ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2122.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2122/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně GENERAL PLASTIC, spol. s r.o. se sídlem v Hoříně 5, IČO 62966391, zastoupené JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3/3, proti žalovanému městu Benešov nad Ploučnicí, zastoupenému Mgr. Milanem Špičkou, advokátem se sídlem v Děčíně IV, Palackého 823/4, o zaplacení 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 211/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. prosince 2007, č. j. 35 Co 1117/2006-120, takto:
I.
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Špičky, advokáta se sídlem v Děčíně IV, Palackého 823/4.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. prosince 2007, č. j. 35 Co 1117/2006-120, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. července 2006, č. j. 14 C 211/2005-87, ve znění opravného usnesení ze dne 24. srpna 2006, č. j. 14 C 211/2005-92, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Přestože žalobkyně v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti uplatnila - jak vyplývá z obsahu dovolání - zejména dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Podstatu dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalobkyně je přesvědčena, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že čtyři zastupitelé města požádali o to, aby o převzetí záruky za dluh E. V. rozhodovalo zastupitelstvo, nikoli rada. Dopis, z něhož tento údaj odvolací soud čerpal, považuje za nevěrohodný důkaz, neboť nebyl předložen v originále, nýbrž v průklepové kopii s otiskem nedostatečně vyplněného presenčního razítka žalovaného, jeho obsah nekoresponduje s dalšími důkazy (konkrétně s výpovědí M. K., zástupce starosty, či s vyjádřením samotného žalovaného ze dne 26. 1. 2006) a žalovaný náležitě neobjasnil, jak bylo naloženo s prvopisem dopisu. Žalobkyně má zato, že v řízení nebylo rovněž dostatečně prokázáno, že se žádost čtyř zastupitelů, kteří jsou na dopise podepsáni, „dostala do povědomí ostatních členů zastupitelstva“. Pokud by se totiž tak stalo, obecní zastupitelstvo by rozhodlo o přenesení oprávnění rozhodnout o této otázce z obecní rady na obecní zastupitelstvo usnesením; taková situace však nenastala. Závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí o převzetí záruky města za úvěr E. V. bylo vyhrazeno zastupitelstvu města, proto podle názoru dovolatelky neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Argumentuje-li dovolatelka v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, nemohl by dovodit, že usnesení rady z 25. 8. 1992 je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením §36a odst. 1 písm. d/ zákona o obcích), a musel by uzavřít, že žalovaný odpovídá za závazek E. V. jako ručitel. Jak již bylo shora vyloženo, dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky žalobkyně, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že „v rozporu s §126 odst. 4 o. s. ř. byli někdejší zastupitelé obce v řízení vyslechnuti jako svědci a nikoliv jako účastníci řízení“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a nelze jí tak založit přípustnost dovolání. Navíc není ani opodstatněná. Žádná ze slyšených osob nebyla statutárním zástupcem účastníka řízení (žalovaného); skutečnost, že M. K. byl místostarostou obce v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o úvěru a bylo učiněno ručitelské prohlášení, nemohla vést k tomu, aby byl vyslýchán jako účastník řízení podle §131 o. s. ř.
Otázku, zda lze poskytnout právní ochranu subjektu (v daném případě žalovanému), pokud prokazuje neplatnost právního úkonu (v daném případě ručitelského prohlášení) učiněného v rozporu „se zásadami poctivého obchodního styku“, odvolací soud neřešil již proto, že žalobkyní nebylo v řízení tvrzeno (natož pak prokázáno), že žalovaný tyto zásady porušil. Jestliže odvolací soud žádné závěry v tomto směru neučinil, nemohou být - logicky vzato - ani podrobeny přezkumu v dovolacím řízení.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu