ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2528.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2528/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce MUDr. V. K. , zastoupeného JUDr. Ivanem Bretschneiderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Luhovská 1738/4, proti žalované NORSK CZ a. s. se sídlem v Praze 7, Jankovcova 788/16, zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 94/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č. j. 13 Co 460/2007-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení svého vlastnického práva k budově čp. 788 na pozemku parcelní číslo 2402 v katastrálním území H. Uváděl, že kupní smlouvou ze dne 25. 11. 2003 prodal tuto nemovitost žalované, ta však neuhradila ve sjednané lhůtě, ani po následné výzvě, kupní cenu, a proto dopisem ze dne 2. 5. 2005 od kupní smlouvy odstoupil.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. dubna 2007, č. j. 12 C 94/2005-106, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem budovy čp. 788 - jiná stavba, postavené na pozemku jiného vlastníka parc. č. 2402 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 1058 vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro okres Hlavní město Praha, obec P., katastrální území a část obce H. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 25. 11. 2003 kupní smlouvu, podle které žalobce prodal žalované shora popsanou nemovitost za sjednanou kupní cenu 16,000.000,- Kč; podle této smlouvy bylo vlastnické právo žalované k předmětné nemovitosti vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky k 18. 2. 2004. Kupní cenu se žalovaná zavázala žalobci uhradit do šesti měsíců ode dne podpisu kupní smlouvy, tj. do 25. května 2004. Při podpisu kupní smlouvy uhradila žalovaná žalobci 7,800.000,- Kč a posléze mu bezhotovostními převody poukázala na jím určené účty 400.000,- Kč dne 19. 12. 2003, 600.000,- Kč dne 19. 1. 2004, 50.000,- Kč dne 21. 1. 2004, 150.000,- Kč dne 4. 2. 2004 a 7,411.500,- Kč dne 1. 7. 2004, celkem tedy 8,611.500,- Kč. Žalobce v řízení neprokázal, že žalovanou vyzval, aby mu v dodatečně stanovené lhůtě doplatila kupní cenu, a prokázáno nebylo ani to, že žalované byla doručena písemnost obsahující odstoupení žalobce od kupní smlouvy. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil předmětnou kupní smlouvu jako platnou a uzavřel, že „nedošlo k platnému odstoupení žalobce od kupní smlouvy pro nesplnění podmínek pro toto odstoupení“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. 13 Co 460/2007-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co v potřebném rozsahu zopakoval dokazování, na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vyzval žalovanou k doplacení kupní ceny převáděné nemovitosti v dodatečné přiměřené lhůtě přípisem ze dne 16. 7. 2004, který dne 24. 8. 2004 převzal předseda představenstva MUDr. J. K. na adrese svého trvalého bydliště. Přisvědčil však závěru soudu prvního stupně, že žalobce v řízení neprokázal, že odstoupení od smlouvy obsažené v jeho přípise ze dne 2. 5. 2005 bylo žalované doručeno, neboť poštovní zásilku podle údajů na doručence převzal MUDr. Š., který nebyl pracovníkem ani společníkem žalované, popř. osobou zmocněnou k přebírání jí určených poštovních zásilek a projev vůle žalobce nedošel do sféry adresáta (žalovaného). Ani odvolací soud neuvěřil tvrzení žalobce, že při podpisu kupní smlouvy nepřevzal část kupní ceny ve výši 7,800.000,- Kč, a protože žalovaná žalobci na úhradu kupní ceny bezhotovostně poukázala další platby v celkové výši 8,611.500,- Kč, „nelze hovořit o prodlení dlužníka se zaplacením kupní ceny, jež by odůvodňovalo odstoupení od smlouvy podle §511 odst. 1 obč. zák.“. Nad rámec tohoto důvodu, který soudy obou stupňů vedl k zamítnutí žaloby na požadované určení vlastnického práva žalobce, odvolací soud dále dovodil, že žalobce nemá podle §80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žalované po odstoupení od kupní smlouvy nevrátil kupní cenu, ani nepodal žalobu na vyklizení žalované z domu oproti vrácení kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. V této souvislosti připomíná, že nebylo „dostatečně přihlédnuto ke skutečnosti, jakou výši kupní ceny by měl vrátit“ … a že … „vrácení finanční částky ve výši 7,411.500,- Kč uhrazené žalovanou na jeho úvěrový účet, případně i dalších sporných a nespecifikovaných úhrad by věc jen zkomplikovalo“. Namítá, že odvolací soud zjistil skutkový stav věci neúplně a nesprávně, neboť neprovedl jím navržené důkazy, stejně jako soud prvního stupně vycházel jen z dokumentace policie o podání vysvětlení aniž by dotyčné osoby vyslechl, a provedené důkazy nesprávně vyhodnotil. Své výhrady v tomto směru žalobce velmi podrobně a obsáhle konkretizuje. Je přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že - přes znění písemné kupní smlouvy - první splátku ve výši 7,800.000,- Kč od žalované neobdržel. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že soud prvního stupně provedl důkazy a vyhlásil rozsudek při jednání, jehož se ani on, ani jeho právní zástupce nezúčastnili a neměli tudíž možnost se k předloženým důkazům vyjádřit. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), nebylo však shledáno přípustným.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Byl-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu v tomto případě), je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí na dvou právních závěrech. Předně přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobě na určení vlastnického práva žalobce nelze vyhovět proto, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §517 odst. 1 věty druhé obč. zák., neboť žalobce v řízení neprokázal existenci důvodu pro odstoupení od smlouvy (konkrétně nezaplacení kupní ceny žalovanou), ani to, že písemnost obsahující jeho jednostranný právní úkon (odstoupení od smlouvy) byla žalované doručena, tedy že „jeho projev vůle došel do sféry žalované a stal se tak perfektním“. Dále uzavřel, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., neboť se domáhá určení svého vlastnického práva, aniž vrátil plnění, které od žalované podle údajně zrušené kupní smlouvy sám obdržel.
Již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 48/2006 Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
První ze shora uvedených závěrů, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud, zpochybnil žalobce jednak námitkami týkajícími se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru) a dále výtkou, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že v důsledku absence u jednání soudu prvního stupně neměl možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Oproti soudům obou stupňů prosazuje žalobce názor, že v řízení bylo prokázáno, že mu žalovaná nezaplatila celou kupní cenu převáděných nemovitostí a že listinu obsahující jeho právní úkon odstoupení od smlouvy obdržela. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzení, musel by uzavřít, že od kupní smlouvy platně odstoupil. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však námitky žalobce k výkladu procesního předpisu nesměřovaly. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nedošlo k prodlení dlužníka (žalované), které by odůvodňovalo odstoupení od smlouvy podle §511 odst. 1 obč. zák., tudíž obstojí, neboť byl zpochybněn pouze námitkami, které jsou z pohledu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní.
Přestože je důvodná výhrada žalobce proti správnosti právního závěru odvolacího soudu, že mu v posuzované věci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2295/2006, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 692/2005, ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3992/2007, ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, a ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008), nelze než uzavřít, že obstál-li jeden z důvodů, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí ve věci, není v posuzovaném případě splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu