ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3203.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3203/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně SUPRA, a. s. v likvidaci se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému J. P., o zaplacení částky 263.131,40 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 695/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 5 Cmo 413/2005-285, ve znění opravných usnesení ze dne 1. června 2007, č. j. 5 Cmo 413/2005-304, a ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 5 Cmo 413/2005-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti shora uvedenému rozsudku, jímž vrchní soud změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. července 2005, č. j. 13 Cm 695/1998-259, ve vyhovujícím výroku o částce 266.170,90 Kč tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 263.131,40 Kč a v rozsahu částky 3.039,50 Kč žalobu zamítl, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí. Z tohoto pohledu dovolání směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud ve skutečnosti vůči žalovanému rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně s ním žalobě v rozsahu částky 263.131,40 Kč vyhověl, tedy uznal žalovaného povinným zaplatit tuto částku (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
Dovolání nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Přestože předchozí rozsudek ze dne 7. října 2003, č. j. 13 Cm 695/1998-189, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č. j. 5 Cmo 290/2004-221, zrušen, rozhodl soud prvního stupně v rozsahu částky 263.131,40 Kč rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 13 Cm 695/1998-259, shodně jako v původním rozsudku.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) v němž žalovaný nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu, kterou řešil odvolací soud v napadeném rozsudku (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, č. 23).
Přestože ohlašuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti – jak vyplývá z obsahu dovolání – jej neuplatnil; těžiště jeho argumentace tvoří výhrady proti skutkovým závěrům, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. Tyto námitky vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73). V řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou tyto námitky bezcenné. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit; pro dovolací soud je závazný (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Přípustné není ani dovolání proti výrokům o nákladech řízení, neboť občanský soudní řád dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, nepřipouští (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu