ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4324.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4324/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce P. U., zastoupeného JUDr. Ing. Helenou Svatošovou, advokátkou se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 23, proti žalované JUDr. R. V., zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 3/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 1 Co 54/2009-117, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dalibora Kalcso, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. října 2008, č. j. 16 C 3/2008-84, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo sdělit prostřednictvím služby České tiskové kanceláře Protext, že její výrok, uvedený dne 4. listopadu 2007 v pořadu Otázky V.M., vysílaném Českou televizí na kanálu ČT 24, na výzvu televizního moderátora požadujícího vyjádření k myšlence z komentáře P. U. v deníku Právo ze 3. listopadu 2007 :“Já ten článek, z kterého citujete, jsem také četla. A v tom článku tak, jak bývá už v poslední době, bych řekla celkem pravidlem u pana U., jsou zveřejňovány a prezentovány nepravdy, dezinformace a lži.“ , je nepravdivý – žádné lži ani záměrné informace či zjevné nepravdy v tomto článku ani v jiných komentářích P. U. týkající se státního zastupitelství a tehdejší trestní věci proti J. Č. nejsou, že tehdejší svůj výrok považuje za neuvážený a lituje toho. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2009, č. j. 1 Co 54/2009-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel při tom z celkového kontextu, v němž žalovaná svůj výrok pronesla a dovodil, že vyslovila hodnotící soud, kterým vyjádřila svůj názor zejména ve vztahu k článku žalobce ze 3. listopadu 2007. Proto neshledal v předmětném výroku neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu §11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Není proto dána odpovědnost žalované podle §13 téhož zákona.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a domnívá se tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a to nejen pro rozhodnutí v této věci, ale též z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, když rozhodovací praxe dovolacího soudu ve sporech vyplývajících z práva na ochranu osobnosti nevyřešila otázku, zda v případě, kdy je osoba označena za šiřitele lží a nepravd, jde o hodnotící soud (resp. adekvátní kritiku) nebo skutkové tvrzení. Výrok žalované o uvádění lží podle odvolatele není hodnotícím soudem, ale skutkovým tvrzením, protože jde o jednoznačný výrok o existenci prokazatelného jednání žalobce, které bylo dominantně motivováno touhou poškodit difamovanou osobu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce. Domnívá se, že dovolání není přípustné, když otázka, co je a co není hodnotící soud byla v soudní praxi vyřešena. I v případě, že dovolání by přípustné bylo, považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 a §13 o.z., zejména pak otázku rozlišení mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 1924/2005 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 20. ledna 2010, sp.zn. 30 Cdo 2900/2008). Pokud z dovolání vyplývá (§41 odst. 1 o.s.ř.) případné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání lze dovodit dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §17 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, představována částkou 4.860,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu