ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4760.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4760/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Stříbným, advokátem se sídlem Hlučín, Severní 3, proti žalované J. M., zastoupené Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Sokolská třída 451/11, o zaplacení částky 610.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 88/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2008, č. j. 11 Co 108/2008-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. 20 C 88/2005-190, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 610.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % od 4. 9. 2003 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 75.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 11 Co 108/2008-250, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil, ve výroku V. jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen jen pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno.
Irelevantní je proto námitka žalované vycházející z vlastní interpretace obsahu dohody uzavřené dne 4. 9. 2002. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušné právní normy práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli v souladu s §37 obč. zák. platně dohodu o narovnání podle §585 odst. 1 obč. zák. argumentací, že listina označená jako „Finanční vypořádání mezi J. M. a M. K. k 4. 9. 2002“ neobsahuje popis sporných práv z její strany a ze strany žalobce, ale jedná se jen o jednostranné prohlášení žalobce, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s výkladovými pravidly posoudil projev vůle účastníků, kteří ve skutečnosti neměli v úmyslu uzavřít dohodu o narovnání, případně že odvolací soud nesprávně posoudil pravost a pravdivost této listiny, ve skutečnosti brojí proti skutkovým (nikoli právním) závěrům odvolacího soudu. Tím uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, a to že nebyla uzavřena platně dohoda o narovnání. Krom toho se sluší uvést, že právní otázka určitosti a srozumitelnosti právního úkonu podle §37 obč. zák., resp. jeho výkladu (§35 odst. 2 obč. zák.), nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a odvolacím soudem nebyla vyřešena v rozporu s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, příp. ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000).
Ani další námitka žalované, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou neplatnosti právního úkonu podle §37 a §39 obč. zák., se nemůže prosadit. Odvolací soud totiž zcela převzal právní posouzení soudu prvního stupně, v rámci něhož byla zvažována i otázka platnosti uvedeného právního úkonu z hlediska §37 odst. 1 obč. zák. Otázkou neplatnosti právního úkonu z pohledu §39 obč. zák. se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) výslovně nezabýval, zjevně proto, že ji žalovaná neuplatnila a v průběhu řízení nevyšly najevo takové skutečnosti, jež by takový důvod neplatnosti zakládaly.
Výtka žalované, že její výpověď v trestní věci nebyla hodnocena pouze jako listinný důkaz, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně a přezkoumatelně odůvodněno, že nebyly provedeny důkazy, které navrhovala a že odvolací soud rozhodl o výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl odvoláním napadnut, vystihují dovolací důvod podle §241a dost. 2 písm. a/ o. s. ř. V případě přípustnosti dovolání může být k vadám řízení přihlédnuto jen výjimečně, splňují-li podmínku zásadního právního významu. Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by šlo o tzv. spor o procesní právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace právních předpisů procesních. Taková situace však v posuzovaném případ nenastala.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobce s přihlédnutím k obsahu jeho vyjádření k dovolání v této fázi řízení nevynaložil účelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu