmíněný – účastníky požadovaný – věcně právní dosah takto sjednaného práva, a to i ve vazbě na příslušný návrh, který byl vůči katastrálnímu úřadu učiněn a jímž bylo požadováno povolení vkladu jak vlastnického práva, tak i práva odpovídajícího věcnému břemeni podle uvedené smlouvy.
Nejvyšší soud je proto toho názoru, že vzhledem k obsahu formulovaného oprávnění dovolatele týkajícího se užívání předmětného bytu v uvedené smlouvě nelze vyloučit ani ten výklad, že vůle účastníků smlouvy v uvedeném směru směřovala k uzavření věcného břemene užívání bytu, resp. k věcně právnímu omezení takto zatížené nemovitosti, když naopak na druhé straně nelze bez dalšího dospět k závěru, který ve shodě se soudem prvního stupně učinil odvolací soud o tom, že v daném případě „doživotní zajištění bytu...pro žalobce...bylo zřízeno v rámci závazkového vztahu účastníků.“ Jinými slovy řečeno, kategorickému závěru o (pouhém) obligačním (závazkově právním) ujednání účastníků smlouvy brání zmíněný obsah čl. VII bodu č. 7.2 smlouvy, jakož i učiněný návrh na povolení vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jemuž nakonec katastrální úřad (tím, že v tomto rozsahu vkladový návrh zamítl shora označeným správním rozhodnutím) nevyhověl. Odvolací soud se otázkou důsledné interpretace projevu vůle účastníků v písemné smlouvě patřičně nezabýval, přičemž soud prvního stupně řešení této otázky vázal pouze na nastanuvší důsledek rozhodnutí katastrálního úřadu, což je ovšem právně nevýznamné. Podstatná zde totiž byla projevená vůle účastníků v jimi uzavřené písemné smlouvě, k níž se upínalo žalobní tvrzení dovolatele o tom, že účastníci při uzavření převodní smlouvy směřovali též ke sjednání vyloženého věcně právního omezení, které dovolatel v podané žalobě právně kvalifikuje jako právo odpovídající věcnému břemeni. Protože písemně zachycený projev vůle účastníků ve smlouvě podle přesvědčení Nejvyššího soudu takovou interpretaci umožňoval, bylo povinností odvolacího soudu při posuzování platnosti ve smlouvě, resp. na předmětné listině obsažených dvou právních úkonů – převodní smlouvy a dále zmíněného ujednání o tzv. doživotním užívání bytu dovolatelem – zjistit všechny skutečnosti nezbytné pro posouzení, zda v daném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci §41 obč. zák. či nikoliv. Kromě interpretace jednotlivých ustanovení zmíněné smlouvy (absence vyjádření, že „doživotní zajištění bytu...pro žalobce má povahu věcného břemena, přestože je termín »věcné břemeno« , absence údaje „ o tom, že by tvrzené věcné břemeno bylo zřizováno úplatně“ ), která odvolací soud vzal za relevantní při výkladu projevu vůle účastníků, se v dané věci nabízelo verifikovat učiněný projev vůle účastníků nejen s přihlédnutím k obsahu uvedené smlouvy. Rozsah těchto základních verifikačních hledisek z hlediska realizace interpretačních zásad při výkladu učiněného projevu vůle účastníků v písemné formě je přitom v judikatuře dostatečně rozveden. Na tomto místě Nejvyšší soud, dříve, než přistoupí k citaci výseče judikatury upínající se k dané materii, považuje za žádoucí zdůraznit, že je třeba důsledně odlišovat závěr interpretovaného projevu vůle účastníků písemného právního úkonu od právně kvalifikačního závěru, zda takto učiněný právní úkon splňuje zákonem stanovené náležitosti a je tedy platný (může vyvolat účastníky sledovaný právní následek) či nikoliv, a to případně i z hlediska aplikační úvahy ve smyslu §41 obč. zák. Pokud jde o judikaturu, možno příkladmo zmínit následující rozhodnutí, jež se vztahují ke sledované materii.
Předně v soudní rozhodovací praxi je notorietou, že jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, in www.nsoud.cz ).
Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, in www.nsoud.cz ).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, z čehož vyplývá, že je třeba vycházet z vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž je nutno chránit dobrou víru toho, komu je projev vůle adresován. Ustanovení §35 obč. zák. tedy zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevená vůle jiná) řídil právě logikou věci. Absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. II. ÚS 16/01, in www.nalus.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, in ASPI).
Lze tedy shrnout, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle §35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, in Právní rozhledy č. 7/1999).
S přihlédnutím k citované výseči judikatury a k tomu, co bylo již shora k dané věci vyloženo, nezbývá, než sumarizovat, že obsah čl. VII bodu č. 7.2. smlouvy účastníky reflektující, že obsah ujednání v rámci čl. VI bodu č. 6.3. má být věcně právního charakteru a jako takový má být zapsán v katastru nemovitostí a obsažen na předmětném listu vlastnictví „v části CLV: omezení dle čl. 6.3 této smlouvy doživotního bydlení Ing. K. P.“ , v podstatě vylučuje, že by účastníci tímto způsobem směřovali pouze k uzavření právního úkonu závazkově právního (obligačního) charakteru. Sledovaná vazba na provedení příslušného zápisu do katastru nemovitostí totiž opačný výklad, jenž zaujal odvolací soud, resp. oba soudy, s přihlédnutím k zásadám logického uvažování vytěsňuje.
Protože samotné ujednání účastníků smlouvy v rámci čl. VI., bodu č. 6.3. smlouvy explicitní vyjádření toho, že by se mělo jednat o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neobsahovalo, kdežto obsah čl. VII, bodu č. 7.2. naopak uvedenému ujednání přiznává věcně právní charakter zase tím, že účastníci explicitně vyjadřují, aby obsah toho ujednání byl reflektován v katastru nemovitostí na listu vlastnictví v části, v rámci které byla vedena věcně právní omezení předmětné nemovitosti, tedy i věcná břemena, přicházela v úvahu možnost přistoupit i k případnému výslechu účastníků, aby objasnili okolnosti jimi uzavírané smlouvy, neboť jen důkazně ucelený závěr o tom, že účastníci při uzavírání smlouvy směřovali k dosažení pouhého obligačního ujednání ohledně užívání předmětného bytu dovolatelem, by mohl případně vytěsnit obsah inkriminovaného bodu 7.2. smlouvy, který vzhledem k jeho jazykovému vyjádření je nutno interpretovat ve vazbě na předcházející bod č. 6.3. uvedené smlouvy. Jestliže katastrální úřad účastníky (v tzv. vkladové doložce) navrhovaný zápis popsaného věcně právního omezení nereflektoval a dané ujednání ve smlouvě vyhodnotil jako právo odpovídající věcnému břemeni, které však na základě této smlouvy vkladem – pro důvody obsažené v cit. správním rozhodnutí – nelze nabýt, jednalo se pouze a jen o situaci, kdy z pohledu tzv. katastrálních předpisů uvedenému návrhu na vklad takto označeného práva nebylo zmíněným správním orgánem vyhověno (uvedený návrh byl zamítnut).
Nemohlo-li by být – při závěru vylučujícím obligační charakter uvedeného právního úkonu - dosaženo věcně právního zatížení předmětné nemovitosti popsaným právním úkonem v souvislosti (na téže listině) s učiněným právním úkonem představujícím převodní (kupní) smlouvu, pak by bylo nezbytným zabývat se otázkou případné aplikace §41 obč. zák. K posledně uvedenému možno dodat, že již v rozsudku ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod č. 44 v sešitě č. 6 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit) - srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon. V rozsudku ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu §41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). K uvedenému závěru se Vrchní soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. Tedy – v poměrech posuzované věci – zda by i bez zmíněného požadavku doživotního užívání předmětného bytu a bez zápisu věcně právních účinků tohoto ujednání v katastru nemovitostí účastníci přesto směřovali jen k uzavření kupní smlouvy o převodu uvedeného spoluvlastnického podílu či nikoliv. Nejvyšší soud zde pochopitelně odhlíží od hmotněprávního posouzení uvedeného právního úkonu, tedy zda lze vůbec platně ve prospěch spoluvlastníka nemovité věci zřídit právo odpovídající věcnému břemeni, jež by měla tuto nemovitost věcně právně zatěžovat, neboť daný právně kvalifikační závěr by měl věcnou spojitost právě s posouzením otázky oddělitelnosti dvou učiněných právních úkonů.
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud z dosud zjištěných skutečností vyvodil nesprávný právní závěr. Dovolatel tedy důvodně uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, bylo jeho povinností ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout též i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou jinou vadu Nejvyšší soud v dané věci zjistil a je jím nynější nesoulad mezi dovolatelem vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi a jeho žalobním požadavkem, který v průběhu řízení byl soudem prvního stupně reflektován (jeho změna byla usnesením připuštěna). Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel se původně domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu v rozsahu dvou ideálních třetin ve vztahu k celku – specifikovaného nemovitého majetku s tím, že uvedenou smlouvou na první žalovanou převáděl spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální třetiny, přičemž s ohledem na tvrzené skutečnosti a vyloženou právní argumentaci o neoddělitelnosti zmíněných dvou právních úkonů, se nyní domáhá zmíněné soudní deklarace daného věcně právního vztahu. K referované změně žalobního požadavku došlo očividně s ohledem na právní názor, který odvolací soud zaujal ve svém předchozím rozhodnutí - kasačním usnesení ze dne 12. února 2007, č.j. 39 Co 347/2006-70. V něm mimo jiné vyložil, že „mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce je stále vlastníkem jedné ideální třetiny předmětných nemovitostí, kterou mu nikdo neupírá“ a že „předmětem kupní smlouvy z 3.7. 2002 byla toliko druhá žalobcova ideální třetina, avšak navzdory tomu se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu na nemovitostech v rozsahu 2/3.“ Tuto vyloženou právní argumentaci odvolací soud ve zmíněném usnesení podepírá odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002, který však řeší zcela jinou otázku, kdy žalovaná strana v řízení nepopírala ochotu vytvořit žalující straně součinnost v souvislosti s dosažením žalující stranou sledovaného zápisu do katastru nemovitostí. V tomto případě taková situace nejenže nenastala, ale ve svém důsledku, bylo-li by podané žalobě vyhověno, resp. pokud by takový rozsudek nabyl právní moci, by katastrálnímu úřadu byl k provedení zápisu ve formě záznamu (srov. §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.) předložen rozsudek, z jehož výroku by vyplývalo, že dovolatel je pouze vlastníkem jedné ideální třetiny ve vztahu k celku předmětných nemovitostí; je nasnadě, že zmíněným zápisem by tak došlo z hlediska evidenčních údajů, resp. stavu zápisů v katastru nemovitostí k redukci rozsahu spoluvlastnictví dovolatele, což je pochopitelně důsledek zcela absurdní.
Jestliže dovolatel, který – jak v žalobě tvrdí - podle stavu zápisů v katastru nemovitostí má být v současné době vlastníkem spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné ideální třetiny k předmětným nemovitostem, přičemž z vyložených důvodů namítá, že podle právního stavu je ve skutečnosti spoluvlastníkem dvou ideálních třetin těchto nemovitostí a předmětnou určovací žalobou se domáhá dosažení souladu mezi stavem evidenčním a tvrzeným právním stavem, je z hlediska naléhavého právního zájmu rozhodující, aby žalobní petit uvedené právní souvislosti reflektoval tak, aby v případě jeho převzetí do rozsudku bylo možno na jeho podkladě ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. provést předmětný zápis (spolu)vlastnického práva do katastru nemovitostí. Tedy aby v katastru nemovitostí byl dovolatel veden jako spoluvlastník předmětných nemovitostí se spoluvlastnickým podílem v rozsahu dvou ideálních třetin předmětných nemovitostí, čímž by došlo – oproti nynějšímu evidenčnímu stavu – ke sledované změně a podle tvrzení dovolatele také k dosažení souladu mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem (tzv. právní realitou).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 17. března 2009, č.j. 14 C 58/2005-154, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d ost. 1 věta první za středníkem o.s.ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu