ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4923.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4923/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce F. P. , zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 570.000,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 320/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č.j. 29 Co 491/2008 – 56, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 29 Co 491/2008 – 56 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 4. 2008, č.j. 27 C 320/2007 – 26, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2009, č.j. 27 C 320/2007 – 47, pod bodem I. výroku stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 52.500,- Kč jako náhradu nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že řízení jím vedená u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. E 4033/99 a 9 C 166/97 a na posledně uvedené navazující vykonávací řízení vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. E 1803/2000, byla nepřiměřeně dlouhá, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku ohledně částky 517.500,- Kč žalobu zamítl. Pod bodem III. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud I. stupně vycházel ze skutkových zjištění, že první řízení vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. E 4033/99 bylo zahájeno návrhem žalobce ze dne 1. 9. 1999 na nařízení výkonu notářského zápisu prodejem nemovitosti. K nařízení výkonu přitom došlo až dne 11. 6. 2002. K ocenění majetku postiženého výkonem rozhodnutí již nedošlo, neboť na povinnou byl dne 4. 8. 2003 prohlášen konkurs. V řízení o výkon rozhodnutí poté nebyly činěny žádné úkony směřující ke skončení věci a majetek úpadce (povinné) byl zpeněžen ve veřejné dražbě dne 4. 4. 2005. Dne 15. 12. 2006 bylo soudem rozhodnuto o zastavení výkonu rozhodnutí. Žalobce si v tomto řízení stěžoval na průtahy již v roce 2000.
Druhé řízení vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 166/97 bylo žalobcem zahájeno dne 17. 6. 1996. Od podání žaloby do 21. 12. 1998 soud pouze odstranil vady žaloby a vybral soudní poplatek. Poté již soud ve věci bez větších průtahů jednal a rozsudek jím vydaný nabyl právní moci dne 23. 2. 2000. Návrh na nařízení výkonu tohoto rozsudku prodejem nemovitosti podal žalobce u Okresního soudu v Rakovníku dne 5. 6. 2000, kde byl veden pod sp. zn. E 1803/2000. O nařízení výkonu bylo rozhodnuto dne 22. 11. 2000, což bylo potvrzeno soudem odvolacím. Poté však až do 10. 3. 2002, kdy byl ustanoven soudní znalec za účelem ocenění nemovitosti, nebyly ve věci soudem činěny žádné úkony. Obvodní soud konstatoval, že k celkové délce vykonávacího řízení přispěl také samotný složitý proces prodeje nemovitosti a dále že soudy byly v řízeních postaveny před řadu komplikací - povinní dělali obstrukce, podávali opravné prostředky, během řízení jeden z povinných zemřel. Žalobce nejprve uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za vzniklou morální újmu u žalované, která konstatovala porušení žalobcova práva, ovšem nepřiznala mu odškodnění v penězích.
Obvodní soud dospěl k závěru, že ve všech shora uvedených soudních řízeních bylo porušeno žalobcovo právo na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Při stanovení výše zadostiučinění pak soud I. stupně vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a z kritérií dle §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Soud uvedl, že v daném případě nelze vycházet z celkové délky řízení, jelikož obě exekuční řízení byla poznamenána okolnostmi neovlivnitelnými postupem soudu (konkurs, úmrtí povinného), které nemohou jít k tíži státu. Proto vycházel při stanovení výše zadostiučinění primárně z celkové délky stěžejních průtahů v řízeních. Jednání žalobce soud zhodnotil tak, že směřovalo ke zkrácení délky řízení. K významu řízení pro žalobce uvedl, že i bez ohledu na průtahy v postupu soudu by se nedomohl uspokojení svých pohledávek, a to kvůli předluženosti povinných a lépe zajištěným pohledávkám konkursních věřitelů. Újmu, kterou žalobce utrpěl nepřiměřeně dlouhým řízením soud zhodnotil spíše jako újmu majetkovou, přičemž nemajetkovou újmu podle soudu nelze poskytnout v takové výši, jak požadoval žalobce. Soud I. stupně proto přiznal žalobci odškodnění ve výši 52.500,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce, stejně tak žalovaná odvolání. Městský soud v Praze se napadeným rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č.j. 29 Co 491/2008 - 56 plně ztotožnil s rozhodnutím obvodního soudu, na jehož odůvodnění odkázal, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pro nesprávné právní posouzení věci a dále dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pro vady řízení, jež spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Prvně žalobce namítá, že odvolací soud ve svém rozsudku výslovně nereaguje na žádný z argumentů uvedených v jeho odvolání. Odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 217/96, ve kterém se konstatuje, že povinnost soudu odůvodnit svá rozhodnutí nijak neomezuje soud ve své nezávislosti, a naopak je zárukou vylučující libovůli při rozhodování a garancí spravedlivého procesu. Žalobce má za to, že pokud odvolací soud nereagoval na jeho námitky týkající se nesprávnosti hodnocení kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, dopustil se závažné rozhodovací svévole.
Dále žalobce předkládá dovolací argumentaci, která se ze shora uvedeného důvodu kryje s námitkami odvolacími. Co se týče názoru obvodního soudu, že ESLP přiznává členskému státu právo přisoudit méně než by přisoudil on sám (s ohledem na poměry ve smluvním státě a na výši odškodnění, které se obvykle přiznává z jiných odškodňovacích titulů), namítá žalobce, že přiznaná náhrada českým soudem nemůže být ve zjevném nepoměru k tomu, co by přiznal ESLP. Žalobce klade otázku, v jaké výši je pak možné přihlédnout k životnímu standardu v České republice ve vztahu k celkové částce poskytnutého zadostiučinění. Názor soudu I. stupně o tom, že účastník nemůže předpokládat ukončení exekuce prodejem nemovitosti během roku nebo roku a půl, se žalobci jeví jako nepřípadný, neboť k prohlášení konkursu na majetek jednoho z povinných došlo až téměř za čtyři roky od podání návrhu na nařízení výkon rozhodnutí. Žalobce rovněž nesouhlasí s posouzením kritéria významnosti řízení pro poškozeného, neboť má za to, že pokud soud dospěl k závěru, že řízení nemá pro něj zvlášť závažný význam, není to důvodem pro snížení náhrady, pokud se nejedná o bagatelní řízení. Žalobce namítá, že obvodní soud se zcela nedůvodně odchýlil od běžné praxe, že náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřené řízení se poskytuje za celkovou délku řízení, které bylo nepřiměřeně dlouhé. V posuzované věci totiž soud I. stupně vyšel pouze z délky průtahů, ovšem i tu shledává žalobce nesprávně vypočtenou. Upozornil na rozsudek ESLP ve věci Heská proti České republice, stížnost č. 43772/02, kdy soud do celkové délky řízení započítal i dobu přerušení řízení z důvodu konkurzu protistrany. Žalobce podotkl, že pokud by řízení proběhla v přiměřené lhůtě, nemuselo vůbec ke konkursnímu řízení dojít. Z výše uvedený důvodů považuje přiznanou náhradu za neadekvátně nízkou a ve zjevném nepoměru k tomu, co by přiznal ESLP a navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s napadeným rozsudkem. Konstatovala, že žalobci přisouzenou částku již vyplatila, a proto navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ohledně otázky, zda při posuzování délky řízení je potřeba v případech, kdy došlo k přerušení řízení, vycházet z celkové doby řízení nebo pouze z průtahů v době, kdy řízení nebylo přerušeno, neboť tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena. Následně pak uzavřel, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, je nutno postupovat nejen dle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující.
K otázce vznesené žalobcem dovolací soud uvedl, že při posuzování přiměřenosti délky řízení se vždy musí vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) Zásadně je tedy třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno.
V této souvislosti lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že nelze-li v řízení pokračovat proto, že probíhá vedlejší řízení, před jehož skončením, resp. před nalezením otázky podstatné pro pokračování původního řízení jako je například vyřešení právního nástupnictví, nelze v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). To platí zejména tehdy, kdy příčina nepokračování řízení nespočívá na straně soudu, ale je dána ze zákona, jak tomu bylo v posuzované věci s ohledem na §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání a §107 odst. 1 věta prvá a třetí o.s.ř. Vždy je totiž třeba mít na paměti, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, §27).
Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.
V posuzované věci bylo proto na soudech obou stupňů, aby se zabývaly otázkou délky konkurzního a dědického řízení a posoudily, zda byla jejich délka přiměřená. Soud I. stupně tak neučinil a odvolací soud daný nedostatek nenapravil. Jeho právní posouzení nároku žalobce je proto neúplné a tudíž i nesprávné. Při stanovení výše odškodnění žalobce pak odvolací soud postupoval v rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb., tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.
K dovolací námitce spočívající v nepoměru mezi odškodněním, jež by bylo přiznáno Evropským soudem pro lidská práva a odškodněním přiznaným žalobcem v dané věci je třeba uvést, že úvaha odvolacího soudu odpovídá závěrům vyjádřeným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dostupném veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, podle kterého náhrada imateriální újmy podle §1 odst. 3 a §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dále je třeba přisvědčit dovolateli v tom, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Odvolací soud totiž rezignoval na vypořádání se s odvolacími námitkami, které žalobce proti rozhodnutí soudu I. stupně uplatnil. K tomu dovolací soud upozorňuje, že pokud se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s věcnou argumentací odvolatele, pak jeho rozhodnutí nejen neodpovídá požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí stanoveným v §157 odst. 2 o.s.ř., ale ve svém důsledku porušuje právo účastníka na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný pod č. 109/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Tento nedostatek řádného odůvodnění přestavuje vadu řízení, jež může mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, tzn. vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1055, svazek 15/2002).
Protože je právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem v otázce doby rozhodné pro stanovení výše odškodnění nesprávné a nadto je rozsudek odvolacího soudu stižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle §243b odst. 3 věta první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. listopadu 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu