ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4196.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4196/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Mgr. I. B., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 310.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 2/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č.j. 11 Co 370/2008-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 5. 2008, č.j. 19 C 2/2008-29, zamítl pod bodem I. výroku nárok žalobce na zaplacení částky 310.000,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že v řízení, jehož předmětem byl spor o ochranu osobnosti, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 115/99, bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek do částky 213.500,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.) z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně zamítavého výroku co do částky 96.500,- Kč (výrok II.) a dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.)
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že celková doba řízení před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 37 C 115/99 byla 7 let a 10 měsíců. Tuto hodnotily jako porušující žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, když však žalovanou dobrovolně poskytnuté zadostiučinění v částce 40.000,- Kč shledaly dostatečným. Při stanovení výše odškodnění odvolací soud přihlédl ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., která vyplývají z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a provedl výpočet odškodnění žalobce podle Manuálu Ministerstva spravedlnosti pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., jež ovšem, jak odvolací soud zdůraznil, není pramenem práva. Odvolací soud přihlédl při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění ke složitost věci dané rozsáhlým dokazováním a tím, že věc byla projednávána celkem na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Z těchto důvodů snížil základní odškodnění vypočtené podle Manuálu Ministerstva spravedlnosti na částku 102.500,- Kč o 60%, tj. na částku 41.000,- Kč. Důvody pro jeho další zvýšení ani snížení neshledal, když zejména uvedl, že se nejednalo o řízení typově významné ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. S přihlédnutím k tomu, že částku 40.000,- Kč žalovaná již žalobci vyplatila, zhodnotil odvolací soud shodně se soudem první stupně žalobcův nárok na další odškodnění jako nedůvodný.
Výrok II. rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel, má za to, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Předkládá dovolacímu soudu dvě otázky. Zaprvé se táže, zda Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. (dále také „Manuál“) je pramenem práva na úrovni podzákonné normy, jež je třeba aplikovat. Zadruhé pokládá otázku, zda charakter věci je určující pro posouzení míry nemajetkové újmy, resp. se ptá, jaká je přiměřená míra odškodnění při zásazích nemateriální povahy.
Své dovolání opírá žalobce jednak o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pro nesprávné právní hodnocení a jednak o §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. kvůli vadě řízení. Dovolatel je přesvědčen, že Manuál je způsobilým pramenem práva sui generis zavazující orgán státní správy. Odkázal v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Asf 45/07 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 146/01. Žalobce se pozastavuje nad tím, že i když odvolací soud tento Manuál za pramen práva nepovažuje, aplikoval jej a ačkoliv odvolací soud vypočetl nárok žalobce vyšší (byť jen o 1.000,- Kč), než byl uznán žalovanou, nepřiznal mu jej. Dále polemizuje s přiznanou výši odškodnění, kterou považuje za nepřiměřeně nízkou s ohledem na spor, jež byl pro žalobce významný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dovolatel vyslovuje názor, že by přiměřené odškodnění mělo mít svou výší i prevenční charakter, aby vedlo stát ke zrychlení výkonu soudní moci.
Žalobce považuje své dovolání za přípustné také podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proto, že odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu aplikoval právo odlišně a tím změnil napadený rozsudek. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně podle žalobce aplikoval Manuál v celé šíři a rozvedl právní hodnocení i ve vztahu ke čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) - dále jen „o.s.ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci nelze přisvědčit v tom, že by přípustnost jeho dovolání vyplývala z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Soudy obou stupňů totiž dospěly stran posouzení vzájemných práv a povinností účastníků ke stejným závěrům, když dovodily nedůvodnost nároku žalobce. Podrobnější odůvodnění tohoto závěru odvolacím soudem, při stejném vymezení vzájemných práv a povinností účastníků, diformitu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbytnou pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., nezakládá.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz).
Žalobce v posuzované věci však dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou.
V případě prvého žalobcem vymezeného dovolacího důvodu, tj. otázky závaznosti Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení, je odpověď zjevná, a proto nezpůsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, když žalobcem uváděný manuál není vnitřním předpisem Ministerstva spravedlnosti, ale toliko doporučením vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a vyjadřuje výhradně názor tohoto vládního zmocněnce na to, jakým způsobem by měla být ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v těchto případech aplikována, aby Česká republika dostála svým závazkům vyplývajícím pro ni z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) a z navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). V daném rozsahu je tedy dovolání žalobce zjevně bezdůvodné. Z toho důvodu je nevýznamný i pomocný výpočet, který odvolací soud provedl pro ověření přiměřenosti žalobci již poskytnutého odškodnění.
Otázka postupu soudu při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle §31a odst. 3 OdpŠk, a to včetně posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného, byla nadto Nejvyšším soudem již vyřešena v jeho rozsudcích ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od právního posouzení v uvedených věcech neodchýlil.
Přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, dostupný veřejnosti na www.nsoud.cz). Žalobce však, ačkoliv se dovolává i dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., žádnou vadu řízení nespecifikuje a procesně právně významná otázka se z rozhodnutí odvolacího soudu ani nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu