ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4637.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4637/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Alešem Gotmanovem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Korunní 774/87, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 2,995.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 150/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17 Co 505/2008-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17 Co 505/2008-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 21 C 150/2007-83, že základ žaloby je co do důvodu opodstatněn (výrok pod bodem I) a že o výši škody a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 1. dubna 2003 se žalovanou jako pojistitelem pojistnou smlouvu pro pojištění podnikatelských rizik „TREND“, jíž bylo k datu 1. dubna 2003 sjednáno živelní pojištění budovy č. p. 100 – stavby občanského vybavení na pozemku parc. č. 128, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec Zahrádky na listu vlastnictví č. 223, v rozsahu „sdružený živel“ se spoluúčastí ve výši 5.000,- Kč; sjednané pojistné žalobce řádně platil. Dne 7. května 2004 založili P. M. a D. Z. v této budově záměrně požár tak, že zapálili na devíti místech ve všech podlažích hořlavou látku, v důsledku čehož došlo k výbuchu části sklepa, za což byli rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. května 2005, č. j. 1 T 425/2004-439, odsouzeni pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 trestního zákona s tím, že na objektu vznikla škoda nejméně ve výši 2,200.000,- Kč. Žalobce oznámil žalované pojistnou událost dne 27. května 2004, žalovaná však pojistné plnění neposkytla.
Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že pojištění nezaniklo v důsledku nezaplacení pojistného podle ustanovení §801 občanského zákoníku. Vyjádřil názor, že není právně významné, zda k požáru došlo nahodile či zda byl úmyslně založen třetí osobou, a uzavřel, že vznik škody způsobené požárem je pojistnou událostí, s níž ustanovení §787 občanského zákoníku spojuje povinnost pojistitele plnit, žalobci tudíž náleží pojistné plnění.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17 Co 505/2008-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 2,995.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že pojistná smlouva byla uzavřena (mimo jiné) pro druh „živelní pojištění“ v rozsahu „sdružený živel“, přičemž podle čl. 1 zvláštní části Všeobecných pojistných podmínek 150 pro živelní pojištění se základní živelní pojištění vztahuje mimo jiné na poškození nebo zničení věci požárem či výbuchem a požár je v čl. VI těchto pojistných podmínek definován jako oheň, který vznikne mimo určené ohniště nebo který určené ohniště opustil, který se vlastní silou rozšíří nebo byl pachatelem úmyslně rozšířen a který musí mít vlastní dostatečnou energii a teplotu, aby se přenášel z předmětu na předmět a zachvacoval je s prudkostí vzmáhajícího se živlu hrozícího nabýt zhoubného rozsahu. Z toho i ze samotného vymezení pojištění jako živelního odvolací soud dovodil, že smyslem tohoto pojištění je podchytit riziko vzniku škody v důsledku objektivního působení přírodních fyzikálních úkazů vznikem nezávislých na lidském úmyslu; pokud je v definici uvedeno působení pachatele, vztahuje se pouze na rozšíření požáru již vzniklého v důsledku živelní události. Odvolací soud uzavřel, že ze zvláštních podmínek pro druh živelního pojištění nelze dovodit, že se sjednané pojištění vztahovalo i na vznik škody nikoliv živelním působením, ale úmyslným založením požáru, a že z výčtu jednotlivých typů pojištění v Pojistných podmínkách pro pojištění podnikatelských rizik SMT 10/01, které jsou též součástí pojistné smlouvy a které upravují jednotlivé typy pojištění, je naopak zřejmé, že úmyslné poškození nebo zničení věci, tzv. vandalismus, je samostatnou kategorií smluvních pojištění.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, „neboť napadené rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci“, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. a) a písm. b), odst. 3 o. s. ř.].
Vadou měl odvolací soud řízení zatížit tím, že po zopakování důkazu pojistnou smlouvou nepoučil dovolatele ve smyslu ustanovení §213b odst. 1 ve spojení s §118a o. s. ř. o tom, že učiní jiné skutkové závěry než soud prvního stupně a na jejich základě pak věc též odlišně právně posoudí, a jeho rozhodnutí bylo proto nepředvídatelné. Dovolatel též vytkl odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod, pro který soud prvního stupně vydal mezitímní rozsudek, a porušil tak zásadu dvojinstančnosti soudního řízení.
Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že pojistná smlouva se nevztahuje na požár založený třetí osobou. Argumentoval, že pokud odvolací soud (správně) dovodil, že pojistná smlouva se vztahuje i na požár pachatelem úmyslně rozšířený, pak je rozporný závěr, na němž je založeno napadené rozhodnutí, neboť ani úmyslně rozšířený požár nelze podřadit pod pojem objektivního působení přírodních fyzikálních úkazů nezávislých na lidském úmyslu.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa při tom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť ne všem dovolacím námitkám lze přisvědčit.
Vytýkaných procesních pochybení, jimiž mělo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, se odvolací soud nedopustil. V řízení před soudy nižších stupňů nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu nebylo založeno na závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno [tj. nesplnil povinnost tvrzení či důkazní povinnost – srov. §101 odst. 1 písm. a) a b), §120 odst. 1, odst. 3, větu druhou, o. s. ř. ]. Otázka, zda sjednanou pojistnou událostí je též poškození nebo zničení budovy požárem, jenž byl úmyslně založen třetí osobou (která je oproti očekávání dovolatele otázkou právní, nikoliv skutkovou), byla žalovanou nastolena v rámci její procesní obrany již v počátcích řízení před soudem prvního stupně (srov. vyjádření k žalobě ze dne 30. května 2007 na č. l. 36 spisu), soud prvního stupně se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal a žalovaná ve svém odvolání jeho závěry v této otázce podrobila kritice. Jestliže pak odvolací soud dospěl vlastním výkladem pojistné smlouvy k opačnému závěru než soud prvního stupně, nešlo z jeho strany ke změně právního náhledu na věc, natož pak takové, jež by si vyžadovala doplnění skutkových tvrzení (srov. §118a odst. 2 o. s. ř.). V rámci svého právního posouzení zvažoval tutéž právní kvalifikaci skutku, kterou po celou dobu řízení prosazoval dovolatel a na níž založil své rozhodnutí též soud prvního stupně; skutečnost, že na rozdíl od dovolatele (a též od soudu prvního stupně) předpoklady pro posouzení předmětné události jako události pojistné neshledal, není jiným posouzením věci po právní stránce ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2425/2004, uveřejněného pod č. C 3413 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-3). Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil poučovací povinnost stanovenou v §118a a §213b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro dovolatele nepředvídatelné, resp. překvapivé (že dovolatel mohl být zaskočen jeho právním posouzením věci). Z téhož důvodu nelze přiznat opodstatnění výtce, že odvolací soud odňal dovolateli jednu instanci. Z ustanovení §219a a §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že jiné právní posouzení věci odvolacím soudem není důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž k jeho změně. Odvolací soud je ostatně oprávněn rozhodnout o věci (a případně změnit rozsudek soudu prvního stupně) též na základě jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil soud prvního stupně [§213 odst. 1, §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], za podmínek upravených v ustanovení §213 odst. 4, části věty za středníkem, odst. 5 o. s. ř. (srov. §219a odst. 2 o. s. ř.). O možnost příslušné právní argumentace, jak již bylo vyloženo, dovolatel zkrácen nebyl.
Pro úplnost zbývá dodat, že listinné důkazy, které by dovolatel podle svého prohlášení uplatnil v případě řádného poučení (vyjádření pojišťovacího makléře ze dne 20. dubna 2009 a stanovisko žalované k tomuto dopisu), vznikly nejen po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž až poté, co bylo vyhlášeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, však správné není.
Pojistnou událostí, s níž je spojena povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění (srov. §788 odst. 1 a §797 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2004, dále též jen „obč. zák.“), sjednanou v pojistné smlouvě bylo (mimo jiné) poškození nebo zničení shora označené budovy požárem. Pro posouzení důvodnosti žalobcova požadavku, aby mu žalovaný pojistitel plnil, je proto - vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu věci - určující zodpovězení otázky, zda pojem „požár“ užitý v pojistné smlouvě zahrnuje též oheň úmyslně založený třetí osobou. Závěry, k nimž v této otázce dospěl odvolací soud, nemohou obstát.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah výkladem za použití pravidel stanovených pro občanskoprávní vztahy v §35 odst. 2 a 3 obč. zák. Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Odvolací soud pochybil již v tom, že poznatek o rozsahu sjednané pojistné události založil toliko na zkoumání samotného textu pojistné smlouvy, tj. jazykového vyjádření právního úkonu, a rezignoval na povinnost soudu posoudit na základě výsledků provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (srov. závěry ustálené rozhodovací praxe soudů, vyložené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/2007, www.usoud.cz ). Zejména za stavu, kdy tu byla mezi stranami neshoda v otázce, co bylo mezi nimi ve skutečnosti ujednáno (jak chápat ve smlouvě vyjádřené vymezení pojistné události), a kdy jazykové vyjádření právního úkonu není do té míry pregnantní, že neskýtá prostor k pochybnostem, bylo třeba zjistit a vyhodnotit okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, popř. též další skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na vůli stran smlouvy při jejím uzavírání.
Ani samotný výklad jazykového vyjádření pojistné smlouvy však odvolací soud neprovedl správně (logicky bezchybně) a s jeho závěry se proto nelze ztotožnit.
Podle článku II, věty první, ve spojení s článkem I odst. 1 všeobecných pojistných podmínek žalované č. 150, zvláštní část – živelní pojištění, jež jsou součástí pojistné smlouvy (srov. §788 odst. 2 obč. zák.), pojistnou událostí při základním živelním pojištění je poškození nebo zničení pojištěné věci (mimo jiné) požárem. Pojem „požár“ je v článku VI těchto pojistných podmínek definován jednak pozitivním vymezením - jako oheň, který vznikne mimo určené ohniště, nebo který určené ohniště opustil a který se vlastní silou rozšíří, nebo byl pachatelem úmyslně rozšířen (a který musí mít vlastní dostatečnou energii a teplotu, aby se přenášel z předmětu na předmět a zachvacoval je s prudkostí vzmáhajícího se živlu hrozícího nabýt zhoubného rozsahu), jednak vymezením negativním – za požár se nepovažují účinky užitkového ohně a sálavého tepla, ani žhnutí a doutnání s omezeným přístupem vzduchu. Pod pozitivní vymezení pojmu úmyslně založený oheň subsumovat lze; není totiž pochyb, že též takový oheň je ohněm vzniklým mimo určené ohniště, a způsob (příčina) vzniku ohně v definici vymezen není. Mezi jevy, jež se podle negativního vymezení za požár nepovažují, pak není uveden oheň úmyslně založený. V samotném vymezení pojmu „požár“ v pojistné smlouvě nelze tedy nalézt oporu pro závěr, že oheň, jenž byl úmyslně založen, se podle této smlouvy za požár nepovažuje. Toto vymezení má přitom pro výklad pojistné smlouvy v otázce rozsahu pojistné události zcela zásadní význam; v prvních dvou odstavcích článku VI. „Výklad pojmů“ citovaných pojistných podmínek je výslovně zdůrazněno, že pojem „požár“ je „legislativní“ zkratkou používanou zejména v pojistných smlouvách pro vyjádření rozsahu pojištění v jednotlivých skupinách rizik a že pro účely pojištění podle této zvláštní části všeobecných pojistných podmínek platí dále uvedený výklad pojmů (tedy též výklad pojmu „požár“).
Závěr odvolacího soudu, že smyslem živelního pojištění je podchytit riziko vzniku škody v důsledku objektivního působení přírodních fyzikálních úkazů vzniklých nezávisle na úmyslném zavinění člověka, nemůže obstát též z toho důvodu, na který upozorňuje dovolatel, totiž proto, že posuzované vymezení pojmu „požár“ výslovně pamatuje též na oheň úmyslně rozšířený. Označení pojištění jako živelního pak oheň založený úmyslně z pojmu „požár“ vyloučit rovněž neumožňuje; živlem je v běžně užívaném slova smyslu samotný oheň, bez zřetele na způsob (příčinu) jeho vzniku. Skutečnost, že úmyslné poškození nebo zničení věci, tzv. vandalismus, je v pojistných podmínkách žalované pro pojištění podnikatelských rizik - TREND SMT 10/01, stanoveno jako samostatný typ pojištění (v čl. V), odlišný od pojištění živelního (upraveného v čl. III), je pro zjištění obsahu pojmu „požár“ užitého pro vymezení pojistné události bez právního významu. To, že „úmyslné poškození věci“ může být předmětem samostatného typu pojištění (speciální pojistnou událostí), samo o sobě neznamená, že je vyloučeno z jiného typu pojištění.
Měl-li ostatně odvolací soud za to, že skutečnosti zmíněné v předchozím odstavci definici pojmu „požár“ v pojistných podmínkách jako znaku sjednané pojistné události zpochybňují a tento pojem tedy připouští různý výklad (je nejednoznačný), bylo jeho povinností zvolit takový způsob řešení, jenž povede k naplnění požadavku materiální spravedlnosti. Při výkladu projevu vůle je vždy třeba vycházet ze zásad, které ovládají soukromoprávní vztahy. Mezi ně patří princip ochrany dobré víry toho, komu byl právní úkon určen, jenž je v zákoně výslovně vyjádřen v souvislosti s úpravou konkludentních právních úkonů (srov. §35 odst. 3, větu druhou, obč. zák.), platí však obecně. Princip ochrany dobré víry souvisí s tzv. pravidlem oprávněného očekávání; i k němu je třeba při výkladu právních úkonů přihlédnout a neopomenout, že jejich výklad má být rozumný a spravedlivý, neboť podstatou práva má být spravedlnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008, uveřejněný pod č. C 7381 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, číslo sešitu CD-10/2009). Tyto zásady se promítají v pravidle (výslovně formulovaném pro oblast obchodních závazkových vztahů v §266 odst. 4 obch. zák.), že jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílným způsobem, je třeba je vykládat v neprospěch toho, kdo je použil, resp. kdo je v jednání použil jako první (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný pod č. 188 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 401, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, www.usoud.cz ). Je-li nejednoznačný pojem obsažen v pojistných podmínkách žalované, není pochyb o tom, že je to ona, kdo jej v jednání o uzavření smlouvy použila jako první; pojem „požár“ měl být proto v případě pochybností vyložen v její neprospěch.
Jestliže odvolací soud při zjišťování sjednaného rozsahu pojistné události výkladem opomněl přihlédnout ke skutečné vůli smluvních stran, pochybil při výkladu jazykového vyjádření právní úkonu a nevzal zřetel na zásady pro výklad nejednoznačného pojmu užitého ve smlouvě, je právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu