ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3547.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3547/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalované Mgr. I. H. , zastoupené Mgr. Miladou Blumaierovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ptašinského 4, o příslušenství pohledávky, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 226/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2009, č.j. 38 Co 448/2007-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti části v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jíž krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č.j. 7 C 226/2007-34, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 7. 2007, č.j 7 C 226/2007-45, ve výroku, kterým Okresní soud v Hodoníně zamítl žalobu o zaplacení 10 % úroků z prodlení z 70.000,- Kč od 12. 11. 1999 do 28. 11. 2005, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Předně je třeba odmítnout úvahu dovolatelky, že její dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je k rozhodnutí soudu prvního stupně obsahově měnícím, založil-li soud prvního stupně své rozhodnutí na závěru, že žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutý příspěvek, a tudíž ani povinnost platit úroky z prodlení, a odvolací soud dospěl k závěru opačnému, avšak podstatnou část úroků z prodlení žalobkyni nepřiznal s odkazem na §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle dovolatelky se změnou právní kvalifikace mění názor na existenci nároku na úroky z prodlení, a jedná se tak o změnu celého rozhodnutí o úrocích z prodlení. Tato argumentace není správná již proto, že soud prvního stupně shledal požadavek žalobkyně na vrácení státního příspěvku za důvodný a žalobu zamítl pouze co do úroků z prodlení s odůvodněním, že se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud pak (kromě toho, že žalobkyni úroky z prodlení za dobu od 29. 11. 2005 do zaplacení přiznal) dovoláním napadeným výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně co do úroků z prodlení za dobu od 12. 11. 1999 do 28. 11. 2005 potvrdil, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně v tomto rozsahu považoval uplatněný nárok žalobkyně za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je tak zjevné, že v dovoláním napadené části posoudil odvolací soud otázku úroků z prodlení stejně jako soud prvního stupně. Dovolatelka dále dovozuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s odůvodněním, že výroky o úrocích z prodlení je třeba brát jako celek s ohledem na to, že právo na ně vzniká jednorázově v první den prodlení, případně s ohledem na to, že odvolací soud rozhodl oproti soudu prvního stupně jinak v jejich podstatné části. K tomu je třeba pouze uvést, že úroky z prodlení jsou peněžitým plněním, které je dělitelné, a nic nebrání soudu, aby shledal uplatnění práva na jejich zaplacení v rozporu s dobrými mravy pouze za určité období. Stane-li se tak, dojde (bez ohledu na výši jednotlivých podílů) k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem a přípustnost dovolání je třeba posoudit vůči jednotlivým nárokům samostatně.
V rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předkládá žalobkyně k řešení otázku, zda věřiteli může být s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. odepřeno právo na zákonné úroky z prodlení za dobu, po kterou svou pohledávku aktivně nevymáhal s tím, že rozpor s dobrými mravy spočívá právě v pasivitě věřitele. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odporuje judikatuře Nejvyššího soudu týkající se aplikace §3 odst. 1 obč. zák. obecně (odkazuje přitom na rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004), ve vztahu k uplatnění práva na úroky z prodlení (uplatnění práva na úroky z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy, viz „R 5/2002“) ), jakož i na právní vztahy založené smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (zde odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 693/2002). Rozhodnutí odvolacího soudu shledává rozporným také s judikaturou odvolacích soudů co do aplikace §3 odst. 1 obč. zák. na otázku časového odstupu mezi vznikem pohledávky a jejím vymáháním u příspěvků na individuální bytovou výstavbu (zde odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 59 Co 429/2007). Kromě toho řeší napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to nejen s §3 odst. 1, ale i s §494 obč. zák., které nestanoví věřiteli (i když je jím stát) povinnost, nýbrž oprávnění od dlužníka něco požadovat. Této právní úpravě odpovídá i obsah smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, kterou 6. 9. 1989 uzavřel s žalovanou právní předchůdce žalobkyně podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), z níž dovozuje, že žalovaná a nikoliv žalobkyně měla být aktivní. Měl-li odvolací soud za to, že ze smlouvy vyplývá oprávnění národního výboru požadovat vrácení příspěvku bezprostředně po zjištění porušení smlouvy, jedná se o účelově zkreslené „tvrzení“. Časový moment je spjat pouze s povinností dlužníka vrátit příspěvek, oprávnění věřitele vrácení příspěvku požadovat časovou specifikací podmíněno není. Okamžité vymáhání pohledávky nebylo s ohledem na nesplnění oznamovací povinnosti ze strany žalované ani reálné. Dovolatelka se brání také tomu, aby bylo k její tíži přičítáno to, že ve výzvě k vrácení příspěvku stanovila žalované náhradní lhůtu pro vrácení nebo pro uznání dluhu, a vysvětluje, že se jednalo o lhůtu k mimosoudnímu vyřešení věci.
K přezkumu předestřené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu.
Otázku, zda je možné na právní vztah založený smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007. Dospěl v něm k závěru, že vyhláška č. 136/1985 Sb., coby speciální předpis – na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 – neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Uvedené závěry se vztahují i na příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5245/2008).
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002, není případný, neboť ten se netýkal smlouvy o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle §17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., nýbrž smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu do družstev pracovníkům organizací podle §12 a §20 vyhlášky č. 136/1985 Sb. Ze závěrů tohoto rozsudku vychází (nesprávně) i rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně sp. zn. 59 Co 429/2007, na který dovolatelka rovněž poukazuje. Na tomto místě je třeba poznamenat, že odvolací soud úvahu, podle níž za výkon práva v rozporu s dobrými mravy nelze považovat skutečnost, že stát přistoupil k vymáhání svého nároku po uplynutí pěti let, připojil nad rámec právního posouzení věci, na němž uvedené rozhodnutí spočívá.
Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, Nejvyšší soud také připomněl ustálenou judikaturou podávaný výklad otázky, kdy se výkon práva ocitá v rozporu s dobrými mravy. Zejména uvedl, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
V souzené věci odvolací soud rozhodl v intencích výše uvedeného výkladu (a jeho závěry neodporují ani výkladu podanému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, na který odkazuje dovolatelka). Přiléhavý není poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2002 pod č. 5, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí nepostavil na závěru, že uplatnění práva na úroky z prodlení je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy. Naopak k úsudku, že požadavek na zaplacení úroků z prodlení za období od 12. 11. 1999 do 28. 11. 2005 je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, dospěl po zohlednění toho, že žalobkyně „jako státní orgán zastupující Českou republiku“ přistoupila k vymáhání pohledávky splatné k 12. 10. 1999 až 15. 2. 2006, ačkoli jí bylo nedodržení podmínek smlouvy známo již na konci roku 1999, a přestože měla (respektive její právní předchůdce měl) podle ustanovení §18 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb. povinnost žádat o vrácení příspěvku neprodleně (to ostatně vyplývá i z bodu 6 smlouvy), přičemž časová prodleva příslušných orgánů s vymáháním pohledávky způsobuje značné finanční zatížení žalované.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud zaměnil oprávnění požadovat vrácení příspěvku za povinnost, je zjevně nedůvodná. Povinnost příslušného úřadu, respektive národního výboru neprodleně požadovat vrácení státního příspěvku, dojde-li k porušení smlouvy stavebníkem, je výslovně upravena v §18 odst. 3, větě první, vyhlášky č. 136/1985 Sb. od počátku její účinnosti. Opodstatnění nelze přiznat ani námitce, že u tohoto „ oprávnění“ není uvedena časová specifikace; opak se podává přímo ze znění §18 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb., i když výraz neprodleně neoznačuje okamžik vzniku této povinnosti zcela přesně.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalované, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu