ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1002.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1002/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Ing. V. P ., zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalované MONTIR, spol. s r.o. , se sídlem v Rudné u Prahy, Chrášťany 131, IČ 45274371, zastoupené Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Maxe Malého 186, o určení platnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 267/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. 21 Co 402/2008-86, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. května 2008, č. j. 10 C 267/2007-63, určil, že smlouva o vedení mzdové a personální agendy ze dne 24. února 1993 (dále též jen „smlouva“) byla platně uzavřena a v období od 1. dubna 1995 do 17. července 2003 byla platná a účinná (bod I. výroku). Dále určil, že částka 404 000 Kč byla vyplacena žalobkyni v období od 1. dubna 1995 do 17. července 2003 po právu jakožto odměna podle smlouvy (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyhověl žalobě na základě závěru, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle jeho názoru je zcela namístě, aby vedle trestního řízení, které řeší otázku viny a trestu pachatele, byla posouzena platnost smlouvy a důvodnost plnění, což jsou primárně soukromoprávní otázky. Toto určení může splnit svůj preventivní účel, je schopné odstranit právní nejistotu mezi účastníky, jež nebyla dle jeho mínění v trestním řízení dostatečně odstraněna, a může být východiskem pro celkové právní vyjasnění vztahu mezi účastníky.
Podle posouzení soudu byla smlouva mezi účastníky uzavřena platně a k jejímu ukončení nedošlo. Nestalo se tak ani uzavřením pracovní smlouvy žalovanou se žalobkyní, jelikož obchodně závazkový vztah nelze ukončit privativní novací ve smyslu §570 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). S ohledem na platnost smlouvy vyplatila žalovaná žalobkyni podle názoru soudu po právu i paušální odměnu, na níž se ve smlouvě dohodly. Pakliže šlo o paušální odměnu, vznikl nárok na její zaplacení bez ohledu na to, zda a jaké byly konkrétní potřeby žalované a zda a v jakém rozsahu žalovaná využívala smluvní povinnosti žalobkyně.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 21 Co 402/2008-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na požadovaném určení v celém rozsahu a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na straně žalobkyně neexistuje naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, který je předpokladem úspěšnosti takové žaloby. Odvolací soud vysvětlil, že posouzením naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. soud činí určitý právní závěr, který má přesah i do procesního práva. Neposuzuje jej však automaticky, popřípadě pouze s odkazem na obecné závěry ustálené soudní judikatury, ale vždy ke konkrétnímu určení, jehož se žalobce domáhá. Proto je povinností žalobce tvrdit taková skutková tvrzení, která se váží k prokázání existence naléhavého právního zájmu, a současně jeho existenci i prokazovat. Jestliže tak žalobce neučiní, nastupuje poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Přestože odvolací soud žalobkyni vyzval, aby doplnila, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, podle názoru odvolacího soudu žalobkyně této procesní povinnosti nedostála. Spatřovala-li naléhavost právního zájmu ve skutečnosti, že bylo proti ní vedeno trestní řízení, pak ani případná existence určovacího rozsudku nemůže podle odvolacího soudu nic změnit na postavení žalobkyně jako odsouzené v trestním řízení. Je tomu tak proto, že orgány v trestním řízení řeší otázku viny a trestu zcela nezávisle na výsledcích jiných řízení a rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení jsou vázány jen ve věcech osobního stavu. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, spatřovala-li preventivní charakter podané žaloby v získání jistoty své procesní obrany pro případ žaloby na plnění, kterou by byla žalována o vrácení odměny vyplacené z titulu smlouvy. Akcentoval, že zatímco pravomocné rozhodnutí na plnění tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu na určení platnosti smlouvy, rozhodnutí o určovací žalobě netvoří překážku věci rozhodnuté pro žalobu na plnění, pokud je založena na stejném právním vztahu. Na to navazuje i závěr odvolacího soudu, že žaloba na určení nemá v posuzované věci preventivní povahu a není nástrojem pro odstranění hrozících sporů, neboť určení platnosti v minulosti uzavřené smlouvy nic nevypovídá o tom, zda mezi účastníky v době rozhodování soudu existuje stále platná smlouva; právě proto nemá takové určení pro účastníky jakýkoli praktický význam a není způsobilé odstranit jejich případnou nejistotu.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že závěr o neexistenci její naléhavého právního zájmu na požadovaném určení založil na posouzení tvrzení, která doplnila k jeho výzvě, a že se zcela nevypořádal s její argumentací, kterou vznesla v řízení před soudem prvního stupně. Podle jejího názoru se odvolací soud dopustil vady řízení, jestliže - namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení - v rozporu se zásadami odvolacího řízení zasáhl do činnosti soudu prvního stupně, samostatně v takovém rozsahu poprvé ve věci zjišťoval zásadní skutkové okolnosti a zbavil tak žalobkyni možnosti nechat taková zásadní skutková zjištění přezkoumat v odvolacím řízení.
Právní pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Dovolatelka, odkazujíc v této otázce na argumentaci vznesenou před soudy obou stupňů, tvrdí, že tento její zájem je dán. Zatímco soud prvního stupně tuto otázku správně posoudil, odvolací soud ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nesprávně vyložil a na zjištěný skutkový stav aplikoval.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená přezkoumat správnost právního závěru odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Podle ustálené soudní judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tehdy, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení práva již došlo, a je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá, nemá preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žádného smyslu. Proto žaloba domáhající se určení podle tohoto ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž by vedla jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (viz Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kolektiv. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck 2006, strana 356 – 357, dále též shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 57/2005, či jeho rozsudek ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo 693/2006).
Žaloba o určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není opodstatněna rovněž tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Nejvyšší soud tak již v rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a předtím například v rozsudku ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 1996, strana 113), uzavřel, že pokud právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu; jinak řečeno, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká.
Právní názor, že pokud je možno žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti příslušného právního úkonu, neboť otázka platnosti právního úkonu má ve vztahu k otázce existence práva nebo právního vztahu otázku povahy předběžné, shledal Ústavní soud ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 45/99, ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. IV. ÚS 501/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 2453/07).
Od uvedených právních závěrů nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, v níž jde právě o uvedený případ, kdy namísto určení, zda tu je či není právo žalované z bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně (o něž žalobkyni jde), se žalobkyně domáhá určení předběžných otázek, zda-li smlouva mezi účastníky vznikla, zda byla v určité vymezené době platná a zda plnění, které jí v této době poskytla podle smlouvy žalovaná, bylo důvodné. Odvolací soud proto nepochybil, pokud v souladu s konstantní judikaturou soudů neshledal existenci naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že určení platnosti v minulosti uzavřené smlouvy nic nevypovídá o tom, zda tato smlouva mezi účastníky sporu v době rozhodování soudu stále existuje, a právě proto takovéto určení postrádá pro účastníky jakýkoliv praktický význam a není způsobilé odstranit jejich případnou nejistotu.
Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v posuzované otázce naplněn.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolací soud neshledal, byť dovolatelka tvrdila, že odvolací soud svým nesprávným postupem takovými vadami řízení zatížil.
Je tomu tak proto, že k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu zcela postačovaly skutečnosti, které žalobkyně uvedla v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Vyzval-li ji tedy odvolací soud na jednání dne 23. září 1998 podle §118a odst. 1 o. s. ř., aby dotvrdila, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na určení platnosti smlouvy a na určení, že plnění ve výši 404 000 Kč bylo poskytnuto po právu, byla jeho výzva nadbytečná. Ostatně jak se podává z protokolu o tomto jednání před odvolacím soudem, žalobkyně na výzvu soudu nesdělila žádné skutečnosti, které by neuvedla v dosavadním průběhu řízení a pro které by odvolací soud musel své právní posouzení založit na jiném skutkovém základě než soud prvního stupně. Předpoklady vymezené v ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. pro změnu rozsudku soudu prvního stupně tak byly naplněny a dovolatelce se ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu