ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3344.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3344/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobců a) Ing. arch. A. K. , b) A. K. , c) V. K. a d) J. K. , zastoupených JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČ 70099618, zastoupené JUDr. Janem Bébrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o zaplacení částky 3.204.671,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 336/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. ledna 2009, č. j. 15 Co 751/2008-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 27. června 2008, č. j. 5 C 336/2005-99, kterým Okresní soud v Táboře zamítl žalobu, aby žalovaná byla zavázána žalobkyni a) zaplatit částku 1.747.139,- Kč s úrokem z prodlení a počínaje dnem 1. 1. 2006 jí platit částku 14.084,- Kč měsíčně, žalobkyni b) zaplatit částku 547.146,- Kč s úrokem z prodlení a počínaje dnem 1. 1. 2006 jí platit částku 4.808,- Kč měsíčně, žalobci c) zaplatit částku 485.844,- Kč s úrokem z prodlení a počínaje dnem 1. 1. 2006 mu platit částku 3.606,- Kč měsíčně a žalobci d) zaplatit částku 425.542,- Kč s úrokem z prodlení a počínaje dnem 1. 1. 2006 mu platit částku 2.404,- Kč měsíčně, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Správnost právního závěru odvolacího soudu, že škoda na zdraví Ing. arch. V. K. (jeho smrt) nebyla vyvolána provozem motorového vozidla ve smyslu ustanovení §427 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), nýbrž mohla být způsobena provozní činností podle ustanovení §420a obč. zák., žalobci nezpochybňují prostřednictvím argumentace, že odvolací soud použil při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci nesprávnou normu hmotného práva, popřípadě že správně zvolenou normu nesprávně vyložil či na skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Právní posouzení odvolacího soudu kritizují toliko prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem (se skutkovými zjištěními a z nich dovozenými skutkovými závěry), z něhož odvolací soud při volbě odpovídající normy hmotného práva vycházel; skutkový závěr odvolacího soudu (založený na skutkovém zjištění, že úrazový děj se odehrál v areálu pily v místě, kde na nákladní vozidlo bylo nakladačem nakládáno zboží), že i kdyby bylo skutkově dovozeno, že zranění způsobil provoz bočního nakladače, stalo se tak při manipulaci nakladače se zbožím, nemá podle jejich mínění oporu v provedených důkazech, neboť z nich je naopak zřejmé, že ke zranění došlo v okamžiku, kdy nakladač již pracovní činnost ukončil a odjížděl pryč. Žalobci tak předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci a na ní budují odpovídající právní závěry, které konfrontují s odlišným právním posouzením odvolacího soudu. Podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) tedy nezpochybňují právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož pro ně nepříznivé právní posouzení vychází. Přehlédli patrně, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno jejich výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž založit nemůže. V řízení, v němž může být dovolání shledáno přípustným toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a při přezkumu správnosti právního posouzení z něho vychází.
Považují-li proto dovolatelé za otázku zásadního právního významu, zda pohyb vozidla, které je zároveň pracovním strojem, při odjíždění z manipulační plochy, kde vozidlo vykonávalo provozní činnost, je ještě pracovní činností vozidla nebo zda se již jedná o dopravní pohyb, pak předkládají právní otázku, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a která proto závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže.
Prostřednictvím námitky, že odvolací soud se ve svém právním posouzení neopírá o skutkový stav a vychází z nepodložené premisy, že škoda byla způsobena při nakládce materiálu a nikoliv přepravou nakladače z místa, dovolatelé oproti svému očekávání nevytýkají odvolacímu soudu vadu řízení, nýbrž toliko jinými slovy opakují uplatněné výhrady vůči zjištěnému skutkovému stavu věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tudíž i přípustnost dovolání nemohla založit ani výtka dovolatelů, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zasáhl tak do jejich práva na spravedlivý proces, neboť jeho závěr o druhu pohybu nakladače byl nepředvídatelný, neposkytl žalobcům poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. a porušil princip dvouinstančnosti řízení. Dovolatelé totiž ani prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu, stanoveného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nevymezili žádnou otázku zásadního právního významu (mezi něž náleží též otázky práva procesního), na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno (srov. v té souvislosti ústavněprávní závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130, a v řadě dalších rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, v usnesení ze dne 16. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, a v usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. II. ÚS 2881/08, in www.usoud.cz) .
Vytýkaných procesních pochybení, jimiž mělo být porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, se odvolací soud ostatně nedopustil. Právní otázka, zda se jednalo o škodu způsobenou provozem motorového vozidla podle ustanovení §427 obč. zák., a pro zodpovězení této otázky rozhodná otázka skutková, zda k úrazu došlo v příčinné souvislosti s jízdou pracovního stroje, byla žalobci nastolena již v počátcích řízení před soudem prvního stupně (srov. zejména přednes jejich zástupce při prvním jednání ve věci dne 13. 9. 2006) a žalobci se k ní v průběhu řízení vyjadřovali, mimo jiné též v písemném závěrečném návrhu ze dne 26. 6. 2008, v němž polemizovali s žalovanou v otázce aplikace ustanovení §6 vyhlášky č. 492/1991 Sb. a tvrdili, že škoda měla příčinu v jízdě nakladače, nikoliv v jeho pracovní činnosti. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že ani v tomto řízení (neboť touto otázkou se soud zabýval již v řízení o žalobě žalobců proti společnosti JIBRA s. r. o.) se nepodařilo prokázat, jakým způsobem došlo k poranění Ing. arch. K., a nebyly tedy prokázány skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit odpovědnost společnosti JIBRA s. r. o. (dříve PASÁK, spol. s r. o.) za škodu podle ustanovení §427 obč. zák. Jestliže pak odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost této společnosti za škodu podle ustanovení §427 obč. zák. není dána, neboť i kdyby bylo prokázáno, že zranění způsobil provoz nakladače, stalo se tak – vzhledem k zjištěným okolnostem úrazového děje – při manipulaci nakladače se zbožím, pak nešlo z jeho strany ke změně právního náhledu na věc, natož pak takové, jež by si vyžadovala doplnění skutkových tvrzení, na niž míří ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud v rámci svého právního posouzení zvažoval tutéž právní kvalifikaci skutku, kterou po celou dobu řízení prosazovali žalobci a na jejímž posouzení založil své rozhodnutí též soud prvního stupně; skutečnost, že na rozdíl od žalobců předpoklady pro aplikaci ustanovení §427 obč. zák. ve zjištěném skutkovém stavu věci (shodně se soudem prvního stupně) neshledal, není jiným posouzením věci po právní stránce ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2425/2004, uveřejněného pod č. C 3413 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-3). Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil poučovací povinnost stanovenou v §118a odst. 2 a §213b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro žalobce nepředvídatelné, resp. překvapivé (že žalobci mohli být zaskočeni jeho právním posouzením věci), popřípadě že odvolací soud porušil tzv. zásadu dvojinstančnosti řízení.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V rámci sociálního a morálního apelu v závěru svého dovolání žalobci vyjadřují přesvědčení, že by bylo prohrou justičního systému, kdyby bylo možno zprostit se odpovědnosti za škodu zbavením se majetku a založením společnosti nové, v důsledku čehož by nárok zůstal neuspokojen. V tomto řízení ovšem žalobci neuplatnili nároky vůči osobám, které se dopustily popsaného jednání, nýbrž proti pojišťovně, vůči níž se s poukazem na ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. domáhali plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Nelze očekávat od soudu, že přizná žalobcům v reflexi na jejich tíživou situaci právo na plnění vůči subjektu, jenž povinnost k takovému plnění nemá. Úspěch ve sporu je podmíněn především podáním žaloby proti pasivně věcně legitimovanému subjektu (tj. správnou volbou žalované osoby). Lze v této souvislosti poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil (srov. zejména rozsudek ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, uveřejněný pod č. 51 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005), že přímý nárok na plnění proti pojišťovně podle ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., který lze samostatně uplatnit proti pojišťovně žalobou u soudu, vzniká poškozenému pouze tehdy, odmítne-li pojišťovna plnit za pojištěnce přesto, že bylo o náhradě škody rozhodnuto vykonatelným soudním rozhodnutím, které obdržela, nebo přesto, že s poškozeným uzavřela dohodu o náhradě škody. V projednávané věci není přitom pochyb o tom, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 5 C 88/98 byl žalobcům vůči společnosti JIBRA s. r. o. přiznán nárok na náhradu škody způsobené provozní činností podle ustanovení §420a obč. zák., nikoliv nárok na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla podle ustanovení §427 odst. 2 obč. zák., a že pojišťovna s žalobci dohodu o náhradě škody neuzavřela.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu