ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2722.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2722/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, adresa pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 3, proti žalovaným 1) P. K. , 2) K. D. , a 3) V. M. , žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Vladimírem Lamaczem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 79/2000, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2007, č.j. 24 Co 301/2007-205, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2007, č.j. 24 Co 301/2007-205, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 1. prosince 2006, č.j. 9 C 79/2000-180, se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. prosince 2006, č.j. 9 C 79/2000-180, určil, že „vlastníkem pozemku č. kat. 1045/2 v KÚ Kutná Hora je Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 10, Kodaňská 1441/46.“ Navazujícími výroky dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva mezi žalobkyní a žalovaným 1) vůbec nevznikla a že žalobkyně nadále zůstala vlastnicí předmětného pozemku. Pokud žalovaní 2) a 3) uzavřeli kupní smlouvu s žalovaným 1) „na tento pozemek a zaplatili za něj“ , koupili pozemek od nevlastníka.
K odvolání žalovaných 2) a 3) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí. Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobkyně učinila návrh na uzavření uvedené kupní smlouvy tím, že jej dne 12. března 1996 podepsala a dne 14. března 1996 ho prostřednictvím pošty odeslala žalovanému 1). Žalovaný 1) učinil první krok směřující k přijetí této smlouvy (roz. návrhu smlouvy) tím, že dne 6. dubna 1998 tuto smlouvu před Městským úřadem v Kutné Hoře podepsal. S ohledem na povahu kupní smlouvy, jakož i zvolený způsob její přepravy, měl odvolací soud za to, že do doby, kdy žalovaný 1) smlouvu podepsal, již uplynula přiměřená doba, kdy bylo možno ve smyslu §43b odst. 1 písm. b) obč. zák. po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby svým návrhem na uzavření této smlouvy byla vázána. Uplynutím této doby proto její návrh na uzavření uvedené kupní smlouvy zanikl. K obligačně právním ani k věcně právním účinkům této smlouvy tedy nemohlo dojít. Žalovaný 1) se tak vlastníkem předmětného pozemku z titulu zmíněné smlouvy nestal. Pokud pak jako nevlastník tento pozemek převáděl kupní smlouvou na žalované 2) a 3), jednalo se o smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, přičemž ani dobrá víra žalovaných 2) a 3) v řádnost předmětu koupě nemohla tento právní závěr zvrátit. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku odvolatelů stran promlčení nároku žalobkyně s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a uplatňují v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. podle §241a odst. 1 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dále podle písm. b) téhož paragrafu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a konečně i podle třetího odstavce téhož zákonného ustanovení (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Zpochybňují závěr soudu prvního stupně ohledně neplatnosti kupní smlouvy z důvodu nepřijetí návrhu bez zbytečného dokladu, neboť pro takový závěr soud neměl dostatečnou oporu ve zjištěných skutečnostech. Pokud žalobkyně jako důkaz předložila kupní smlouvu ze dne 12. března 1996, kterou uzavřela s žalovaným 1), tak podle dovolatelů ze spisového materiálu se nepodává a žalobkyně tuto skutečnost nijak nedoložila, kdy návrh předmětné smlouvy byl dán na vědomí žalovanému 1), popřípadě kdy se dostal vůbec do jeho dispozice. Odvolací soud se pak zcela opomenul v odůvodnění svého rozsudku zaobírat skutečnostmi, na jejichž zjištění původně trval při zrušení (prvně vydaného) rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto je vytýkal. Dále se soudy nezabývaly právním režimem převodu státního majetku, k němuž měl Okresní úřad v Kutné Hoře právo hospodaření ve smyslu vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, který se měl vztahovat k převodu státního majetku a práva hospodaření se státním majetkem a věc podřadil občanskému zákoníku. Z vyložených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelů pouze uvedla, že mezi ní a žalovaným 1) nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy o prodeji předmětného pozemku, dále že žalovaný 1) se nestal vlastníkem uvedeného pozemku, nemohl s ním tudíž disponovat, a proto je i kupní smlouva uzavřená mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3) o následném prodeji téhož pozemku neplatná. Žalobkyně dále uvedla, že nadále zůstává vlastnicí předmětného pozemku. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu „ponechal beze změny.“
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty první, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelé podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu mimo jiné z důvodu, že rozhodnutí (odvolacího) soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 (in www.nsoud.cz ), judikoval, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci , nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku), anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.
V posuzované věci – jak vyplývá z obsahu spisu – odvolací soud ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí – usnesení ze dne 30. dubna 2004, č.j. 24 Co 149/2004-67, jímž zrušil (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. listopadu 1002, č.j. 9 C 79/2000-48, vytkl soudu prvnímu stupně, že v rozsudku „chybí dílčí skutkový závěr soudu I. stupně, zda a kdy prvnímu žalovanému návrh této smlouvy došel“ , když „Tato otázka je pak zároveň významná pro případné posouzení, zda a kdy se tento návrh stal ve vztahu k prvnímu žalovanému vůbec účinným (§43a odst. 2 OZ).“ V tomto směru odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení cit. kasačního usnesení také zdůraznil, že „pro tento závěr není dosud ani opora v žalobních tvrzeních a v provedeném dokazování za situace, kdy jediným důkazem k tomu je fotokopie přípisu žalobkyně prvnímu žalovanému ze dne 14.3. 1996, aniž by byla zároveň připojena příslušná poštovní doručenka, či jiný doklad o tom, že se návrh na uzavření této smlouvy dostal do sféry prvního žalovaného.“
Odvolací soud se v daném případě ztotožnil s právní kvalifikací zjištěného skutku učiněnou soudem prvního stupně, který přistoupil k aplikaci ustanovení §43b odst. 1 písm. b) obč. zák., jež stanoví, že návrh, i když je neodvolatelný, zaniká uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu.
Poněvadž ve smyslu §43a odst. 2, věty první, obč. zák. návrh (smlouvy) působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen (oblát) a z hlediska jeho přijetí (mezi nepřítomnými účastníky) dále platí, že projev vůle působí vůči nepřítomné osobě (až) od okamžiku, kdy jí dojde (§45 odst. 1 obč. zák.), je pro užití ustanovení §43b odst. 1 písm. b) obč. zák. nezbytné zjištění, zda vůbec, a pokud ano, kdy (k jakému okamžiku) takový projev vůle příjemce návrhu (obláta) došel (zpět) navrhovateli (oferentovi). Bez zjištění, kdy návrh smlouvy došel osobě, které byl určen, nelze pochopitelně činit závěr o zániku tohoto návrhu ve smyslu §43b odst. 1 písm. b) obč. zák., neboť znalost zmíněného okamžiku je nezbytná k posouzení, zda (oblátem) došlo k včasnému přijetí návrhu, anebo zda v důsledku uplynutí přiměřené doby mezi okamžikem, kdy návrh došel oblátovi, a okamžikem, kdy prohlášení obláta o akceptaci návrhu došlo navrhovateli (oferentovi), návrh zanikl.
Učinil-li oblát akceptační projev s návrhem smlouvy vůle vůči navrhovateli (oferentovi), pak je třeba se zabývat též otázkou včasnosti jeho prohlášení, a to z hlediska posouzení přijetí (akceptace) návrhu smlouvy. Pokud oblát takový projev vůle vůči navrhovateli (vůbec) neučinil, a jednalo se o smlouvu o převodu nemovitosti, u které občanský zákoník obligatorně stanoví písemnou formu, pak je třeba uzavřít, že k jejímu uzavření nedošlo (§46 odst. 1, 2 obč. zák.). Jinými slovy vyjádřeno, k tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí katastrálním úřadem (neboť v posuzovaném případě předmětem převodu měl být shora specifikovaný pozemek zapsaný v katastru nemovitostí), je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl podán návrh na vklad podle této smlouvy. Kupní smlouva ovšem nemůže být uzavřena, pokud není účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže nedošlo k včasnému přijetí jejího návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti (až) okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz §43c a násl. obč. zák.). Byl-li by katastrálním úřadem povolen vklad vlastnického práva k nemovitosti podle listiny označené jako kupní (převodní) smlouva, ačkoliv ve skutečnosti taková kupní smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla (např. proto, že nedošlo k včasnému přijetí návrhu, resp. kdy včasné přijetí návrhu nenabylo účinnosti, neboť vyjádření souhlasu obláta s návrhem smlouvy nedošlo navrhovateli, případně kdy k takovému vyjádření došlo až poté, co katastrální úřad vklad podle této „smlouvy“ svým rozhodnutím povolil), nedošlo by po právu k převodu vlastnického práva, a vznikl by tak rozpor mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem [(právní realitou) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4817/2008, in www.nsoud.cz ]. Přitom pochopitelně platí také závěry obsažené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem C 201, a dále in www.nsoud.cz ), a to, že k tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby (což již bylo zdůrazněno shora) akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas.
Jak je zřejmé, odvolací soud od popsaných právně významných skutečností, zásadně významných pro právní posouzení v této věci, v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku zcela abstrahoval, ačkoliv původně - pokud se jednalo o otázku, zda a kdy návrh kupní smlouvy došel žalovanému 1) (od níž se pak odvíjí posouzení otázky včasnosti přijetí návrhu smlouvy mezi nepřítomnými účastníky) - v cit. kasačním usnesení uložil soudu prvního stupně tyto skutečnosti verifikovat.
Z uvedeného důvodu vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že tudíž dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto tento rozsudek ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) zrušil. Protože důvod, pro který byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d ost. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d ost. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu