ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.5202.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5202/2008-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalované I. R., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 196/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2007, č.j. 12 Co 270/2007-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 11. 2006, č.j. 9 C 196/2003-128, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči ní nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze hodnotit jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně, a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též obecně i k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud rozhodl v intencích uvedeného výkladu.
Námitky, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, jsou k založení přípustnosti dovolání bezcenné, neboť skutkový základ sporu nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zpochybnit; pro dovolací soud je závazný (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Náklady, které vznikly žalované, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání vůbec nevystihují důsledek toho, že rozhodnutí nemá zásadní právní význam.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17.února 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu